Medicína místo partnera? Asistovaná reprodukce, anonymní dárcovství gamet a problematika single mateřství

Propagátoři zpřístupnění ART žadatelkám bez partnera (dále jen „single”) uvádějí, že stávající legislativa neodpovídá realitě současné doby, neboť je v praxi často obcházena. Řada single žen dnes podstupuje ART tak, že do žádosti uvedou partnera, který není jejich skutečným partnerem a nehodlá převzít právní ani psychosociální rodičovskou roli. Část odborníků i laiků proto upozorňuje, že současná situace generuje systémové pokrytectví, kdy je ART sice formálně pro single ženy nedostupná, ale všichni zúčastnění tiše tolerují poměrně snadné obcházení pravidel stanovených právními předpisy. To někteří považují za nedůstojné jak pro žadatelky, tak pro lékaře. Je však stávající plošné porušování zákonů a fakt, že kde není žalobce, není soudce, dostatečným argumentem pro změnu těchto zákonů?

Případné změně zákona by v takto citlivé oblasti měla vždy předcházet nejen analýza možných přínosů, ale i důkladná věcná analýza možných rizik – ta však v aktuální veřejné debatě zcela chybí. Předložená poziční studie se proto z pohledu biologie, psychologie, etiky i práva kriticky zabývá validitou argumentů, které se v rámci této debaty objevují ve prospěch změny legislativy. Do studie jsou zahrnuty rovněž aspekty v diskusích dosud opomíjené, avšak zcela zásadní pro získání skutečně komplexního pohledu na věc – zejména problematika anonymního dárcovství gamet a právo dítěte znát svůj původ.

Předložený článek proto není určen pouze odborné veřejnosti, ale všem, kteří se v dané věci nějakým způsobem angažují: zejména politikům, kteří budou v rolích iniciátorů či předkladatelů změny legislativy nebo v rolích zákonodárců, ale také zástupcům médií a dalším aktérům podílejícím se na veřejné diskusi a rozhodování v této oblasti.

Terminologické vymezení a historický kontext ART

Termínem ART se souhrnně označují ty medicínské postupy, při nichž se za účelem dosažení těhotenství manipuluje s lidskými gametami (oocyty a/nebo spermiemi), případně s lidskými embryi.[1] Pro další podrobnější klasifikaci metod ART je pak klíčovým kritériem to, zda při použití konkrétní metody dochází ke vzniku embrya přímo v organismu ženy, nebo v laboratorních podmínkách.

Pojem umělé oplodnění (anglicky artificial insemination) se používá jako souhrnné označení těch metod, při nichž se sice manipuluje s gametami, ale vlastní proces oplození probíhá přímo v těle ženy. Metodicky sem patří zejména obvyklá intrauterinní inseminace (anglicky intrauterine insemination, IUI), při níž jsou spermie zaváděny do dělohy, a méně častý intrafalopiánní transfer gamet (anglicky gamete intrafallopian transfer, GIFT), kdy jsou oocyty i spermie zaváděny do vejcovodu. V obou případech však embryo vzniká přirozeně splynutím gamet přímo v těle ženy.

Do druhé skupiny metod ART jsou pak řazeny všechny postupy, při nichž ke spojení gamet a vzniku embrya dochází mimo organismus ženy. Historicky nejstarší a nejjednodušší metodou této skupiny je fertilizace in vitro (anglicky in vitro fertilization, IVF), při níž dochází k biologicky přirozené fúzi gamet v laboratorních podmínkách.[2] Alternativou tohoto postupu je intracytoplazmatická injekce spermie (anglicky intracytoplasmic sperm injection, ICSI), kdy je spermie mikroinjekčně vpravena přímo do oocytu, takže k přirozenému biologickému spojení gamet vůbec nedochází a výběr konkrétní spermie pro tuto metodu provádí embryolog. V obou případech jsou pak embrya zpravidla po dobu 3 až 5 dnů kultivována v termostatu ve speciálních živných médiích, a poté buď přenesena do dělohy (embryo transfer, ET), nebo zamražena pro dlouhodobé uchování a případné využití v budoucnu. Méně obvyklým postupem je přenesení jednobuněčného embrya neboli zygoty přímo do vejcovodu; tato metoda se nazývá intrafallopiánní transfer zygoty (anglicky zygote intrafallopian transfer, ZIFT).

