EU Space Act a vznik evropského správního práva kosmických činností

Úvod

Mezinárodní kosmické právo bylo od počátku vystavěno jako právo odpovědnosti států. Kosmická smlouva z roku 1967 sice připustila, že činnosti v kosmickém prostoru mohou vedle vládních agentur provádět také nevládní subjekty, jejich vstup do kosmu však neponechala pouhé autonomii trhu. Podle jejího čl. VI nesou smluvní státy mezinárodní odpovědnost za národní činnosti v kosmickém prostoru a činnosti nevládních subjektů vyžadují autorizaci a průběžný dohled příslušného smluvního státu.[1] Toto pravidlo se stalo právním mostem mezi obecnými závazky mezinárodního práva a vnitrostátními licenčními režimy.

Evropská unie se dlouho pohybovala vedle tohoto mostu. Budovala a financovala kosmické programy, regulovala elektronické komunikace, kybernetickou bezpečnost, kritickou infrastrukturu, zadávání veřejných zakázek i vnitřní trh, avšak obecný režim povolování a dohledu nad kosmickými činnostmi zůstával v rukou členských států. Výsledkem je právně nerovnoměrný prostor: některé státy přijaly podrobné kosmické zákony, jiné upravují pouze dílčí otázky a další komplexní povolovací režim dosud nemají. Komise v době předložení návrhu uváděla třináct členských států s vlastní kosmickou legislativou.[2]

Návrh nařízení o bezpečnosti, odolnosti a udržitelnosti kosmických činností v Unii, označovaný jako EU Space Act, tuto situaci mění. Komise jej předložila dne 25. června 2025 jako COM(2025) 335 final. Návrh není kosmickým zákonem v tradičním vnitrostátním smyslu. Neurčuje pouze, kdo smí vypustit nebo provozovat kosmický objekt, ale propojuje autorizaci, registraci, technické posuzování, průběžný dohled, kybernetickou odolnost, environmentální udržitelnost, zmírňování kosmického odpadu, předcházení kolizím a přístup na unijní trh. Současně dopadá také na provozovatele ze třetích zemí, pokud poskytují kosmické služby nebo kosmická data v Unii.[3]

Tím vzniká otázka, která přesahuje běžnou harmonizaci vnitřního trhu. Vytváří Unie fakticky evropské správní právo kosmických činností, tedy soubor společných hmotněprávních požadavků, procedur, institucí, databází, kontrolních pravomocí a sankcí? A pokud ano, zůstává tento soubor regionální, nebo se prostřednictvím podmínek přístupu na unijní trh proměňuje ve standard, který budou zohledňovat i provozovatelé a regulátoři mimo Unii?

Hlavní teze článku zní, že EU Space Act představuje přechod od evropské koordinace kosmické politiky k integrovanému správnímu režimu kosmických činností. Unie se přitom nestává „příslušným smluvním státem“ ve smyslu čl. VI Kosmické smlouvy. Návrh nepřenáší na Unii odpovědnost, kterou čl. VI Kosmické smlouvy ukládá jejím smluvním státům. Tím není dotčena případná vlastní odpovědnost Unie nebo jejích orgánů podle jiných pravidel unijního či mezinárodního práva. Harmonizuje však podstatnou část obsahu, podle něhož mají členské státy autorizovat a průběžně dohlížet, a vytváří vlastní režim tržního vstupu a dohledu pro subjekty ze třetích zemí. Z pouhého uživatele mezinárodního kosmického práva se tak postupně stává jeho normativním exportérem.

Metodologicky jde o právně-dogmatickou a institucionální analýzu čl. VI Kosmické smlouvy, právního základu návrhu, jeho správní architektury, autorizace, dohledu a režimu třetích zemí. Nosná teze je ověřena pomocí konceptů bruselského efektu a teritoriálního rozšíření unijního práva. Protože legislativní proces není ukončen, článek důsledně rozlišuje návrh Komise od pozdějších dokumentů Parlamentu a Rady a zachycuje stav k 20. srpnu 2026.[4]

Čl. VI Kosmické smlouvy jako mezinárodněprávní východisko

Čl. VI Kosmické smlouvy obsahuje tři vzájemně propojené prvky. Zaprvé přičítá státům mezinárodní odpovědnost za národní činnosti v kosmickém prostoru bez ohledu na to, zda je provádějí vládní orgány, nebo nevládní subjekty. Zadruhé ukládá státům zajistit, aby tyto činnosti probíhaly v souladu s Kosmickou smlouvou. Zatřetí vyžaduje autorizaci a průběžný dohled nad činnostmi nevládních subjektů. Nejde proto pouze o jednorázovou vstupní kontrolu. Stát musí mít právní a institucionální nástroje, které mu umožní sledovat činnost po dobu mise a vynutit nápravu, pokud provozovatel přestane plnit podmínky povolení.

Kosmická smlouva však nevymezuje pojem „národní činnosti“, neurčuje spojovací kritéria pro volbu příslušného státu ani nestanoví obsah autorizace. Neříká, zda má být rozhodující státní příslušnost provozovatele, jeho sídlo, místo startu, stát registrace kosmického objektu nebo faktická kontrola mise. V praxi se tato kritéria kombinují a u jedné činnosti mohou vzniknout regulatorní vazby k několika státům. Právě proto je čl. VI označován za základ národní kosmické legislativy, nikoli za její hotový model.[5]

Rozlišovat je nutné také mezinárodní odpovědnost a odpovědnost za škodu. Čl. VI se týká odpovědnosti za jednání a za zajištění souladu činnosti s Kosmickou smlouvou. Čl. VII Kosmické smlouvy a Úmluva o mezinárodní odpovědnosti za škody způsobené kosmickými objekty naproti tomu upravují povinnost nahradit škodu a vážou ji na postavení vypouštějícího státu. Autorizující, registrující a vypouštějící stát mohou být totožné, ale není to nutné. Evropský správní režim proto nemůže být hodnocen jen podle toho, zda sjednotí vydávání povolení; musí být slučitelný i s mezinárodním rozdělením odpovědnosti, registrace, jurisdikce a kontroly.[6]

