Možnost základní školy vyžadovat po rodičích zakoupení určené učební pomůcky

Uvedená modelová situace není produktem představivosti autora tohoto pojednání, vychází z reálného požadavku jedné z českých základních škol uplatněného vůči rodičům žáků tuto školu navštěvujících, přičemž nejde o školu soukromou, ale školu zřízenou obcí, respektive městkou částí. Škola, za účelem zajištění výuky těchto žáků, požadovala na jejich rodičích zakoupení elektronického zařízení specifikovaných technických parametrů, přičemž má jít navíc o druh zařízení, jenž obecně produkuje více výrobců, nicméně škola požaduje zakoupení konkrétního zařízení konkrétního výrobce a nikoliv výrobců jiných, což odůvodňuje dřívějším zakoupením licencí pro software, jehož prostřednictvím má být výuka částečně realizována, který je ovšem z důvodu uzavřeného „ekosystému“ kompatibilní výhradně se zařízením tohoto jediného určeného výrobce.

Pro začátek stručně závěr

Po provedení rešerše a zohlednění relevantních skutečností lze učinit přesvědčivý závěr, že právní předpisy v platném a aktuálně účinném znění neposkytují veřejné základní škole oporu pro popsané počínání spočívající v tom, že po zákonném zástupci požaduje jako podmínku pro realizaci výuky žáka zakoupit pro něj konkrétní elektronické zařízení; pro přehlednost lze upřesnit, že šlo o tablet, závěr ovšem bude totožný u požadavku na koupi jakéhokoliv jiného obdobného zařízení, jeho povaha není pro účely posouzení rozhodná. Tím spíše nelze požadovat zakoupení takového elektronického zařízení jednoho konkrétního výrobce, byť se absence zákonného podkladu pro takový požadavek vztahuje již k jeho první části (bez ohledu na výrobce). Škola může pro účely výuky zvolit aplikace fungující jen na určité platformě a může zákonným zástupcům nákup zařízení zajišťujícího bezproblémový chod takových aplikací doporučit. Nemá ovšem žádnou pravomoc sama právním zástupcům, nejčastěji rodičům, koupi uložit a založit jim právní povinnost konkrétní výrobek, má-li být jejich dítě na této škole vzděláváno, zakoupit.

Jestliže je elektronické zařízení (tablet) nezbytné pro výuku proto, že škola zvolila určitý software, který je kompatibilní pouze s určitým zařízením konkrétního výrobce, a zakoupila jen pro takový software licenci, má (škola) - ve spolupráci se zřizovatelem – povinnost zajistit, aby i žák, jehož rodiče zařízení nepořídí, mohl vzdělávání plnohodnotně absolvovat. Typicky to lze realizovat zapůjčením školního zařízení nebo rovnocennou alternativou výuky. Uvedený závěr obecně platí za předpokladu, že jde o školu zřízenou obcí, krajem, státem nebo svazkem obcí.

Legislativní opora tohoto závěru

Na základě čeho lze k takovému závěru dospět? Primárně je třeba vycházet ze skutečnosti, že zákon rodičům/zákonným zástupcům takovou povinnost nikde neukládá. Povinnosti zákonného zástupce dítěte a nezletilého žáka jsou v § 22 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „školský zákon“), vymezeny pokud jde zejména o zajištění řádné docházky žáka, osobní účast při projednání závažných otázek týkajících se vzdělávání, omlouvání nepřítomnosti ve vyučování či informační povinnost stran zdravotní způsobilosti žáka, jeho případných zdravotních obtíží, dalších závažných skutečností majících vliv na průběh vzdělávání a údajů podstatných pro průběh vzdělávání nebo bezpečnost. Povinnost zakoupit elektronické zařízení nebo jinou učební pomůcku nebo výrobek, tím spíše konkrétního výrobce, mezi nimi nenalezneme a ani ji nelze pod žádnou z v ustanovení vymezených podřadit.

Vyjdeme-li z toho nejelementárnějšího, Listina základních práv a svobod (2/1993 Sb.) ve svém čl. 2 odst. 3/ stanoví, že nikdo nesmí být nucen činit, co mu zákon neukládá. Dle č. 33 odst. 1 a 2 Listiny má každý právo na vzdělání, přičemž občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách. Základní vzdělávání ve veřejné základní škole je tedy bezplatné a přístup k němu má být rovný. To konkretizuje školský zákon, jenž formuluje zásadu bezplatného základního a středního vzdělávání státních občanů České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ve školách, které zřizuje stát, kraj, obec nebo svazek obcí (§ 2 odst. 1 písm. d/), a rovný přístup těchto občanů ke vzdělávání bez jakékoliv diskriminace, mimo jiné také z důvodu sociálního původu či majetku.