Pokud jsou výše uvedené procedury realizovány s využitím vlastních gamet heterosexuálního manželského či partnerského páru, označují se jako homologní ART.[3] V případech, kdy jeden z partnerů neprodukuje funkční gamety, lze využít gamety od dárce nebo dárkyně; takový postup se označuje jako heterologní ART. Jestliže nelze použít gamety ani jednoho z partnerů, je možné provést IVF s využitím výhradně dárcovských gamet nebo transferovat embryo pocházející od jiných genetických rodičů; v tomto případě se jedná o dárcovství embryí.

Všechny formy ART, na nichž se kromě manželského nebo partnerského heterosexuálního páru biologicky podílí další osoba či osoby, se souhrnně označují jako Third Party Reproduction (TPR).[4] Do této kategorie spadá kromě heterologní ART a dárcovství embryí i náhradní mateřství, u něhož lze dále rozlišit náhradní mateřství gestační a tradiční.

Gestační náhradní mateřství (anglicky gestational surrogate motherhood) přichází v úvahu tehdy, pokud jeden nebo oba partneři produkují funkční gamety a homologní či heterologní ART je biologicky možná, avšak žena není z jiných zdravotních důvodů schopna graviditu donosit, například po hysterektomii. Embryo je v takovém případě transferováno do dělohy jiné ženy – náhradní matky, která plod odnosí a po porodu dítě předá rodičům,[5] obvykle na základě předchozí dohody zahrnující finanční kompenzaci. Gestační náhradní matka tedy nemá žádný genetický vztah k očekávanému dítěti.

Tradiční náhradní mateřství (anglicky traditional surrogate motherhood) je pak situací, kdy se pro heterologní IVF použijí spermie muže z neplodného páru a oocyty ženy, která současně plní roli dárkyně gamet i příjemkyně, tedy nechá si vzniklé embryo transferovat do dělohy a v případě úspěšné gravidity dítě donosí a porodí pro neplodný pár. V tomto případě je tradiční náhradní matka současně i genetickou matkou očekávaného dítěte.

Je však nutno upozornit na skutečnost, že terminologie používaná v oblasti ART není jednotná, což následně vede k interpretačním nejasnostem. Například definice ART podle Světové zdravotnické organizace (WHO)[6] nezahrnuje ani homologní, ani heterologní IUI, zatímco česká legislativa IUI řadí mezi výkony ART. Současně české právní předpisy používají biologicky nepřesný termín „umělé oplodnění” jako definiční označení pro všechny metody ART.[7]

Přestože laická veřejnost vnímá metody ART jako záležitost posledního půlstoletí a za zásadní milník je považován rok 1978, kdy se narodilo první dítě počaté metodou IVF,[8] historický kontext zásahů do lidské reprodukce je výrazně delší: první zdokumentované umělé oplodnění u člověka bylo provedeno v Londýně v roce 1790 metodou vaginální inseminace, první doložená intrauterinní inseminace proběhla v roce 1838 ve Francii.[9] Procedura IVF jako taková, tedy pouze jako laboratorní experiment s lidskými gametami, ale bez následného transferu embrya do dělohy, byla úspěšně provedena již v roce 1948.[10] Počátky klinického využití se datují do roku 1968, kdy byly pro IVF poprvé využity oocyty od hormonálně stimulované pacientky,[11] první úspěšný transfer lidského embrya do dělohy včetně následné implantace byl proveden v roce 1973.[12]