Pozdější dokumenty OSN konkretizovaly procesní minimum. Doporučení Valného shromáždění OSN k vnitrostátním právním předpisům o mírovém výzkumu a využívání kosmického prostoru požadují jasné podmínky a postupy autorizace, možnost změnit, pozastavit nebo zrušit povolení, průběžný dohled, registraci, mechanismy odpovědnosti a zohlednění převodu vlastnictví nebo kontroly nad kosmickým objektem. Pokyny COPUOS pro dlouhodobou udržitelnost obdobně vyzývají státy k přijetí a pravidelné aktualizaci vnitrostátních regulačních rámců a k dohledu nad národními činnostmi.[7]

Tyto dokumenty jsou právně nezávazné, jejich význam je však dvojí. Vytvářejí referenční soubor očekávané regulatorní péče a současně ukazují, že autorizace není izolovaný správní akt. Je procesem řízení rizik, který zahrnuje předběžné posouzení mise, průběžné oznamování, kontrolu změn, reakci na incidenty, ukončení provozu a činnosti po skončení mise. EU Space Act tuto logiku převádí do přímo použitelného a institucionálně podstatně hustšího rámce.

Od roztříštěnosti k harmonizaci: problém právního základu

Komise odůvodňuje zásah rozdíly mezi vnitrostátními kosmickými předpisy. Ty se liší rozsahem regulovaných činností, podmínkami povolení, technickými standardy, dohledem, pojištěním i případnými sankcemi. U přeshraniční mise může být provozovatel usazen v jednom státě, využít startovací služby ve druhém, pozemní segment ve třetím a poskytovat data v celé Unii. Vícenásobné nebo nesourodé požadavky zvyšují transakční náklady a současně vytvářejí riziko regulatorní arbitráže. Návrh proto sleduje dvojí cíl: společnou úroveň bezpečnosti, odolnosti a udržitelnosti a volný pohyb kosmických služeb a dat.[8]

Právní základ je přesto sporný. Čl. 189 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU), zmocňuje Unii vytvářet evropskou kosmickou politiku, podporovat společné iniciativy, výzkum a technologický rozvoj a koordinovat úsilí při výzkumu a využívání kosmu. Odstavec 2 však výslovně vylučuje harmonizaci právních a správních předpisů členských států. Komise proto návrh neopírá o čl. 189, ale o čl. 114 SFEU, který umožňuje sbližování předpisů majících za cíl vytvoření a fungování vnitřního trhu.[9]

Taková volba není sama o sobě nepřípustná. Soudní dvůr dlouhodobě připouští použití čl. 114 SFEU, existují-li skutečné nebo pravděpodobné překážky volného pohybu či citelné narušení soutěže a přijaté opatření je určeno k jejich odstranění nebo prevenci. Současně odmítá, aby byl vnitřní trh použit jako pouhá formulační zástěrka pro politiku, k jejíž harmonizaci Unie pravomoc nemá. Rozhodující proto nebude označení návrhu za kosmickou politiku nebo za regulaci trhu, ale jeho účel a obsah.[10]

Návrh obsahuje silné vnitrotržní prvky: vzájemné uznávání povolení v harmonizovaných otázkách, zákaz omezovat služby poskytovatelů zapsaných v unijním registru, jednotné podmínky pro poskytování dat a služeb a stejnou regulatorní základnu pro unijní a zahraniční soutěžitele. Zároveň však zasahuje přímo do podmínek autorizace, institucionálního uspořádání vnitrostátní správy a rozsahu dohledu. Hranice mezi přípustným sbližováním podmínek trhu a nepřípustnou harmonizací kosmické politiky proto není samozřejmá.

Evropský hospodářský a sociální výbor tuto nejistotu výslovně pojmenoval. Podpořil cíle návrhu, ale požadoval podrobnější odůvodnění čl. 114 SFEU, jasnější vazbu na mezinárodní závazky členských států a přesnější koordinaci mezi kritériem usazení provozovatele a vazbami používanými národními kosmickými zákony.[11] Právní udržitelnost nařízení bude záviset na tom, zda konečný text zachová dostatečně zřetelnou vazbu mezi jednotlivými povinnostmi a fungováním vnitřního trhu a zároveň ponechá členským státům prostor pro úkoly, které jim přímo ukládá mezinárodní právo.

Právní služba Rady ve stanovisku ST 5893/26 ze dne 30. ledna 2026, ve znění opravy ze dne 20. dubna 2026, dospěla k závěru, že použití čl. 114 SFEU nepředstavuje obcházení zákazu harmonizace podle čl. 189 odst. 2 SFEU. Tento závěr však nevylučuje nutnost prokázat u jednotlivých částí návrhu skutečnou vazbu na odstranění nebo prevenci překážek fungování vnitřního trhu. Stanovisko proto oslabuje námitku nepřípustnosti právního základu jako celku, nikoli nezbytně pochybnosti o proporcionalitě a tržní vazbě každého jednotlivého regulatorního nástroje.