To samozřejmě neznamená, že stát, zřizovatel či škola musejí rodičům poskytnout každou běžnou věc, která se školní docházkou souvisí (typicky např. aktovku, přezůvky nebo psací potřeby). Ústavní soud takto široký výklad bezplatnosti odmítl již ve svém v nálezu ze dne 13. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 25/94, který opatřil následující právní větou:

„I. Bezplatnost vzdělání znamená, že stát nese náklady na zřizování škol a školských zařízení, na jejich provoz a údržbu, především však nevyžaduje tzv. školné, tedy poskytování vzdělání na základním a středním stupni za úplatu. Bezplatnost vzdělání nemůže spočívat v tom, že stát ponese veškeré náklady v souvislosti s realizací práva na vzdělání.

II. Stanovení rozsahu bezplatného poskytování učebnic, učebních textů a základních školních potřeb vládou nelze podřadit pod pojem práva na bezplatné vzdělání.“

Ani tento nález ovšem neposkytuje škole oporu pro to vyžadovat po zákonných zástupcích žáka nákup nákladné technologie, kterou si škola zvolila pro vlastní výukový systém. Učební pomůcky a materiální zajištění výuky jsou zákonně financovatelným výdajem školy a jejího zřizovatele. Dle § 180 odst. 1 školského zákona obecně platí, že  obec nebo svazek obcí zajišťuje výdaje právnických osob vykonávajících činnost škol a školských zařízení, které zřizuje, přičemž jde zejména o výdaje vyplývající z naplňování rámcového vzdělávacího programu, výdaje na učebnice, učební pomůcky, kompenzační pomůcky a školní potřeby, na další vzdělávání pedagogických pracovníků, na činnosti, které přímo souvisejí s rozvojem škol a školských zařízení a kvalitou vzdělávání a školských služeb, a na obnovu materiálně technického zabezpečení školy nebo školského zařízení (§ 180 odst. 2 školského zákona).

Lze mít za to, že v posuzovaném případě požadované elektronické zařízení nutné k používání výukového programu, k němuž škola pořídila licence, má silné znaky školou zvolené učební pomůcky, technického prostředku pro realizaci výuky. Neznamená to samozřejmě, že by musel zřizovatel pořídit takové elektronické zařízení pro výlučnou individuální potřebu každého jednoho žáka, lze si však představit jejich pořízení v takovém počtu, jenž za využití sdílení zajistí každému žákovi, jemuž elektronický prostředek rodiče nepořídí, možnost mít jej po dobu výuky, kdy je k výuce potřeba, k dispozici. Materiální důsledky rozhodnutí školy stran potřeby učebních pomůcek nutných pro realizaci zvolené formy výuky má nést škola a zřizovatel, nelze je bezvýjimečně přenášet na rodiče.

Školský zákon garantuje žákům základních škol bezplatné poskytování vymezených učebnic a učebních textů (viz § 27 odst. 3 školského zákona), specifikuje také situace, kdy jsou dětem bezplatně poskytovány základní školní potřeby (viz § 27 odst. 6 školského zákona a § 6 vyhlášky č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky, ve znění pozdějších předpisů). V popisovaném případě požadované elektronické zařízení samozřejmě do žádné z těchto kategorií nespadá. Na druhou stranu příslušná právní úprava nijak nezakládá (a ani to z ní nelze dovodit) oprávnění základní školy rodičům pořízení takového zařízení pro účely výuky uložit.

Významná je samozřejmě role ředitele školy, který například odpovídá za to, že škola a školské zařízení poskytuje vzdělávání a školské služby v souladu se školským zákonem a vzdělávacími programy či stanovuje organizaci a podmínky provozu školy a školského zařízení, a to vedle mnohého dalšího (viz § 164 a § 165 školského zákona); obecně rozhoduje ve všech záležitostech týkajících se poskytování vzdělávání a školských služeb, pokud zákon nestanoví jinak (§ 164 odst. 1 písm. a/ školského zákona). Z jeho pravomocí v uvedených ustanoveních vymezených ovšem nelze dovodit možnost, aby svým rozhodnutím jednostranně přenášel popisované náklady technologické volby školy týkající se způsobu výuky a prostředků k ní využívaných na rodiče.