Není překvapivé, že klinické aplikace ART jsou od počátku vnímány jako eticky mimořádně senzitivní téma. Na jednu stranu znamenaly zásadní průlom v léčbě neplodnosti, na druhou stranu nové možnosti vyvolávaly nové kontroverze, s nimiž medicína ani veřejnost nikdy dříve nebyly konfrontovány. Výsledky debaty nad etickými aspekty různých metod ART byly postupně transformovány do podoby zákonů či jiných právních norem, jejichž cílem byla regulace přístupu k metodám ART, tak aby i v této nové oblasti medicíny byly respektovány sdílené mravní hodnoty stejně jako základní principy lékařské etiky.

Není rovněž překvapivé, že v různých zemích vedly veřejné diskuse o ART k různým podobám jejich právních regulací, což s sebou přineslo fenomén označovaný jako reprodukční turistika: zájemci ze zemí, kde je konkrétní metoda ART nelegální, problematická nebo finančně nedostupná, cestují kvůli jejímu provedení do jiných zemí se vstřícnějšími podmínkami. Vzhledem k tomu, že ČR dlouhodobě patří v segmentu reprodukční turistiky mezi oblíbené cílové destinace zahraniční klientely[13] kvůli kombinaci liberálních zákonů, příznivých cen a vysoké kvality lékařské péče, má současná debata o možné změně regulace ART nejen národní, ale i mezinárodní rozměr.

Současný legislativní rámec ART v ČR

Z právního hlediska není používání ART na mezinárodní úrovni závazně a komplexně upraveno. Na regionální (evropské) úrovni vytváří jistá právně závazná východiska Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně, která nicméně nebyla řadou členských států ratifikována[14] a problematice ART se přímo nevěnuje. Její význam zde spočívá zejména ve zdůraznění hodnotového primátu lidské důstojnosti a lidské bytosti jako takové,[15] potřebě získání svobodného informovaného souhlasu při poskytování zdravotních služeb,[16] v omezení možnosti volby pohlaví budoucího dítěte,[17] v zamezení komercializace těla a jeho částí,[18] stejně jako v zákazu vytváření embryí pro výzkumné účely, popřípadě požadavku na ochranu těch embryí, která byla k výzkumu určena v důsledku své nadbytečnosti během ART.[19]

Neexistenci právního rámce provádění ART lze dále spojovat také s právem Evropské unie, když jsou na úrovni primárního a sekundárního práva řešeny jen dílčí otázky spojené s danou problematikou, jako je především garance svobody volného pohybu osob a zdravotních služeb,[20] nebo právní úprava nakládání s lidskými tkáněmi a buňkami, včetně buněk reprodukčních.[21] Nezanedbatelnou roli stran dotváření těchto pravidel pak hrají jak právně nezávazná a často nejednoznačná doporučení předních odborných společností,[22] tak níže diskutované lidskoprávní závazky, jejichž výklad však může být poměrně rozmanitý. Tato neexistence závazných nadnárodních pravidel v kombinaci s citlivou etickou povahou ART má za následek diverzitu národních právních předpisů, které se liší nejen ve způsobu regulace a v tom, jaké konkrétní metody ART a za jakých podmínek jsou obecně povoleny, ale také v kontextu tohoto článku stěžejním ohledu, komu jsou zpřístupněny.[23]

