Mgr. Martin Heinzel

Od 1. listopadu 2025 je v České republice účinný zákon č. 264/2025 Sb., o kybernetické bezpečnosti (dále jen „NZKB“), který se do českého právního řádu implementuje evropskou směrnici NIS2 a představuje zásadní milník v oblasti kybernetické regulace na území České republiky za poslední roky.

Když spolu obchodní partneři, přátelé či rodinní příslušníci zakládají či kupují společnost, prostřednictvím které hodlají realizovat svůj podnikatelský záměr, jen málokdy si připustí, že počáteční nadšení a souhra může postupem času vyprchat anebo že se mohou změnit okolnosti do takové míry, že setrvání některého ze společníků ve společném podnikání se stane neúnosným.

Nová česká právní úprava kyberbezpečnosti ve formě NZKB sice teprve vstupuje do života, ale přípravy jsou určitě na místě.

Přestože se vymezení předmětu podnikání a činnosti obchodních korporací v jejich zakladatelském právním jednání, které se následně zapisuje do obchodního rejstříku, nejeví na první pohled jako problematické, stále se v praxi objevují různé varianty zápisu těchto skutečností, které však neodpovídají požadavkům zákona, jak je vykládají soudy.

S konceptem předsmluvní odpovědnosti je navzdory jejímu legislativnímu zakotvení v občanském zákoníku spojena stále řada otázek, jejichž řešení je ponecháno na rozhodovací praxi soudů.

Dlouho očekávaná novela zákona o přeměnách obchodních společností a družstev přináší s účinností k 19. 7. 2024 nikoli drobné změny v právní úpravě přeměn.

V tomto příspěvku se budeme zabývat situací, kdy autoservis způsobí na jím opravovaném vozu škodu a vlastník vozu požaduje namísto opravy vozu náhradu způsobené škody v penězích, přičemž autoservis navzdory žádosti vlastníka vůz přesto opraví. Zejména v případě, kdy takovým autoservisem bude neautorizovaný smluvní servis určený pojišťovnou k opravě vozu po dopravní nehodě, může vzniknout otázka, zda vlastník vozu je povinen navzdory své žádosti o peněžní náhradu škody přijmout nevyžádaně opravený vůz, resp. zda má autoservis nárok požadovat po vlastníku vozu náhradu za provedenou (nevyžádanou) opravu.

V praxi se lze poměrně často setkat se situací, kdy smluvní strany nevědomky pokračují v oboustranném plnění smlouvy, přestože daná smlouva již zanikla a k plnění ze zaniklé smlouvy již není žádná z původních smluvních stran povinna.

Ve svém nedávném rozhodnutí se Nejvyšší soud ČR zabýval především otázkou, zda náleží odvolanému a z obchodního rejstříku vymazanému jednateli společnosti právo bránit se proti zápisu skutečností souvisejících s jeho odvoláním, resp. výmazem z obchodního rejstříku dle § 101 odst. 2 zákona o veřejných rejstřících (dále jen „ZoVR”), zejména tedy situací, kdy v souvislosti s odvoláním a výmazem jednatele z obchodního rejstříku je současně do obchodního rejstříku zapsán důvod odvolání jednatele.[1]

Nezbytným předpokladem pro podání věřitelského insolvenčního návrhu je mimo jiného také doložení splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a její současné přihlášení do insolvenčního řízení. Nejvyšší soud se ve svém nedávném rozhodnutí[1] poprvé komplexně zabýval náležitostmi potvrzení o tom, že insolvenční navrhovatel o pohledávce za dlužníkem účtuje. Rozhodnutí je tak zásadní pro věřitele, kteří se rozhodnou podat insolvenční návrh na svého dlužníka – právnickou osobu.

Nejvyšší soud ČR ve svém nedávném rozhodnutí[1] posuzoval povahu záloh na podíl na zisku, které svým akcionářům vyplácí akciová společnost. Toto rozhodnutí je zajímavé v tom, že jednoznačným způsobem vymezuje povahu zálohy na podíl na zisku a dále určuje, který orgán o ní má rozhodovat.

Dne 1. 12. 2021 uplyne nejzazší lhůta pro uvedení stavu zápisu v evidenci skutečných majitelů do souladu se zákonem č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů (dále jen „zákon o evidenci skutečných majitelů“).

V Parlamentu ČR se aktuálně projednává návrh zákona na zmírnění dopadů epidemie koronaviru v oblasti justice (tzv. „lex COVID“). Jedním z hlavních témat krizové úpravy je oblast insolvenčního práva, v rámci kterého má dojít k dočasnému pozastavení podávání věřitelských insolvenčních návrhů, dočasné suspendaci povinnosti podat dlužnický insolvenční návrh a zavedení institutu mimořádného moratoria.

Patrně ano, ale na definitivní odpověď si musíme ještě počkat. Nejvyšší soud nevyužil příležitosti zaujmout stanovisko k této otázce, předmětné výroky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil k opětovnému posouzení soudu prvního stupně. Zrušovací rozsudek Nejvyššího soudu [1], resp. obiter dictum tohoto rozhodnutí dává nicméně tušit, že odpověď na otázku obsaženou v názvu tohoto příspěvku bude zřejmě kladná.