Ekocida: Chybějící dílek v mozaice nejzávažnějších zločinů podle mezinárodního práva

Termín „ekocida“ pochází ze spojení řeckého výrazu oikos (dům, domov) a latinského výrazu caedere (zabít). Poprvé byl užit v roce 1970 profesorem Arthurem W. Galstonem na Konferenci o válce a národní odpovědnosti ve Washingtonu, který tímto pojmem reagoval na masivní používání herbicidů a defoliantů americkou armádou během války ve Vietnamu, které vedlo k totální devastaci tamních ekosystémů.

Dnešní právní věda chápe ekocidu jako rozsáhlé, závažné ničení a poškozování životního prostředí nebo ekosystémů. Současná mezinárodní trestněprávní úprava, reprezentovaná Římským statutem Mezinárodního trestního soudu, sice obsahuje ustanovení chránící životní prostředí, ale činí tak pouze ve velmi omezeném rozsahu v rámci čl. 8 odst. 2 písm. b) bodu iv). Konkrétně se jedná o válečný zločin spočívající v úmyslném zahájení útoku s vědomím, že způsobí rozsáhlé, dlouhodobé a vážné škody na přirozeném prostředí, které budou zjevně nepřiměřené v poměru k očekávané konkrétní a přímé celkové vojenské výhodě.[1] Aplikace tohoto ustanovení je tak podmíněna několika kritérii: vyžaduje kumulativní naplnění všech tří znaků (rozsáhlost, dlouhodobost i vážnost) a zároveň podrobuje ochranu přírody testu proporcionality vůči očekávané vojenské výhodě. Hlavním argumentem pro zavedení ekocidy jako samostatného pátého „core crime“ je tak absence postihu za závažné škody spáchané na životním prostředí v době míru. Praktickou ilustraci tohoto prázdného místa představuje dlouholetá kauza devastace delty řeky Niger v Nigérii. Desetiletí ropných havárií a systematického znečišťování ze strany nadnárodních společností vedly k nevratnému poškození unikátního ekosystému a ohrožení existence místních komunit. Jelikož k těmto činům nedocházelo v rámci mezinárodního ozbrojeného konfliktu, nebylo možné aplikovat čl. 8 Římského statutu.

V kontextu evropského práva představuje zásadní legislativní posun směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1203 ze dne 11. dubna 2024 o trestněprávní ochraně životního prostředí. Ačkoliv se v důsledku politického kompromisu samotný termín „ekocida“ v normativní části textu výslovně neobjevuje, je alespoň jeho materiální podstata do předpisu inkorporována prostřednictvím článku 3 jako tzv. kvalifikovaného trestného činu. Tato klauzule zavazuje členské státy k zavedení přísných trestních sankcí za úmyslné protiprávní jednání, pokud takové jednání způsobuje: „zničení nebo rozsáhlou a podstatnou škodu, která je buď nevratná, nebo dlouhodobá, na ekosystému podstatné velikosti či environmentální hodnoty nebo na stanovišti v chráněné lokalitě; nebo rozsáhlou a podstatnou škodu, která je buď nevratná, nebo dlouhodobá na kvalitě ovzduší, půdy nebo vody.“[2] Směrnice v preambuli explicitně uvádí, že tyto kvalifikované skutkové podstaty pokrývají jednání „srovnatelné s ekocidou“, čímž de facto ukotvuje její stíhání napříč členskými státy s potenciálem vyvinout tlak na budoucí zakotvení tohoto zločinu i do jurisdikce Mezinárodního trestního soudu.

Kromě konkrétní legislativy je však pro uznání ekocidy klíčová i změna celkového právního paradigmatu. Současné mezinárodní právo je postaveno na antropocentrismu a na přírodu nahlíží primárně jako na zdroj užitku či na prostředí nezbytné pro lidskou existenci. Kodifikace ekocidy by však znamenala posun k ekocentrickému pojetí, které uznává autonomní hodnotu ekosystémů a jejich přirozené právo na existenci, integritu a prosperitu bez ohledu na bezprostřední význam pro člověka.

Myšlenka, že by se ekocida měla stát pátým, sjednocujícím dílkem této mezinárodní trestněprávní mozaiky, není novodobým trendem environmentálního aktivismu, ale několik desítek let trvajícím voláním po uznání, že devastace životního prostředí dosáhla takové intenzity, že ji již nelze vnímat pouze jako vedlejší produkt průmyslového pokroku nebo kolaterální škodu válečných konfliktů. Ekocida totiž není jen právní koncept, ale i otázka klimatické spravedlnosti, lidských práv a mezinárodní bezpečnosti.

Tento článek obsadil 3. místo v soutěži o nejlepší článek s právním tématikou “Ukaž svou kreativitu XIII.”, kterou pořádá CODEXIS Academia, ve spolupráci s redakcí právního portálu Právní prostor.cz a Svazem průmyslu a dopravy.

---

[1] Římský statut Mezinárodního trestního soudu. Přijat na diplomatické konferenci OSN v Římě dne 17. července 1998, čl. 8, odst. 2, písm. b), bod (iv).

[2] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1203 ze dne 11. dubna 2024 o trestněprávní ochraně životního prostředí a o nahrazení směrnic 2008/99/ES a 2009/123/ES, čl. 3 odst. 3, písm. a), b).