V ČR jsou ART de iure specifickou zdravotní službou, jejíž poskytování je primárně upraveno v § 3 a násl. zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (dále jen „zákon o SZS“). Koncepce dané právní úpravy je založena na pojímání neplodnosti výlučně v jejím biologickém kontextu, tedy v rámci heterosexuálního páru při léčbě neplodnosti,[24] pakliže je „1. málo pravděpodobné nebo zcela vyloučené, aby žena otěhotněla přirozeným způsobem nebo aby donosila životaschopný plod, a 2. jiné způsoby léčby její neplodnosti nebo neplodnosti muže nevedly nebo s vysokou mírou pravděpodobnosti nepovedou k jejímu otěhotnění.”[25] Zákon naopak neumožňuje využívání ART pro stejnopohlavní páry nebo osamělé osoby. Je však třeba zdůraznit neexistenci kontrolního mechanismu ověřování povahy vztahu mezi mužem a ženou z neplodného páru a odpovídající povinnosti reprodukčních klinik, aby se reálnému obcházení tohoto pravidla či omezení zabránilo.[26] V případě aktuálně diskutovaného rozvolnění pravidel ve prospěch single žen by tak došlo nejen k aprobaci současného a z právního hlediska protiprávního stavu, který zákonodárce při přijímání zákona nezamýšlel,[27] ale rovněž k poskytování těchto zdravotních služeb nad biologické limity, respektive bez vazby na medicínské indikace vyžadující léčbu neplodnosti.[28]

Současná právní úprava pak není nijak rozsáhlá, přičemž k podstoupení dané procedury vyžaduje také splnění dalších formálních podmínek jak obecně, tak na straně osob z neplodného páru neboli muže a ženy, kteří podstupují léčbu společně. Předně je stanovena věková hranice pro podstoupení ART na straně ženy, kdy její věk nesmí překročit 49 let.[29] Naopak není aktuálně stanovena žádná věková hranice na straně muže, což je legitimně kritizováno z hlediska možných dopadů do života takto počatého dítěte.[30] Provedení ART je v konkrétním případě vždy podmíněno společnou písemnou žádostí muže a ženy ne starší než šest měsíců[31], stejně jako informovaným souhlasem vztahujícím se výhradně k danému cyklu ART[32].

ČR se řadí mezi státy umožňující nejen homologní, ale také heterologní ART, tedy provedení ART s využitím darovaných gamet. V této souvislosti je kromě věkových a zdravotních požadavků na dárce gamet[33] nutné zdůraznit zejména striktní požadavek na zachování anonymity, kdy reprodukční kliniky mají zákonnou povinnost zajistit zachování vzájemné anonymity dárce a neplodného páru, stejně jako anonymity dárce a dítěte narozeného z ART[34]. Jinými slovy, za současného právního stavu nemůže ani neplodný pár, ani dítě narozené z ART za žádných okolností získat oficiální cestou údaje o dárci jako genetickém rodiči, byť by dárce se zpřístupněním své identity souhlasil, popřípadě by o znalost svého potomka a navázání kontaktu sám usiloval.[35] Výjimku představují pouze údaje o zdravotním stavu dárce, které jsou reprodukčními klinikami povinně uchovávány alespoň po dobu 30 let od provedení ART,[36] přičemž mohou být na základě písemné žádosti předány neplodnému páru nebo zletilé osobě narozené z ART.

Přestože problému anonymity dárcovství gamet bude věnována samostatná část tohoto textu, je vhodné již nyní upozornit na skutečnost, že takto nastavený požadavek anonymity není kritizován jen výhradně optikou práva dítěte znát svůj biologický původ a práva na pravdivé utváření personální identity, ale také kvůli neúplnosti evidovaných údajů o zdravotním stavu dárce,[37] jejichž následná aktualizace by měla být podle odborných doporučení iniciována a institucionálně zajišťována.[38] Navzdory tomu zůstává v tomto ohledu česká právní úprava nezměněna, byť byly v minulosti vyvíjeny neúspěšné snahy o její změnu, respektive o překonání přístupu založeného na uplatnění principu striktní anonymity.[39]