Pokud jde o školní (nebo vnitřní) řád, ten může omezit nebo zakázat používání mobilních telefonů nebo jiných elektronických zařízení dětmi, žáky nebo studenty, s výjimkou jejich používání v nezbytném rozsahu ze zdravotních důvodů (viz § 30 odst. 3 školského zákona). Možnost uložit rodičům nákup konkrétního elektronického zařízení za účelem výuky však ani z tohoto samozřejmě neplyne.

Jaké řešení této situace si lze na straně školy představit

Pokud škola pro účely výuky zvolí software, jenž lze z technických důvodů provozovat výhradně na k tomu určených elektronických zařízeních konkrétního výrobce, měla by reálně zajistit alespoň jedno z následujícího:

• bezplatné zapůjčení příslušného elektronického zařízení ve vlastnictví školy žákovi přinejmenším po dobu potřebnou k práci, jež je ke splnění studijních požadavků nutná, typicky ve výuce, případně po dobu školního roku;
• jiné zpřístupnění zařízení ve škole v rozsahu, který žákovi umožní plnit veškeré s tím spojené studijní povinnosti;
• umožnit rovnocenný způsob práce žáka, k němuž by takového elektronického zařízení nebylo potřeba (samozřejmě jen pokud to povaha na žákovi požadované práce umožňuje).

Pozice žáka a jeho zákonných zástupců by se do jisté míry zlepšila, pokud by škola zvolila technologicky neutrální řešení spočívající ve využívání software, jenž by bylo možné provozovat na sice druhově určeném elektronickém zařízení, ovšem bez ohledu na jeho výrobce, případně (a ještě lépe) bez ohledu na jeho druh, platformu (PC, tablet, mobilní telefon). Zde si již lze představit, že žáků, kteří by ani jedním z těchto široce určených a dnes již běžných elektronických zařízení splňujících technologické požadavky nedisponovali, bude dramaticky méně než v případě přesně určeného zařízení jednoho konkrétního výrobce. Přesto ani v tomto případě patrně nelze pořízení takového prostředku po zákonném zástupci žáka požadovat, pokud by žák žádnou z těchto široce určených alternativ nedisponoval. Reálně ale, vzhledem k aktuální široké dostupnosti technologií v rámci celé společnosti, taková situace častá nebude.

Situaci nelze na straně školy řešit například tak, že by škola označila nákup za „dobrovolný“, ale v praxi by žáka bez přístupu k určenému elektronickému zařízení vyřadila z běžné výuky či jej například z důvodu nesplnění povinných úkolů v důsledku absence jeho přístupu k určenému elektronickému zařízení znevýhodnila při hodnocení. Takový postup by jistě mohl být považován za narušující rovný přístup ke vzdělávání.

Jak se k situaci mohou postavit rodiče

V prvé řadě lze doporučit komunikaci se školou a v jejím rámci se také písemně obrátit na ředitele školy a požadovat konkrétní odpovědi například na otázky, z jakých ustanovení kterých právních předpisů škola oprávněnost svého postupu dovozuje, zda jde o požadavek formulovaný ve vzdělávacím programu či z něj přímo vyplývající, jak bude zajištěna výuka, vypracovávání případných úkolů a hodnocení žáka, který určeným zařízením nedisponuje, zda škola nabídne bezplatné zapůjčení příslušného elektronického zařízení nebo jinou rovnocennou alternativu či zda a proč nelze sledovaného cíle dosáhnout jinak, třeba jen technologicky neutrálním řešením.

Součástí textu podání směřovaného řediteli školy by mohly být také například následující formulace:

Vzhledem k tomu, že ani ze školského zákona, ani z jiného právního předpisu nelze dovodit naši povinnost pořídit našemu dítěti jakožto žákovi vaší školy pro účely realizace výuky vámi specifikované elektronické zařízení, nepořídíme jej. Žádáme, aby škola bezodkladně zajistila, že se naše dítě bude moci plnohodnotně účastnit všech povinných částí vzdělávání, plnit požadované úkoly a být hodnoceno bez jakéhokoliv znevýhodnění.

Žádáme rovněž o sdělení, zda škola našemu dítěti požadované zařízení po nutnou dobu bezplatně zapůjčí, zda mu po dobu nutnou umožní práci na školním zařízení nebo zda zajistí rovnocennou technologicky neutrální alternativu. Současně žádáme o písemné potvrzení, že nepořízení zařízení nebude považováno za porušení povinnosti žáka ani zákonného zástupce a nebude mít vliv na hodnocení dítěte.

