K duševní poruše, omezení svéprávnosti a neplatnosti právního jednání

O omezení svéprávnosti jakožto způsobilosti nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem, tedy právně jednat (§ 15 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále také jako „občanský zákoník“), může rozhodnout jedině soud (§ 56 odst. 1 občanského zákoníku), a to jen za zákonem stanovených podmínek.

Omezení svéprávnosti

Platí, že k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti (§ 55 odst. 1 občanského zákoníku). Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření (§ 55 odst. 2 občanského zákoníku).

Soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil (§ 57 odst. 1 občanského zákoníku). Svéprávnost může být omezena v souvislosti s určitou záležitostí na dobu nutnou pro její vyřízení, nebo na jinak určenou určitou dobu, nejdéle však na tři roky; je-li zjevné, že se stav člověka v této době nezlepší, může soud svéprávnost omezit na dobu delší, nejdéle však na pět let (§ 59 odst. 1 občanského zákoníku). Další podrobnosti týkající se omezení svéprávnosti jsou předmětem skupiny ustanovení §§ 55-65 občanského zákoníku.

Neplatnost právního jednání a její důsledky

Není-li osoba plně svéprávná, pak je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je ovšem i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat (§ 581 občanského zákoníku). Z dikce tohoto ustanovení lze vyvodit, že i když je osoba plně svéprávná, tedy její svéprávnost nebyla způsobem popsaným výše platně omezena, přesto může být její právní jednání považováno za neplatné, učinila-li jej v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat. Je zde neplatnost právního jednání konstruována jako relativní, když za absolutně neplatná jsou považována ta právní jednání, na něž poukazuje § 588 občanského zákoníku (ten uvádí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek; to platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému)? Je potřeba vnímat v tomto kontextu obsah § 586 občanského zákoníku: Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba; nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. I popsané právní jednání je tedy a priori považováno za platné, pokud (dokud) oprávněná osoba jeho neplatnost nenamítne. Pak se ovšem nelze vyhnout otázce, kdo takovou oprávněnou osobou je či může být.

Dilema namítání neplatnosti

Lze si představit, že jí může být osoba, která omezena ve svéprávnosti není, jednala v daném případě v duševní poruše, která ji v onom okamžiku činila právně jednat neschopnou, a její duševní porucha (či její projevy) již pominula. Co ale osoba, jejíž svéprávnost a možnost určitým způsobem právně jednat omezena byla, ona takto přesto právně jednala a takové její jednání je proto (relativně) neplatné? Je způsobilá námitku neplatnosti jakožto osoba, na ochranu jejíhož zájmu je neplatnost právního jednání stanovena, vznést, jak předpokládá § 586 občanského zákoníku, když byla její svéprávnost a možnost určitým způsobem (a to právě tím způsobem, kterým byla neplatnost jejího právního jednání založena) právně jednat soudem omezena? Nese si s sebou omezení způsobilosti člověka samostatně právně jednat spočívající ve vyloučení možnosti právně jednat určitým způsobem také vyloučení možnosti namítat neplatnost takového svého případného jednání?

Pokud člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen určitým způsobem právně jednat (což soud svým rozhodnutím o omezení svéprávnosti aprobuje), nabízí se, že důvody, pro které není takto schopen právně jednat, budou obdobně závažné pro posouzení jeho způsobilosti vyhodnotit relevanci možnosti namítnout neplatnost právě takového svého právního jednání, pro které byla jeho způsobilost omezena. Jistě si lze představit, že by v jednotlivých případech mohlo jít současně o právní jednání, které se příčí dobrým mravům, odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek či zavazuje k plnění od počátku nemožnému, a tudíž by šlo o jednání absolutně neplatné, k jehož neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu. Co ale v případech, na které právní úprava v § 588 občanského zákoníku nedopadá?

Osoby jednající v duševní poruše

V rámci hledání řešení tohoto možná poněkud komplikovaně nastíněného dilematu poukažme napřed na judikát vyjadřující se k postavení osob, jež omezeny ve svéprávnosti nebyly, ale jednaly v duševní poruše. Nejvyšší soud v odůvodnění (konkrétně v jeho bodě 52) svého rozsudku ze dne 28. 5. 2025, č. j. 23 Cdo 3870/2023-329, jednoznačně uzavřel, že k neplatnosti právního jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat, soud přihlédne zásadně bez návrhu, neboť takové právní jednání je v rozporu se zákonem a zjevně narušuje veřejný pořádek. Závěr o relativní neplatnosti takového jednání patrně tedy neobstojí, neboť Nejvyšší soud je považuje za bez výjimky vyhovující podmínce formulované v § 588 občanského zákoníku, a tedy absolutně neplatné. Upozornil ovšem, že vzhledem k dovolacím důvodům a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů nemohl ve věci, v rámci které byl uvedený rozsudek vydán, řešit otázku posouzení možných právních následků jednání osoby stižené duševní poruchou, které by bylo např. výlučně ve prospěch takové osoby. Uvedený závěr tedy platí pro případ jednání, které osoba jednací v duševní poruše učinila ve svůj neprospěch; důsledky jednání učiněného takovou osobou ve svůj prospěch Nejvyšší soud v tomto případě, vzhledem k okolnostem, neposuzoval. Šlo přitom o případ, kdy osoba jednající v duševní poruše, která ji činila neschopnou právně jednat, uzavřela darovací smlouvu, jíž darovala jiné osobě nemovitou věc.