Právní úprava dárcovství gamet v ČR je nicméně kritizována nejen ve vztahu k požadavku na zachování anonymity, ale také v kontextu nastavení zákonných pravidel poskytování finančních náhrad za darování oocytů nebo spermií. Ačkoliv právní úprava umožňuje pouze náhradu účelně, hospodárně a prokazatelně vynaložených výdajů spojených s darováním,[40] daný požadavek nyní nijak blíže nespecifikuje, čímž dává prostor pro vlastní výklad a dotváření daných pravidel ze strany reprodukčních klinik, které pak běžně inzerují a poskytují za dárcovství poměrně vysoké finanční částky.[41] V této souvislosti se lze setkat s kritikou, že způsob propagace a výše těchto částek[42] může materiálně fungovat jako finanční odměna, což je problematické z hlediska lidské důstojnosti a s tím spojeného zákazu komercializace lidského těla a jeho částí.[43] Pro úplnost je však vhodné doplnit, že mimo jiné vlivem pravidel obsažených v nařízení o látkách lidského původu[44] je nyní v legislativním procesu konkrétní návrh na změnu zákona, v jehož důsledku by mělo dojít ke stanovení horní hranice finanční náhrady, stejně jako ke stanovení okruhu nebo druhu výdajů, které mohou být v kontextu darování gamet kompenzovány.[45]

Aniž by bylo záměrem poskytnout detailní rozbor všech právních aspektů spojených s prováděním asistované reprodukce v jejím komplexním pojetím, je vhodné závěrem této části připomenout, že zákon o SZS je zvláštním právním předpisem, což znamená, že řada souvisejících otázek je řešena také v jiných právních předpisech.[46] Kromě toho nelze opomenout ani spojitost ART s využíváním nadbytečných embryí pro výzkumné účely, ani skutečnost, že ART je jako zdravotní služba za jistých podmínek hrazena ze systému veřejného zdravotního pojištění,[48] i když těmto úhradám nepodléhají všechny související procedury.

3 Problematičnost anonymního dárcovství gamet

Ústředním tématem heterologní ART je otázka, zda a do jaké míry má být celý proces anonymní. Jinými slovy, zda a za jakých podmínek může být identita dárce zamýšleným rodičům a dítěti zpřístupněna. Jak bude vysvětleno v další části, problematika anonymního dárcovství gamet je s otázkou zpřístupnění ART single žadatelkám natolik úzce propojena, že považujeme za nezbytné nejprve analyzovat tuto rovinu ART, než se budeme věnovat otázce single mateřství.

3.1 Problematické právní aspekty anonymního dárcovství gamet

V současnosti se lze setkat s různými legislativními přístupy, které se pohybují od naprostého utajení identity dárce, přes zpřístupnění jeho identifikovatelných údajů po dosažení určitého věku dítěte, až po model založený na principu známého darování, kdy je identita dárce zamýšleným rodičům od počátku známa, respektive není utajena.[49] Přestože historicky bylo možné považovat právní model založený na požadavku striktní anonymity za dominantní, postupně docházelo k jeho oslabování. V současné době lze proto v evropském kontextu považovat za převažující modely právní úpravy umožňující buďto úplné odtajnění identity, nebo alespoň zpřístupnění širšího spektra údajů o dárci, podle kterých ho nelze identifikovat.[50]

Navzdory dlouhodobému trendu směrem k úplnému nebo alespoň částečnému odtajnění dárcovství gamet nicméně stále existují legislativní přístupy (včetně ČR), které prosazují požadavek na naprosté utajení identity dárce, a to typicky s výjimkou údajů o jeho zdravotním stavu.[51]

Hlavním argumentem pro zrušení anonymity dárcovství gamet je ochrana práv a zájmů dítěte počatého pomocí ART. Mezinárodním východiskem je především Úmluva o právech dítěte z roku 1989, jakožto závazná mezinárodní smlouva reflektující zvláštní postavení a zranitelnost dítěte. Celý koncept daného právního dokumentu je pak založen na uplatňování principu nejlepšího zájmu dítěte.[52] Z toho vyplývá jak široká uplatnitelnost nejlepšího zájmu dítěte zahrnující rovněž nepřímé dopady, tak jeho zvláštní význam při kolizi s jiným principem, byť ani on sám není absolutním principem, který by musel za všech okolností převážit.[53] Všeobecně pak může být nejlepší zájem dítěte pojímán různým způsobem, a to rovněž jako samostatně uplatnitelné právo nebo interpretační východisko v kontextu jednotlivých práv dítěte.[54] To se týká také vzájemně propojeného práva dítěte znát svůj původ[55] a práva dítěte na identitu,[56] jakožto práv, která jsou v kontextu právní konformity anonymního dárcovství pohlavních buněk nejvíce diskutována.