Je vhodné žádat na řediteli školy odpověď v přiměřené lhůtě, například několika dnů. Stejně tak lze doporučit shromažďovat a uchovávat dokumenty prokazující skutkový stav a další skutečnosti, z nichž by bylo v případě potřeby dalšího postupu nutné vycházet. Mezi takové lze zařadit například sdělení školy, v němž je nákup konkrétního elektronického zařízení na zákonných zástupcích žáka požadován, rešerši tržní nabídky cen, za něž lze takové elektronické zařízení běžně pořídit, odpověď ředitele na podání zákonných zástupců žáka, popis výuky a zadání úkolů, k nimž žák nedisponující označeným elektronickým zařízením nemá z tohoto důvodu přístup, popis dalších případných konkrétních projevů znevýhodnění žáka apod.

Současně lze podat podnět školské radě, jež je (také) při základních školách zřizována zřizovatelem školy a umožňuje (vedle dalších subjektů také) zákonným zástupcům všech nezletilých žáků školy podílet se na správě této školy (viz § 167 odst. 1 a 2 školského zákona). Školská rada, vedle dalšího, projednává podněty, oznámení a stížnosti týkající se vzdělávání a může dát podnět řediteli školy, zřizovateli, orgánům vykonávajícím státní správu ve školství a dalším orgánům státní správy (viz § 168 odst. 1 písm. h/ školského zákona).

V rámci takového podnětu si lze představit například žádost, aby školská rada projednala, zda je, dle jejího, požadavek školy v souladu se zásadou bezplatného a rovného přístupu ke vzdělávání, zda je požadované elektronické zařízení pro zvolený způsob vzdělávání nezbytnou učební pomůckou, jak škola případně zajistí výuku dětem, které zařízením nedisponují, či zda byl postup školy projednán se zřizovatelem.

Obrátit se také lze na zřizovatele školy, v popisovaném případě typicky obec či městskou část, a žádat prověření, zda škola a zřizovatel řádně zajišťují materiální podmínky výuky ve smyslu § 180 školského zákona. Doporučení hodné je přiložit znění požadavku školy, rešerši týkající se cenové dostupnosti požadovaného zařízení či případnou odpověď ředitele školy na předchozí podnět a obdobné informace týkající se předchozí komunikace v této věci se školou. Představit si lze žádost, aby zřizovatel postup školy a jeho soulad s právními předpisy prověřil, zajistil výdaje školy spojené s případným pořízením požadovaného elektronického zařízení potřebného pro účely výuky či uložil škole nalézt a přijmout alternativní rovnocenné řešení, které nebude pořízení elektronického zařízení vyžadovat, a to bez jakéhokoliv znevýhodnění žáka, jehož se to dotkne, například pokud jde o jeho hodnocení.

Pokud tento neformalizovaný postup k vyřešení nastalé situace nepovede, existuje zde možnost podat stížnost České školní inspekci. Ta například hodnotí podmínky a průběh vzdělávání či vykonává kontrolu dodržování právních předpisů, které se vztahují k poskytování vzdělávání (viz § 174 odst. 2 písm. b/ a d/ školského zákona). Na základě takového podnětu či stížnosti, které svým obsahem spadají do působnosti České školní inspekce podle § 174 odstavce 2 písm. b/ až e/ školského zákona pak provádí Česká školní inspekce inspekční činnost, v rámci které prošetřuje jednotlivá tvrzení uvedená ve stížnosti a výsledek šetření předává zřizovateli k dalšímu řízení. Ten ji pak informuje o vyřízení stížnosti a o případných opatřeních přijatých k nápravě (viz § 174 odst. 6 školského zákona).

Stížnost by mohla například obsahovat tvrzení, že škola podmiňuje plnohodnotnou účast žáka na povinné výuce vlastnictvím konkrétního elektronického zařízení vysoké hodnoty, zákonným zástupcům žáka nenabízí bezplatnou zápůjčku zařízení ani jinou alternativu, dítě, které zařízení nevlastní (stejně tak jako jeho zákonní zástupci), nemá přístup k povinným výukovým materiálům ani úkolům a nemůže tak být korektně hodnoceno, škola, potažmo zřizovatel přenášejí náklady spojené s výukou, jež mají nést, na zákonné zástupce žáka a postup školy lze vnímat jako rozporný se zásadou rovného přístupu, případně bezplatnosti veřejného základního vzdělávání.

Možnost odvolání?