Správní architektura návrhu EU Space Act

Původní návrh Komise vytváří víceúrovňovou správní architekturu. Na národní úrovni mají členské státy určit nebo zřídit veřejný příslušný orgán odpovědný za autorizaci, dohled a potřebný dozor nad trhem. Tento orgán musí mít nezávislost, odbornost, finanční a lidské zdroje, provozní kapacitu a pravomoci nezbytné k výkonu úkolů. Technickou shodu mohou posuzovat kvalifikované technické subjekty, mezinárodní organizace s odpovídající odborností, Agentura Evropské unie pro Kosmický program nebo jejich kombinace.[12]

Na unijní úrovni návrh posiluje Agenturu Evropské unie pro Kosmický program (EUSPA). Agentura má provádět technická posouzení pro rozhodování Komise, spravovat unijní registr, vydávat elektronická osvědčení, podporovat koordinaci orgánů a přispívat ke sbližování dozorových postupů. Komise má rozhodovat zejména o autorizaci provozovatelů unijních kosmických aktiv a o registraci provozovatelů ze třetích zemí. Vůči těmto kategoriím jí návrh přiznává informační, vyšetřovací, kontrolní, nápravné a sankční pravomoci.[13]

Třetí vrstvu tvoří datová a certifikační infrastruktura. Union Register of Space Objects, označený zkratkou URSO, nemá být kopií rejstříku kosmických objektů podle Registrační úmluvy. Podle konstrukce návrhu eviduje především oprávněné nebo registrované poskytovatele a jejich mise a je spojen s elektronickým osvědčením shody. Poskytovatel má při prvním poskytnutí kosmické služby nebo dat v Unii osvědčení mít a připojit je ke smlouvě; primární poskytovatelé kosmických dat smějí v Unii poskytovat data pouze tehdy, byla-li vytvořena objekty zapsanými v URSO.[14]

Právě spojení rozhodovacího orgánu, technického posuzovatele, digitálního registru a obchodního dokumentu ukazuje vznik správního práva v materiálním smyslu. Nejde jen o to, že nařízení ukládá soukromým subjektům povinnosti. Vytváří správní cyklus: žádost, technické dokazování, rozhodnutí, registraci, osvědčení, přeshraniční uznání, průběžné vykazování, inspekci, nápravu, sankci a opravný prostředek. Jednotlivé prvky jsou rozděleny mezi členské státy, Komisi, EUSPA a technické subjekty, ale fungují jako jeden normativně propojený systém.

Tato architektura současně odhaluje riziko paralelních vrstev národního povolení, unijního posouzení, registrace a sektorových režimů. Úspěch návrhu proto nebude záviset jen na jednotnosti technických pravidel, ale také na procesní ekonomii, zásadě jediného předložení údajů, sdílení důkazů a přesném rozdělení odpovědnosti mezi orgány.

Autorizace nestátních subjektů v evropském modelu

Podle čl. 6 původního návrhu nesmí unijní kosmický provozovatel poskytovat kosmické služby, pokud v členském státě nezískal autorizaci prokazující soulad s příslušnými požadavky hlavy IV. Povolení vydává orgán státu usazení a případně také orgán státu, v němž má provozovatel působit nebo uskutečnit start. Příslušné orgány mají své postupy koordinovat. Členský stát současně uznává povolení vydané jiným členským státem v rozsahu harmonizovaných požadavků.[15]

Žadatel předkládá technickou dokumentaci a důkazy o souladu. Kvalifikovaný technický subjekt má podle návrhu vydat stanovisko do šesti měsíců a příslušný orgán rozhodnout do dvanácti měsíců od obdržení žádosti; lhůta se staví, dokud žadatel nedoplní požadované informace. Pro konstelace je předvídáno jednotné povolení a pro výzkumné, vzdělávací nebo některé menší mise zjednodušené režimy. Návrh se tak snaží spojit vysokou technickou náročnost s proporcionalitou podle rizika mise.[16]

Ve vztahu k čl. VI Kosmické smlouvy je podstatné, že unijní právo vyplňuje obsah autorizace, nikoli její mezinárodněprávní subjekt. Rozhodnutí nadále vydává orgán členského státu a právě stát zůstává adresátem povinnosti podle Kosmické smlouvy. Unijní nařízení však stanoví, jaké bezpečnostní, kybernetické, environmentální a provozní otázky musí být v povolení zohledněny a jaké technické důkazy mají být předloženy. Členský stát si ponechává správní rozhodnutí, ale jeho normativní uvážení se podstatně zužuje.

To lze označit za evropskou operacionalizaci čl. VI. Obecná smluvní povinnost je převedena do ověřitelných požadavků a společných procedur. Současně však návrh nemůže vyřešit všechny kolize spojovacích kritérií. Stát usazení nemusí být státem příslušnosti vlastníka, státem startu ani státem registrace objektu. Pokud budou tyto vazby směřovat k různým státům, vzájemné uznání unijních požadavků odstraní duplicitu pouze uvnitř harmonizované oblasti. Otázky odpovědnosti, pojištění, náhrady státu, registrace nebo národní bezpečnosti mohou nadále vyžadovat několik právních aktů.

Zvláštní pozornost si zaslouží převody kontroly nad misí, změny vlastníka a podstatné technické změny. Průběžný soulad nelze zajistit, pokud povolení zůstane navázáno na původní skutkový stav, zatímco provozní kontrola, dodavatelský řetězec nebo rizikový profil mise se změní. Kvalitní konečný text proto musí spojovat autorizaci s oznamovací povinností, schvalováním podstatných změn a možností podmínky povolení průběžně upravit.

Průběžný dohled a evropská správní síť

Čl. VI Kosmické smlouvy nepožaduje pouhé formální udělení licence. Výraz continuing supervision předpokládá schopnost státu získávat informace po celou relevantní dobu, hodnotit soulad a účinně reagovat. Původní návrh tuto povinnost konkretizuje v čl. 28 až 31. Národní orgány mají kontrolovat dodržování nařízení, vést šetření a audity, evidovat porušení, spolupracovat s orgány jiných států, vyžadovat technická posouzení a podávat Komisi zprávy o hlavních dozorových činnostech.[17]

Tomu odpovídá minimální katalog pravomocí. Orgány mohou požadovat údaje a dokumenty, vstupovat do provozních prostor, přezkoumávat technická posouzení a provádět kontroly na místě i na dálku. Mohou vydat varování, zakázat protiprávní jednání, uložit nápravná opatření, ustanovit dohlížející osobu, uložit pokutu a povolení pozastavit nebo odejmout. Sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující a rozhodnutí musí respektovat právo být vyslechnut a možnost soudní ochrany.