Výkladová stanoviska kompetentních orgánů potvrzují, že znalost původu je třeba chápat v biologickém nebo přesněji genetickém slova smyslu,[57] kdy nemožnost uplatnění tohoto práva spočívá v objektivních a na zákonodárci nezávislých důvodech nebo příčinách.[58] Ačkoliv je pak nutné uznat existenci požadavku na posuzování nejlepšího zájmu dítěte individuálně neboli případ od případu,[59] a to při zohlednění práva dítěte na názor,[60] zákonné uplatnění požadavku anonymity dárcovství gamet takovou individualizaci zcela vylučuje. Ze všeobecného hlediska navíc svědčí výkladu nejlepšího zájmu dítěte ve prospěch prolomení anonymity nejen zájem na úplných a aktualizovaných údajích o zdravotním stavu dárce jako genetického rodiče, ale také možnost pravdivého utváření personální identity dítěte, aniž by provedené studie nasvědčovaly tomu, že odtajnění celého procesu má negativní dopady na jeho vztah se sociálními rodiči.[61] Kromě toho výkladová stanoviska zdůrazňují, že ochranu dárců gamet obávajících se důsledků odtajnění lze zajistit také jiným způsobem, tedy při zachování práva dítěte znát svůj původ nebo práva mít přístup k informacím potřebným pro pravdivé utváření personální identity. Ani v opačném případě by pak neměla obava z úbytku dárců gamet vést k omezení práva dítěte,[62] respektive k jeho upozadění ve prospěch naplnění rodičovské touhy bezdětných párů, či konkrétních osob.[63]

Opomenout navíc nelze ani skutečnost, že právo znát svůj původ není jen otázkou anonymního dárcovství gamet, ale také jiných oblastí, včetně utajených adopcí. Nejsou pak dány legitimní důvody pro odlišné zacházení nebo znevýhodnění dětí narozených z ART za situace, kdy adoptované děti jsou o svém původu v určitém věku informovány, popř. mají možnost takové informace obdržet, jako je tomu v ČR.[64]

3.2 Problematické psychosociální aspekty anonymního dárcovství gamet

Odpověď na otázku „Kdo jsem?” neboli identita byla vždycky centrálním individuálním i odborným tématem. Historicky se identita člověka odvozovala především od rodu, náboženství, komunity, pohlavní role či povolání, vnímala se tedy spíše jako nějak „daná”. Současné společenské a behaviorální vědy však identitu nevnímají jako danost, ale jako proces založený především na sociální interakci, sebeinterpretaci a individuální reflexi; tvorbu identity považují za mnohovrstevnatý proces vztahu člověka k sobě samému, ke druhým a ke společnosti.[65] Ve vtipné zkratce lze tento přístup popsat originálním názvem knihy filosofa Richarda Davida Prechta Kdo jsem, a pokud ano, kolik?.[66] Napětí mezi genetickým, tělesným a subjektivním pojetím identity se dnes výrazně projevuje například v diskusích o genderu.[67] Za předpokladu, že identita vzniká především psychosociálně, má na ní významný podíl sociální skupina, do níž se člověk narodí, tedy rodina. Biologické, nebo přesněji genetické faktory – rodiče, prarodiče, sourozenci – v ní tedy jednoznačně význam mají a nelze je opominout.