Prakticky tak nebude rozhodné, zda u osoby ve svéprávnosti sice neomezené, ale jednající v duševní poruše, její duševní porucha již pominula či nikoliv, zda neplatnost svého jednání učiněného v duševní poruše namítla a zda byla k takovému namítnutí pro svou duševní poruchu vůbec způsobilá. Dle Nejvyššího soudu (každý věcně, místně i funkčně příslušný) soud k neplatnosti právního jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou takto právně jednat, přihlédne i bez návrhu přinejmenším v případech takového jednání, které není výlučně ve prospěch této osoby.

Osoby, jejichž svéprávnost byla omezena

Pokud jde o osobu, jejíž svéprávnost byla omezena, která však přesto samostatně v oblasti svého omezení jednala, zde nahlédněme do § 65 občanského zákoníku, dle kterého jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka, lze jeho právní jednání prohlásit za neplatné, jen působí-li mu újmu (odst. 1), stejně tak jako jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka, považuje se opatrovancovo jednání za platné, pokud je opatrovník schválil. To platí i v případě, že takové právní jednání schválil jednající sám poté, co nabyl svéprávnosti (odst. 2). V rozhodnutí o omezení svéprávnosti totiž soud jmenuje člověku opatrovníka (§ 62 občanského zákoníku), což lze vykládat tak, že je tak nutné učinit vždy, a to proto, aby za něj (opatrovník) právně jednal v rozsahu jeho (člověka s omezenou svéprávností) omezení (viz např. bod 13. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, č. j. 24 Cdo 668/2022-182). Opatrovancovo samostatné jednání, ač takto jednat bez opatrovníka „nemohl“, tedy není jednáním automaticky neplatným, za neplatné jej lze prohlásit, působí-li opatrovanci újmu. Dotčené jednání také může dodatečně schválit opatrovník (stejně tak jako sám jednající, pokud později v daném rozsahu svéprávnosti opět nabyl), po takovém dodatečném schválení se jednání považuje za platné.

Uvedená právní úprava představuje mechanismus chránící opatrovance, jemuž byla svéprávnost omezena, před pro něj nevýhodným vlastním jednáním. Jak Nejvyšší soud v již citovaném rozsudku č. j. 24 Cdo 668/2022-182 uvedl, popsaná úprava chrání dotčeného člověka tím, že umožňuje soudu, aby pravomocným rozsudkem posuzovaného člověka (dočasně) omezil ve svéprávnosti v rozsahu těch (právních) jednání, jimiž by si mohl způsobit závažnou újmu. Osoba, jež hraje v ochraně opatrovance klíčovou roli, je pak opatrovník, který by byl jistě povolán za opatrovance a jeho jménem neplatnost namítnout.

Pro posouzení, zda neplatnost může namítnout sám opatrovanec, bude patrně klíčové konkrétní vymezení rozsahu omezení opatrovance upraveného v rozhodnutí soudu o omezení svéprávnosti. Pokud by namítnutí neplatnosti do rozsahu omezení v konkrétním případě spadalo, pak je klíčový úkon opatrovníka. Pokud nikoliv, nelze samostatné jednání opatrovance spočívající v takovém namítnutí neplatnosti vlastního (dřívějšího) právního jednání patrně předem vyloučit, i když se například judikatorní potvrzení takového závěru nepodařilo autorovi tohoto příspěvku dohledat.

Shrnutí

Jak je zřejmé, duševní porucha sama o sobě neznamená pro osobu, která jí trpí, ani nevyhnutelné omezení její svéprávnosti, ani automatickou neplatnost jejího právního jednání. Omezit svéprávnost takové osoby může v nezbytném a konkrétně vymezeném rozsahu jedině soud. Jestliže však člověk jedná v duševní poruše, která jej činí neschopným právně jednat, může být jeho jednání považováno za neplatné i bez předchozího omezení svéprávnosti tohoto jedince; v judikatuře je přitom zdůrazňována zejména ochrana takové osoby před jednáním jí učiněným ve vlastní neprospěch.

U ve svéprávnosti omezeného opatrovance, jenž jednal samostatně v oblasti, v níž měl hrát roli také opatrovník, není neplatnost takového právního jednání automaticky nezbytným důsledkem. Rozhodující je především to, zda opatrovanci jeho jednání působí újmu a zda je následně schválí či neschválí opatrovník nebo později, po případném zpětném nabytí svéprávnosti, sám opatrovanec. Prostřednictvím popsané právní úpravy je zde sledována individuální ochrana dotčeného člověka, jejím smyslem není bezvýjimečně zpochybnit a zneplatnit každé jeho regulované právní jednání.