Pro provozovatele unijních aktiv, zahraniční provozovatele a některé mezinárodní organizace vytváří návrh přímější unijní dohled. Komise s podporou EUSPA může požadovat informace, zahájit vyšetřování a uskutečnit inspekci. Při porušení může na návrh Agentury požadovat ukončení protiprávního stavu, přijmout předběžné opatření, pozastavit nebo odejmout autorizaci či registraci a uložit pokutu. Její horní hranice má činit dvojnásobek získaného prospěchu nebo odvrácené ztráty, případně dvě procenta celosvětového ročního obratu právnické osoby.[18]

Vzniká tím evropská správní síť, nikoli jediný kosmický regulátor. Národní orgány rozhodují a dohlížejí nad unijními provozovateli; Komise a EUSPA zajišťují některé centralizované funkce a přímý režim vůči zvláštním kategoriím; technické subjekty vytvářejí odborný podklad. Síťový model může spojit znalost místních podmínek s jednotností standardu. Vyžaduje však přesná pravidla pro předávání informací, důvěrnost, vzájemnou pomoc, střet zájmů a odpovědnost za vadné technické posouzení.

Průběžný dohled má navíc časový rozměr, který přesahuje aktivní poskytování služby. U kosmické mise jsou právně významné fáze startu, uvedení na dráhu, běžného provozu, manévrování, reakce na kolize, ukončení mise, pasivace, deorbitace i neřízeného návratu. Správní dohled proto musí sledovat celý životní cyklus. Právě tato kontinuita odlišuje moderní kosmickou regulaci od klasické jednorázové licence k technickému zařízení.

Bezpečnost, odolnost a udržitelnost jako obsah správního standardu

Kosmická smlouva stanoví obecné povinnosti, ale nepředepisuje pravděpodobnost úspěšné likvidace družice, formát orbitálních dat, režim kybernetického řízení rizik ani metodiku environmentální stopy. EU Space Act se pokouší tuto mezeru vyplnit třemi pilíři. Bezpečnost zahrnuje mimo jiné sledovatelnost kosmických objektů, zmírňování vzniku odpadu, prevenci kolizí, volbu dráhy, pravidla ukončení mise a některé požadavky pro start a návrat. Odolnost zahrnuje řízení kybernetických a fyzických rizik, ochranu sítí, řízení dodavatelského řetězce, kontinuitu provozu, reakci na incidenty a oznamování. Udržitelnost v původním návrhu stojí zejména na posuzování environmentální stopy životního cyklu.[19]

Tento obsah je pro čl. VI zásadní. Autorizace a dohled nemají vlastní materiální měřítko; stát musí rozhodnout, jaká rizika považuje za přijatelná. Unijní pravidla převádějí obecné povinnosti náležitého ohledu a zabránění škodlivému znečištění do technicky kontrolovatelných parametrů. Správní právo zde funguje jako prostředník mezi mezinárodní normou a inženýrskou praxí.

V oblasti kybernetické odolnosti návrh navazuje na směrnici NIS 2 a směrnici o odolnosti kritických subjektů. Ve vztahu k provozovatelům, kteří jsou podle NIS 2 významnými nebo důležitými subjekty, kvalifikuje čl. 75 odst. 1 původního návrhu EU Space Act připravované nařízení jako odvětvový unijní právní akt pro účely čl. 4 NIS 2, a to ve vztahu k opatřením řízení kybernetických rizik podle čl. 21 NIS 2. Nejde proto bez dalšího o úplnou specialitu vůči celé směrnici NIS 2; samostatně je nutno posoudit zejména oznamování incidentů.[20] Praktické překryvy však nezmizí samotným prohlášením speciality. Incident může zasáhnout družici, řídicí středisko, komunikační síť i kritickou službu současně. Rozhodující bude koordinace orgánů, společné oznamovací kanály a kompatibilita lhůt a důkazních standardů.

Environmentální pilíř je nejambicióznější a současně nejspornější. Původní návrh předpokládá kosmicky specifickou metodiku hodnocení životního cyklu a povinné vykazování environmentální stopy. To rozšiřuje udržitelnost za hranice orbitálního odpadu také na pozemské dopady výroby, startu a provozu. Kritici upozorňují na nedostatek dat, metodickou nejistotu a disproporční náklady pro malé podniky. Kyperský kompromis Rady z března 2026 proto environmentální povinnosti zjednodušil a vypustil deklaraci environmentální stopy.[21]

Normativní význam technických pravidel přesahuje jejich bezprostřední závaznost. Čl. 104 návrhu počítá s harmonizovanými normami a společnými specifikacemi. Jakmile se požadavek promítne do evropské normy, technické dokumentace, smluv dodavatelského řetězce a pojistných podmínek, může se šířit i tam, kde nařízení přímo nedopadá. Konečný standard proto nebude vytvářet jen legislativa, ale také normalizační organizace, EUSPA, národní orgány, pojišťovny a průmyslová praxe.

Provozovatelé ze třetích zemí a přístup na unijní trh

Nejvýraznější vnější rozměr návrhu spočívá v tom, že provozovatel ze třetí země potřebuje pro poskytování kosmických služeb v Unii zápis v URSO a elektronické osvědčení. Musí prokázat soulad s vybranými požadavky, které se vztahují na srovnatelné unijní provozovatele. Režim pokrývá provozovatele družic, startů a kosmodromů, poskytovatele činností na oběžné dráze i služby předcházení kolizím. Zahraniční provozovatel má také písemně určit právního zástupce v Unii s odpovídajícím mandátem a zdroji.[22]

Formálně nejde o extrateritoriální autorizaci kosmické činnosti. Unie neprohlašuje, že nahrazuje povolení domovského státu, a její rozhodnutí nezbavuje tento stát povinností podle čl. VI Kosmické smlouvy. Jde o podmínku pro hospodářské jednání na unijním trhu. Věcný účinek je však širší: aby mohl zahraniční provozovatel poskytovat službu evropským zákazníkům, musí přizpůsobit konstrukci, provoz, kybernetické procesy a dokumentaci pravidlům Unie, a to i tehdy, když samotný kosmický objekt vznikl a je řízen mimo její území.

