Mgr. Petr Václavek

V tomto článku bychom se rádi věnovali vymezení pojmu oprávněné osoby podle čl. 3 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „pobytová směrnice“) ve spojení s § 15a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a analýze právního postavení oprávněných osob ve vnitrostátních právních podmínkách.

Prezentovaný článek věnuje pozornost povaze a důkazní síle doručenky jako standardního důkazního prostředku doručení písemnosti ve správním řízení. Článek v této souvislosti poukazuje na zásadní odlišnosti v právní úpravě doručenek v rámci různých procesních předpisů, kdy tyto rozdílné procesní úpravy vyvolávají v rozhodovací činnosti správních orgánů výkladové a aplikační problémy, které účastníky správního řízení v konečném důsledku nutí domáhat se svých veřejných subjektivních práv především cestou soudního řízení.

Dočasná ochrana vstupuje (nejen) v České republice do druhého roku svého života. I nadále proto platí, že co mnozí označovali jako instrument a institut Společného evropského azylového systému, který je předem odsouzen k marginálnímu postavení, bude i pro příští rok udávat „trend“ migrační politiky v České republice i dalších členských státech Evropské unie.

K otázce, co je správní rozhodnutí podle § 68 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „SŘ“), existuje poměrná bohatá judikatura správních soudů. To ale nemusí znamenat, že rozhodovací praxe správních soudů je u určitých správních úkonů ustálená.

Žádost se zamítá, povolení k pobytu se zrušuje či cizinci XY se ukládá správní vyhoštění. Všechny tyto příklady výroků rozhodnutí vydaných podle zákona o pobytu cizinců[1] znamenají pro cizince jediné: Jejich přítomnost na území již není žádoucí a v důsledku toho musí opustit Českou republiku.

V otázce vstupu a pobytu cizích státních příslušníků ustálená judikatura Ústavního soudu konstantně zdůrazňuje, že Česká republika jako suverénní stát rozhoduje o tom, za jakých nediskriminujících podmínek je umožněn vstup a pobyt cizinců na vlastním území.[1]