ART svými možnostmi významně přispěla k oddělení genetického, biologického, právního a psychosociálního rodičovství. Česká tradice vývojové psychologie, založená na rozsáhlých výzkumech, kladla důraz především na funkční a citově stabilní psychosociální rodičovství, nikoli na samotnou genetickou vazbu mezi rodičem a dítětem. Nejvýznamnějšími pracemi tehdejších českých psychologů a pediatrů jsou monografie Psychická deprivace v dětství[68] a v tehdejší době zakázaný dokument Děti bez lásky.[69] Důraz na stabilitu rodinného prostředí přispíval i k preferenci diskrétnosti a anonymity v adopci a později také v heterologní ART. Toto je však nutno chápat v historickém kontextu tehdejšího režimu, který upřednostňoval kolektivní výchovu před individuální rodinnou, tedy ústavy před náhradní rodinnou péčí a týdenní či celodenní jesle před péčí rodičů. Tento přístup byl zdůvodňován odborností péče, dřívější socializací dítěte a zrovnoprávněním žen a mužů ve společnosti. Tento historický kontext se odrazil i v českém přístupu k Úmluvě o právech dítěte, kde si naše země vymínila výhradu ponechání anonymity v případě osvojení a heterologní ART.

Ve stejné době, kdy u nás ve 2. polovině 20. století vznikaly výzkumné studie skupiny odborníků kolem Zdeňka Matějčka, začaly být v mnoha dalších zemích kritizovány jak model utajených adopcí, tak odepření přístupu dětí k údajům o svém genetickém původu. Důvodem této kritiky byl právě psychologický význam původu pro tvorbu identity a právo dítěte na informace o sobě samém. Silným argumentem zastánců neanonymity je skutečnost, že genetický rodič je vždy konkrétní a v tomto smyslu jasně identifikovatelný jako nezaměnitelná součást původu dítěte. Zatímco sociální vztahy mohou vznikat alternativně, genetický původ nelze nijak zpětně „získat” či „doplnit”.

Mnohé země tedy postupně přecházely jak v oblasti adopcí, tak v oblasti ART k tzv. open identity systému, v němž má dítě v určitém věku možnost získat prostřednictvím registrů identifikující údaje o svých genetických rodičích. První zemí s open identity systémem ART se stalo v roce 1985 Švédsko[70], zatím poslední evropskou zemí je Francie, kde ke změně došlo v roce 2022.[71] ČR má v oblasti osvojení uzákoněn přístup ke spisu v dospělosti osvojence, avšak v oblasti heterologní ART zatím zůstává režim anonymního dárcovství.

Výzkumné studie[72] ukazují, že časná otevřená komunikace o původu dítěte, dostupnost informací o genetickém příbuzenství a možnost kontaktu s genetickými příbuznými mohou významně přispívat k integraci faktu heterologní ART do identity dítěte a ke kvalitě rodinných vztahů. V odborných kruzích se v kontextu ART rovněž čím dál častěji diskutuje koncept tzv. skupinového rodičovství (anglicky polyparenthood či shared parenthood).[73]

Specifickým tématem je v souvislosti s heterologní ART i sourozenectví. Pro mnoho dětí totiž bývá důležitější najít genetického sourozence než genetické rodiče. Traumatizující a tvorbu vlastní identity komplikující pak může být zjištění, že nevlastních sourozenců, tedy sourozenců s jedním společným genetickým rodičem (zde dárcem gamet) může být až řádově několik set.[74] Odborné společnosti a regulační autority proto hledají způsoby, jak počet genetických potomků od jednoho dárce omezit: např. European Society of Human Reproduction and Embryology (ESHRE) v současné době připravuje doporučení směřující k omezení počtu rodin vzniklých z gamet jednoho dárce na max. 50.[75] Toto se netýká jen dětí počatých heterologní ART, ale i těch dětí, u nichž je dárce nebo dárkyně gamet i právním nebo sociálním rodičem.