Návrh zmírňuje tento účinek institutem rovnocennosti. Komise může uznat právní a dozorový rámec třetí země, pokud ukládá právně závazné požadavky rovnocenné nařízení a zajišťuje účinný průběžný dohled a vymáhání. Provozovatel z uznané jurisdikce se pak považuje za vyhovující příslušným požadavkům. Rozhodnutí může být časově omezené a podmíněné; Komise má rovnocennost průběžně sledovat a zrušit ji, pokud podmínky přestanou být splněny.[23]

Rovnocennost proměňuje EU Space Act z prostého souboru pravidel pro jednotlivé podniky v nástroj regulatorního dialogu mezi jurisdikcemi. Třetí země získává pobídku upravit své předpisy a dohled tak, aby její provozovatelé nemuseli absolvovat plné unijní posouzení. Unie tím nevyžaduje doslovné převzetí svého textu, ale hodnotí funkční srovnatelnost cizího režimu. Zahraniční právní řád se tak stává předmětem unijního správního rozhodnutí.

Citlivé jsou kontrolní pravomoci mimo Unii. Podle původního návrhu lze inspekci v prostorách mimo Unii provést se souhlasem provozovatele a bez námitek dotčené třetí země; spolupráci mají usnadňovat mezinárodní dohody a správní ujednání.[24] Tato konstrukce respektuje územní svrchovanost, současně však může oslabit vynutitelnost tam, kde provozovatel nebo domovský stát spolupráci odmítne. Praktickou pákou pak nebude nucený vstup inspektora, ale pozastavení registrace a ztráta přístupu na trh.

Regionální standard a normativní export

Vnější účinek EU Space Act lze vysvětlit pomocí bruselského efektu. Tento pojem označuje schopnost Unie promítat přísná pravidla za své hranice prostřednictvím velikosti trhu, regulatorní kapacity a obchodního rozhodnutí nadnárodních podniků používat jeden standard globálně.[25] V kosmickém sektoru se tento mechanismus může projevit třemi cestami: přímým přizpůsobením provozovatelů požadavkům Unie, promítnutím požadavků do globálních dodavatelských řetězců a přibližováním právních řádů třetích zemí za účelem získání rozhodnutí o rovnocennosti.

Přesnější než pojem extrateritoriality je zde koncept teritoriálního rozšíření. Pravidlo se váže k poskytování služby nebo dat v Unii, tedy k legitimnímu územnímu spojení, ale při posouzení přihlíží k jednání a technickým vlastnostem vzniklým mimo Unii. Taková konstrukce umožňuje regulovat přeshraniční riziko bez tvrzení, že Unie obecně vykonává jurisdikci nad kosmickým prostorem.[26]

Kosmický bruselský efekt však není automatický. Evropský trh je významný, ale největší zahraniční provozovatelé mohou mít značnou vyjednávací sílu a své služby mohou geograficky nebo smluvně oddělit. Některé technologie podléhají vývozním omezením a bezpečnostním pravidlům domovských států, která mohou být neslučitelná s požadavky na inspekce nebo sdílení údajů. Členské státy mohou být současně strategicky závislé na službě, pro niž neexistuje evropská alternativa. Návrh proto obsahuje výjimky pro veřejný zájem, krizové situace a zvláštní zacházení s veřejnými subjekty třetích zemí.

Normativní export bude nejsilnější tam, kde je technicky nebo ekonomicky nákladné udržovat dvě varianty družice, kybernetického systému či dokumentace. Pokud výrobce navrhne globální platformu podle evropských pravidel zmírňování odpadu nebo sledovatelnosti, unijní standard se fakticky uplatní i na mise bez evropského zákazníka. Naopak požadavky týkající se smluvního osvědčení nebo lokálního zástupce lze oddělit snadno a jejich globální difuze bude slabší.

Komise tento vnější rozměr neskrývá. V důvodové zprávě i hodnocení dopadů označuje návrh za příležitost, aby Unie vedla tvorbu globálních standardů bezpečných, odolných a udržitelných kosmických činností.[27] Tato ambice má legitimní základ v přeshraniční povaze orbitálních rizik. Musí však zůstat otevřená mezinárodní interoperabilitě. Evropský standard získá globální autoritu spíše tehdy, bude-li navazovat na pravidla OSN, normy ISO a technické standardy ECSS a nabídne transparentní rovnocennost, než pokud bude vnímán jako jednostranná obchodní bariéra.

Meze unijního modelu

První mez je mezinárodněprávní. Evropská unie není smluvní stranou Kosmické smlouvy a nemůže se rozhodnutím sekundárního práva stát „příslušným smluvním státem“. Odpovědnost za národní činnosti a povinnost autorizace a průběžného dohledu nadále nesou členské státy. Unijní orgán může provádět technické posouzení nebo dohled podle unijního práva, ale tím se automaticky nepřesouvá mezinárodní odpovědnost.[28]

Druhou mezí je rozdělení kompetencí. Čím podrobněji bude nařízení upravovat samotný národní povolovací proces a organizační strukturu správních orgánů, tím obtížnější bude jeho obhajoba jako cíleného opatření vnitřního trhu. Naopak příliš široké národní výjimky a dodatečné požadavky mohou obnovit fragmentaci, kterou má nařízení odstranit. Výsledný režim musí nalézt rovnováhu mezi jednotným hmotněprávním jádrem, vzájemným uznáváním a prostorem pro mezinárodní závazky a zvláštní rizika státu startu nebo provozu.