Sdělení požadavku na zakoupení určeného elektronického zařízení pro účely výuky zpravidla nebude rozhodnutím ve smyslu § 67 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „správní řád“). To musí jednak splňovat určité formální náležitosti, jednak jím správní orgán v určité věci zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá, nebo v zákonem stanovených případech rozhoduje o procesních otázkách.

Ředitel školy a školského zařízení jakožto správní orgán ovšem rozhoduje o právech a povinnostech v oblasti státní správy jen v případech, jež jsou taxativně vymezeny v § 165 odst. 2 školského zákona. Možnost ředitele školy založit rozhodnutím v oblasti státní správy povinnost zákonného zástupce žáka školy pořídit pro účely výuky určené elektronické zařízení uvedené ustanovení nezakládá, tuto situaci není možné ani k jedné z pravomocí vymezených v tomto ustanovení vztáhnout. Nejde tak o rozhodnutí ředitele ve věcech státní správy, proti němuž by bylo přípustné odvolání. Skutečně se tak jeví jako řešení mající nejvyšší potenciál situaci zdárně vyřešit komunikovat s ředitelem školy, podat podnět školské radě, obrátit se na zřizovatele a případně kontaktovat v této věci Českou školní inspekci, byť reálně bude rodič do svého rozhodování, zda tento krok učinit, často zahrnovat také úvahy na téma, zda taková (byť oprávněná) konfrontace nemůže mít potenciál negativně se v budoucnu projevit v jednání školy vůči žákovi, jehož rodiče se na Českou školní inspekci obrátili. Samozřejmě by měl být takový vliv a důsledek vyloučen, ovšem i pouhá úvaha rodiče tímto směrem, byť by šlo o projev obavy neopodstatněné, se může na rozhodnutí, zda rodič tento krok učiní, projevit.

Přezkum výsledků hodnocení žáka

Je-li zákonný zástupce přesvědčen, že se do hodnocení jeho dítěte, jež je součástí vysvědčení, odmítnutí pořízení požadovaného elektronického zařízení zákonným zástupcem negativně ve svém důsledku promítlo, slovy zákona „má-li zákonný zástupce žáka pochybnosti o správnosti hodnocení na konci prvního nebo druhého pololetí“, přičemž své pochybnosti zakládá na tom, že způsob hodnocení vnímá jako faktický důsledek jeho odmítnutí požadované elektronické zařízení obstarat, může do 3 pracovních dnů ode dne, kdy se o hodnocení prokazatelně dozvěděl, nejpozději však do 3 pracovních dnů ode dne vydání vysvědčení, požádat ředitele školy o přezkoumání výsledků hodnocení žáka; je-li vyučujícím žáka v daném předmětu ředitel školy, krajský úřad (viz § 52 odst. 4 školského zákona). Ustanovení je sice primárně koncipováno jako upravující možnost ověřit znalosti žáka v rámci komisionálního přezkoušení, lze si však v rámci takto založeného přezkumu jistě představit možnost kritické reflexe hodnocení žáka také v situaci, jež je popisována v tomto pojednání.

V rámci této žádosti o přezkum by zákonný zástupce například uvedl, že z jeho pohledu není hodnocení jeho dítěte odrazem kvalifikovaného zhodnocení úrovně jeho znalostí a dovedností, ale důsledkem jeho faktických rodinných a majetkových poměrů.

Možnost vyloučení žáka?

Lze si v popisovaném případě představit jako ultima ratio možnost žáka podmíněně vyloučit či dokonce vyloučit? Nikoliv. U žáků, jež svou povinnou školní docházku doposud nesplnili, to platí absolutně, neboť žáka lze podmíněně vyloučit nebo vyloučit ze školy pouze v případě, že splnil povinnou školní docházku. U ostatních žáků může ředitel školy rozhodnout o podmíněném vyloučení nebo vyloučení žáka v případě závažného zaviněného porušení povinností stanovených školským zákonem nebo školním nebo vnitřním řádem (viz § 31 odst. 2 školského zákona). Jak bylo vysvětleno výše, žádná povinnost žáka (ani jeho zákonného zástupce) v popisovaném případě neplyne ani z právní úpravy, ani nemůže být platně stanovena, proto ji nelze ani porušit, pročež neexistuje možnost žáka v důsledku nepořízení požadovaného elektronického zařízení vyloučit.