Třetí mez představuje proporcionalita. Náklady na technické posouzení, kybernetické procesy, environmentální data a průběžné vykazování nesou velké konstelace i malé výzkumné mise rozdílně. Příliš rigidní standard může odsunout start-upy do třetích zemí, zvýšit závislost Unie na zahraničních službách nebo zpomalit inovace. Příliš volný režim pro malé subjekty by však vytvářel rizika podle povahy mise, nikoli podle velikosti podniku. Proporcionalita proto musí vycházet zejména z dráhy, manévrovatelnosti, doby provozu, kritičnosti služby a následků selhání.

Čtvrtou mezí je vztah civilního, bezpečnostního a obranného využití. Návrh vylučuje objekty používané výlučně pro obranu nebo národní bezpečnost a obsahuje obecnou bezpečnostní klauzuli. Mnoho kosmických systémů je však dvojího užití a tentýž komerční provozovatel může současně obsluhovat civilní i vojenské zákazníky. Široká výjimka by mohla narušit rovné podmínky a oslabit bezpečnostní cíl; úzká výjimka může zasáhnout do výlučné odpovědnosti členských států za národní bezpečnost.

Pátou mezí je legitimita technické normotvorby. Podstatná část konkrétních parametrů má být doplněna akty Komise, harmonizovanými normami a společnými specifikacemi. Takový model je nezbytný kvůli rychlému technickému vývoji, ale přesouvá normativní význam od zákonodárce k exekutivě a expertům. Vyžaduje transparentní konzultace, přístup k technickým podkladům, přezkoumatelnost a ochranu důvěrných informací. Bez těchto záruk by mohl vzniknout velmi účinný, ale demokraticky řídký správní režim.

Legislativní vývoj a dopady na členské státy

Legislativní proces ukazuje, že institucionální jádro návrhu se stále mění. Kyperské předsednictví v kompromisním textu z 30. března 2026 vyhradilo pojem autorizace národním procesům a pro unijní posouzení zavedlo označení EUSA certification; pro zahraniční provozovatele používá EUSA registration a registr URSO nahrazuje úložiště URSA. Část podrobných pravidel pro kvalifikované technické subjekty ponechává členským státům, zjednodušuje unijní správu, vypouští deklaraci environmentální stopy, unijní kosmickou značku a poplatky Agentury.[29]

Tyto změny nejsou jen terminologické. Výslovné oddělení národní autorizace a unijní certifikace reaguje na čl. VI Kosmické smlouvy: činí zřetelnějším, že mezinárodněprávní povolení zůstává státní, zatímco Unie ověřuje shodu s harmonizovaným standardem. Současně však může vzniknout dvojí proces, pokud certifikace nebude plně integrována do národního rozhodování. Rada proto nadále řeší rozdělení pravomocí, třetí země, dvojí užití, rozsah působnosti a dopad na odpovědnost členských států podle Kosmické smlouvy a Úmluvy o odpovědnosti. V květnu 2026 měly všechny delegace výhradu přezkumu a Rada přijala pouze zprávu o pokroku, nikoli obecný přístup.[30]

V Evropském parlamentu je příslušným výborem Výbor pro průmysl, výzkum a energetiku (ITRE) a zpravodajkou Elena Donazzan. Její návrh zprávy z 3. března 2026 podporuje legitimitu společného rámce, ale navrhuje silnější vzájemné uznávání, širší zjednodušené režimy a kratší povolovací lhůty; zdůrazňuje také měřitelnost a proporcionalitu požadavků na udržitelnost. K rozhodnému datu však Parlament nepřijal svou vyjednávací pozici.[31] Původní datum použitelnosti 1. ledna 2030 proto nelze považovat za definitivní.

Pro členské státy bude nařízení znamenat více než úpravu formuláře žádosti. Budou muset určit dostatečně vybavený orgán, vytvořit proces technického posuzování, propojit kosmický dohled s kybernetickými a bezpečnostními orgány, zavést sankce a zajistit správní a soudní ochranu. Státy bez obecného kosmického zákona budou potřebovat vnitrostátní procesní a kompetenční úpravu, i když budou hmotněprávní požadavky obsaženy přímo v nařízení.

To je významné také pro Českou republiku. Kosmická smlouva je součástí českého právního řádu jako vyhláška č. 40/1968 Sb. a Česká republika je vázána rovněž Registrační úmluvou. Samostatný obecný zákon upravující autorizaci a průběžný dohled nad soukromými kosmickými činnostmi však k rozhodnému datu chybí.[32] EU Space Act může vytvořit hmotněprávní základ, nenahradí ale vnitrostátní určení orgánu, řízení o povolení, pravidla odpovědnosti státu vůči provozovateli, pojištění ani procesní součinnost při registraci objektů. Pro české právo proto evropská harmonizace není důvodem národní legislativu odložit, nýbrž impulsem připravit ji tak, aby obě vrstvy tvořily jeden funkční celek.

Závěr

EU Space Act je třeba chápat současně jako předpis vnitřního trhu, jako technickou regulaci a jako projekt evropské správní integrace. Jeho význam nespočívá jen ve společných limitech pro kosmický odpad, kybernetickou odolnost nebo environmentální stopu. Podstatné je propojení těchto požadavků s autorizací, technickým posuzováním, registrem, elektronickým osvědčením, průběžným dohledem, inspekcemi, sankcemi a vzájemným uznáváním.

Ve vztahu k čl. VI Kosmické smlouvy návrh nepřenáší mezinárodní odpovědnost z členských států na Unii. Členský stát zůstává příslušným smluvním státem a musí být schopen činnost nevládního subjektu povolit a průběžně kontrolovat. Unie však určuje stále větší část materiálního a procesního obsahu tohoto úkolu. Autorizace zůstává národní co do formy, ale stává se evropskou co do podstatné části standardu.

Tím vzniká evropské správní právo kosmických činností: síťové propojením národních orgánů, Komise, EUSPA a technických subjektů; životně-cyklické dohledem od návrhu mise po její ukončení; datové díky registrům a průběžnému vykazování; a otevřené navenek požadavky na služby a data provozovatelů ze třetích zemí.

Právě poslední znak podporuje tezi o normativním exportu. Zahraniční provozovatel si může ponechat domovské povolení, chce-li však vstoupit na unijní trh, musí dosáhnout evropské shody nebo využít režim rovnocennosti. Tento mechanismus může ovlivnit konstrukci kosmických objektů, provozní postupy, smlouvy i cizí právní řády. Nejde o přivlastnění kosmického prostoru ani o nahrazení globálního kosmického práva regionálním právem. Jde o využití regulační váhy vnitřního trhu k prosazení určité představy bezpečné, odolné a udržitelné kosmické činnosti.

Normativní export však bude legitimní jen tehdy, pokud konečné nařízení obstojí ve třech testech. Musí mít prokazatelnou vazbu k fungování vnitřního trhu a respektovat zákaz harmonizace podle čl. 189 SFEU. Musí zachovat mezinárodní odpovědnost a rozhodovací kapacitu členských států podle Kosmické smlouvy. A musí být přiměřené, technicky otevřené a interoperabilní s pravidly OSN a mezinárodními standardy. Bez těchto podmínek by evropský standard mohl být vnímán jako administrativní překážka. Při jejich splnění se však Unie skutečně posune z role uživatele mezinárodního kosmického práva do role jeho normativního exportéra.

[1] Treaty on Principles Governing the Activities of States in the Exploration and Use of Outer Space, including the Moon and Other Celestial Bodies, přijatá rezolucí Valného shromáždění OSN 2222 (XXI) dne 19. 12. 1966, čl. VI (dále jen „Kosmická smlouva“).

[2] Evropská komise. Návrh nařízení o bezpečnosti, odolnosti a udržitelnosti kosmických činností v Unii, COM(2025) 335 final, 25. 06. 2025, důvodová zpráva, s. 2–3 a body odůvodnění 5–13.

[3] Tamtéž, čl. 1, 2, 6, 14–27 a 28–57. Původní návrh měl být podle čl. 119 použitelný od 01. 01. 2030; datum se může v legislativním procesu změnit.

[4] Legislativní postup 2025/0335(COD). Srov. Evropský parlament, Legislative Observatory a Legislative Train, EU space law; Rada Evropské unie, Progress report, dokument 8861/26 ze dne 08. 05. 2026. Stav ověřen k 20. 08. 2026.

[5] CHENG, Bin. Article VI of the 1967 Space Treaty Revisited: “International Responsibility”, “National Activities”, and the “Appropriate State”. In: Journal of Space Law, 1998, roč. 26, s. 7–32; VON DER DUNK, Frans G. The Origins of Authorisation. In: National Space Legislation in Europe. Leiden: Martinus Nijhoff, 2011, s. 3–28.

[6] Kosmická smlouva, čl. VI–VIII; Convention on International Liability for Damage Caused by Space Objects, 1972; Convention on Registration of Objects Launched into Outer Space, 1975.

[7] Valné shromáždění OSN, rezoluce A/RES/68/74 ze dne 11. 12. 2013; UNCOPUOS, Guidelines for the Long-term Sustainability of Outer Space Activities, A/74/20, příloha II, zejména pokyny A.1 až A.3.

[8] COM(2025) 335 final, důvodová zpráva, s. 3–7; SWD(2025) 335 final, Impact Assessment Report, část 1.

[9] Konsolidované znění SFEU, čl. 114 a čl. 189 odst. 2; COM(2025) 335 final, důvodová zpráva, s. 6–7.

[10] Rozsudek Soudního dvora ze dne 05. 10. 2000, Německo v. Parlament a Rada, C-376/98, EU:C:2000:544; rozsudek ze dne 10. 12. 2002, British American Tobacco, C-491/01, EU:C:2002:741; rozsudek ze dne 08. 06. 2010, Vodafone, C-58/08, EU:C:2010:321.

[11] Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru C/2026/882, body 1.3–1.6 a 2.8–2.13.

[12] COM(2025) 335 final, čl. 7, 8, 28 a 32–39.

[13] Tamtéž, čl. 40 a 48–57. K institucionálnímu základu EUSPA srov. nařízení (EU) 2021/696.

[14] COM(2025) 335 final, čl. 24–27. Na terminologickou nejasnost mezi registrem objektů a evidencí provozovatelů upozornil rovněž EHSV ve stanovisku C/2026/882, bod 2.13.

[15] COM(2025) 335 final, čl. 6.

[16] Tamtéž, čl. 7, 9, 10 a 62. Původní lhůta dvanácti měsíců se stala předmětem pozměňovacích návrhů v Evropském parlamentu.

[17] Tamtéž, čl. 28–31.

[18] Tamtéž, čl. 48–56, zejména čl. 56 odst. 3.

[19] Tamtéž, hlava IV, zejména čl. 58–73, 75–95 a 96–100.

[20] Směrnice (EU) 2022/2555 (NIS 2); směrnice (EU) 2022/2557; COM(2025) 335 final, důvodová zpráva, s. 4–5 a čl. 75.

[21] Rada Evropské unie, Presidency compromise text, dokument 7806/26 ze dne 30. 03. 2026; Progress report, dokument 8861/26, body 10 písm. f) a g).

[22] COM(2025) 335 final, čl. 14–17 a 23.

[23] Tamtéž, čl. 16 a 105. Podmínkou je mimo jiné autorizace a účinný průběžný dohled a vymáhání v dané třetí zemi.

[24] Tamtéž, čl. 48 odst. 4 a čl. 52.

[25] BRADFORD, Anu. The Brussels Effect. In: Northwestern University Law Review, 2012, roč. 107, č. 1, s. 1–68; táž, The Brussels Effect: How the European Union Rules the World. Oxford University Press, 2020.

[26] SCOTT, Joanne. Extraterritoriality and Territorial Extension in EU Law. In: American Journal of Comparative Law, 2014, roč. 62, č. 1, s. 87–126.