Soudní ochrana jako krajní řešení

Pokud by se veškeré výše popsané kroky míjely svým účinkem a žákovi nevlastnícímu požadované elektronické zařízení by bylo v daném ohledu v účasti na povinné výuce v části, v níž je tohoto zařízení potřeba, fakticky bráněno, případně by byl v důsledku toho fakticky znevýhodňován, lze po individuálním právním posouzení patrně uvažovat o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu projednávané ve správním soudnictví. Žalobně legitimován je zde každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (zásah) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo; ten se pak může žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný (§ 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále také jako „s. ř. s.“). Lze se jí domáhat například také například zákazu, aby správní orgán v porušování žalobcova práva pokračoval, a je-li to možné, obnovení stavu před zásahem (viz § 87 odst. 2 s. ř. s.). Žaloba musí být podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu (§ 84 odst. 1 s. ř. s.), subjektivní lhůta je tedy dvouměsíční. Zákon v tomto ustanovení vymezuje také objektivní dvouletou lhůtu (nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k nezákonnému zásahu došlo), vzhledem k povaze věci (vztahující se k výuce organizované v rámci školního roku a v souvislosti s hodnocením žáka v rámci jeho pololetí) vyžadující pro účinné řešení situace promptní reakci si lze využití podstatné části této objektivní lhůty těžko představit.

Co je pro posuzovaný případ důležité, Nejvyšší správní soud již připustil, že škola zřizovaná státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí obecně může původcem nezákonného zásahu vůči svým žákům být (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2016, č. j. 5 As 65/2015-52, který ovšem vycházel ze zcela jiných skutkových okolností). Zda by však existovala reálná možnost za popsaných okolností v konkrétním případě s žalobou uspět, to bude samozřejmě vždy záležet na veškerých skutkových okolnostech každého jednoho případu.

Postoj Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy

Pro úplnost je v souvislosti s popisovaným problémem vhodné zmínit rovněž jeden ze závěrů, jež formulovalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ve své Metodice k nastavování pravidel používání mobilních telefonů a jiných elektronických zařízení ve školách z února roku 2026, č. j. MSMT-3034/2026. To v jejím bodu 4.4 (str. 14 metodiky) doslova uvádí:

„Škola rovněž nemůže po zákonných zástupcích požadovat, aby dětem pořizovali osobní mobilní telefon nebo jiné elektronické zařízení z důvodu rozvoje digitálních kompetencí či informatického myšlení ve výuce. Škola má v takových případech digitální učební pomůcku zajistit.“

Závěr

Popisované okolnosti staví zákonné zástupce (nejčastěji rodiče) žáka do svízelné situace. Je nesporné, že zapojení moderních technologií a jejich využití při výuce může být velmi efektivní a pro žáky v mnoha ohledech přínosné. Lze také chápat, že pořízení elektronických zařízení požadovaného typu v množství, které by bylo dostatečné k pokrytí studijních potřeb všech žáků, jichž se výuka s využitím těchto zařízení týká, může být nad finanční možnosti školy a rozpočtové rámce zřizovatelů, přičemž v dnešní technologicky pokročilé době je obvyklé, že žáci takovými zařízeními i bez vazby na výuku pro své soukromé účely beztak disponují či by v brzké době disponovali. Využití zařízení v soukromém vlastnictví žáků či jejich zákonných zástupců, pokud již jimi disponují, se proto nabízí jako logická možnost.

Na druhou stranu nelze tuto odpovědnost a finanční náklady školy, potažmo zřizovatele, přenést jednostranným rozhodnutím školy na zákonné zástupce žáků, nelze jim v tomto ohledu uložit povinnost. Právní řád takovou možnost nepředpokládá ani nepřipouští. Je samozřejmě možné, aby škola zákonným zástupcům žáků nákup příslušného zařízení jako vhodné platformy pro realizaci pokročilého způsobu výuky doporučila, a pokud to budou zákonní zástupci akceptovat a doporučení dobrovolně následovat, je vše v pořádku. Pokud se ovšem zákonní zástupci budou k uvedenému stavět odmítavě, není možné, aby škola od nich nákup vyžadovala či aby se tento postoj zákonných zástupců žáka do sféry žáka stran účasti na výuce, možnosti plnění jeho povinností či hodnocení jakkoliv negativně promítnul.

Výše jsou nastíněny možnosti, jak mohou zákonní zástupci v případě svého nesouhlasu s postupem školy zareagovat. Je samozřejmě pochopitelné, že v obdobné situaci, kdy má dojít ke konfrontaci se školou, jíž dítě navštěvuje, zákonný zástupce zvažuje, jaké důsledky může jeho počínání, byť by šlo o uplatňování vlastních práv, reálně mít.