[27] COM(2025) 335 final, důvodová zpráva, s. 7 a 11; SWD(2025) 335 final, zejména část věnovaná dopadům koordinovaného unijního postupu na globální standardy.

[28] Kosmická smlouva neobsahuje ustanovení umožňující přistoupení regionální organizace. Srov. stanovisko EHSV C/2026/882, body 2.8 a 2.11; Rada Evropské unie, dokument 8861/26, bod 15.

[29] Rada Evropské unie, dokument 8861/26, body 9–13; kompromisní text 7806/26. Jde o pozici předsednictví podléhající dalšímu vyjednávání, nikoli o přijaté znění Rady.

[30] Rada Evropské unie, dokument 8861/26, body 8 a 14–19; Rada pro konkurenceschopnost vzala zprávu o pokroku na vědomí dne 29. 05. 2026.

[31] Evropský parlament, ITRE, Draft Report, ITRE-PR-784432 ze dne 3. 3. 2026; Legislative Train, EU space law, stav k 20. 08. 2026.

[32] Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 40/1968 Sb.; vyhláška č. 130/1978 Sb. o Úmluvě o registraci objektů vypuštěných do kosmického prostoru; Ministerstvo dopravy. Dopravní politika České republiky pro období 2021–2027 s výhledem do roku 2050, část věnovaná kosmickým aktivitám. Přehled vnitrostátních kosmických předpisů vede UNOOSA v databázi National Space Law.

---

Seznam použité literatury a pramenů

BRADFORD, Anu. The Brussels Effect. In: Northwestern University Law Review, 2012, roč. 107, č. 1, s. 1–68.

BRADFORD, Anu. The Brussels Effect: How the European Union Rules the World. New York: Oxford University Press, 2020.

CHENG, Bin. Article VI of the 1967 Space Treaty Revisited: “International Responsibility”, “National Activities”, and the “Appropriate State”. In: Journal of Space Law, 1998, roč. 26, s. 7–32.

DE ZWART, Melissa. Authorization and Continuing Supervision (Article VI). In: HOFMANN, Mahulena; BLOUNT, P. J. (eds.). Elgar Concise Encyclopedia of Space Law. Cheltenham: Edward Elgar, 2025, s. 17–20.

LYALL, Francis; LARSEN, Paul B. Space Law: A Treatise. 2. vyd. Abingdon: Routledge, 2018.

MARBOE, Irmgard (ed.). National Space Legislation in Europe. Leiden: Martinus Nijhoff, 2011.

SCOTT, Joanne. Extraterritoriality and Territorial Extension in EU Law. In: American Journal of Comparative Law, 2014, roč. 62, č. 1, s. 87–126.

VON DER DUNK, Frans G. The Origins of Authorisation: Article VI of the Outer Space Treaty and International Space Law. In: VON DER DUNK, Frans G. (ed.). National Space Legislation in Europe. Leiden: Martinus Nijhoff, 2011, s. 3–28.

VON DER DUNK, Frans G. Scoping National Space Law: The True Meaning of “National Activities in Outer Space” of Article VI of the Outer Space Treaty. In*: Proceedings of the International Institute of Space Law 2019*. The Hague: Eleven International Publishing, 2020, s. 227–237.

Treaty on Principles Governing the Activities of States in the Exploration and Use of Outer Space, including the Moon and Other Celestial Bodies, 1967, 610 UNTS 205.

Convention on International Liability for Damage Caused by Space Objects, 1972, 961 UNTS 187.

Convention on Registration of Objects Launched into Outer Space, 1975, 1023 UNTS 15.

Valné shromáždění OSN. Recommendations on national legislation relevant to the peaceful exploration and use of outer space. Rezoluce A/RES/68/74 ze dne 11. 12. 2013.

UNCOPUOS. Guidelines for the Long-term Sustainability of Outer Space Activities. A/74/20, příloha II, 2019.

Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie. Úř. věst. C 202, 07. 06. 2016.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/696 o Kosmickém programu Unie a EUSPA. Úř. věst. L 170, 12. 05. 2021.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2555 (NIS 2). Úř. věst. L 333, 27. 12. 2022.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2557 ze dne 14. prosince 2022 o odolnosti kritických subjektů. Úř. věst. L 333, 27. 12. 2022.

Evropská komise. Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o bezpečnosti, odolnosti a udržitelnosti kosmických činností v Unii. COM(2025) 335 final, 25. 06. 2025, 2025/0335(COD).

Evropská komise. Impact Assessment Report accompanying the proposal for an EU Space Act. SWD(2025) 335 final, 25. 06. 2025.

Evropský parlament. Draft Report on the proposal for a regulation on the safety, resilience and sustainability of space activities in the Union. ITRE-PR-784432, 3. 3. 2026.

Rada Evropské unie. Presidency compromise text – clean version. Dokument 7806/26, 30. 03. 2026.

Rada Evropské unie. Progress report on the EU Space Act. Dokument 8861/26, 08. 05. 2026.

Evropský hospodářský a sociální výbor. Stanovisko k návrhu EU Space Act. C/2026/882, přijato 04. 12. 2025, Úř. věst. C, 27. 2. 2026.

Ministerstvo dopravy. Dopravní politika České republiky pro období 2021–2027 s výhledem do roku 2050. Praha, 2021.

Soudní dvůr EU. Rozsudek ze dne 05. 10. 2000, Německo v. Parlament a Rada, C-376/98, EU:C:2000:544.

Soudní dvůr EU. Rozsudek ze dne 10. 12. 2002, British American Tobacco (Investments) a Imperial Tobacco, C-491/01, EU:C:2002:741.

Soudní dvůr EU. Rozsudek ze dne 08. 06. 2010, Vodafone a další, C-58/08, EU:C:2010:321.

Soudní dvůr EU. Rozsudek ze dne 04. 05. 2016, Philip Morris Brands a další, C-547/14, EU:C:2016:325.