3.3 Problematické genetické aspekty anonymního dárcovství

Dalším faktorem, který významně ovlivnil odklon od konceptu anonymního dárcovství gamet, je rozvoj a dostupnost genetického testování, zejména tzv. DTC (anglicky direct-to-consumer) testování původu. DTC genetické testy jsou odběrové soupravy, které si může zájemce volně zakoupit online nebo přímo v obchodech, zejména v lékárnách. Pomocí soupravy se v domácích podmínkách odebírá vzorek slin nebo stěr bukální sliznice, který se následně zašle do genetické laboratoře na vyhodnocení. Podle typu objednané analýzy pak lze ze vzorku zjistit například paternitu či maternitu, genealogický nebo etnický původ či predispozice k různým typům onemocnění. Na trhu jsou v současné době už i DTC testy, které nabízejí celogenomové sekvenování.

Z hlediska (ne)anonymity dárcovství gamet jsou relevantní zejména testy příbuznosti, které porovnávají výsledky STR profilování, což je analýza úseků DNA označovaných jako krátké tandemové repetice (anglicky short tandem repeats, STR). Výsledky STR profilování jsou pro každého člověka – s výjimkou jednovaječných dvojčat – unikátní, a proto se někdy také označují jako „otisky prstů DNA” (anglicky DNA fingerprints). Jejich vzájemným porovnáním pak lze zjistit míru příbuznosti dvou testovaných osob. Na tomto principu jsou založeny DTC analýzy příbuzenských vztahů (otcovských, mateřských, sourozeneckých). Dále se v DTC testech využívají tzv. Y-STR profily[76] pro stanovení otcovské příbuzenské linie a rovněž tyto výsledky mohou zákazníci porovnávat ve velkých genealogických databázích[77]; nevýhodou je však omezení tohoto testování pouze pro mužské vzorky.

Další možností, jak identifikovat své příbuzné a případně dohledávat dárce gamet pomocí DTC testů, jsou běžné genografické testy využívající tzv. SNP neboli jednonukleotidové polymorfismy (anglicky single nucleotide polymorphism, SNP). Pomocí této metody je možné spolehlivě identifikovat genetickou příbuznost v rámci nejbližší rodiny (rodič – dítě, sourozenci, nevlastní sourozenci), ale v rámci širšího okruhu příbuznosti její přesnost klesá. Pokud se však výsledky porovnávají v rámci největších světových genografických databází,[78] šance na nalezení nevlastních sourozenců je poměrně vysoká.

Z hlediska dětí počatých s využitím dárcovských gamet – pokud o této okolnosti svého početí vědí – je pak poměrně snadné pomocí DTC testů v různých typech komerčních databází dohledávat své genetické příbuzné. Další možností jsou otevřené vyhledávací nástroje, do nichž mohou zájemci zdarma nahrát výsledky svých analýz z různých komerčních DTC testů a takto hledat své blízké příbuzné i mimo jednotlivé komerční databáze, čímž se zvyšuje pravděpodobnost úspěšného nálezu.

Je zřejmé, že za těchto okolností nelze dárci gamet spolehlivě garantovat úplnou anonymitu, přestože odběr jako takový mohl proběhnout v právním režimu anonymního dárcovství gamet. Jinými slovy, zcela anonymní dárcovství gamet při současných možnostech a dostupnosti genetického testování fakticky přestalo existovat[79].

Snadné ověření vlastní genetické identity se však týká nejen vztahu dítěte k dárci, ale i vztahu k právním či sociálním rodičům dítěte. Pokud dítě vzniklé s využitím dárcovských gamet nebo darovaného embrya není včas adekvátně informováno o svém genetickém původu, může tuto skutečnost snadno zjistit právě pomocí DTC testů příbuznosti s využitím vzorků svých právních či sociálních rodičů. V poslední dekádě se proto jednoznačně doporučuje takto počatým dětem jejich genetický původ nezatajovat.[80] Je však zapotřebí mít na paměti, že odtajnění genetického původu jako takového a odtajnění identity dárce jsou dva různé kroky, které nemohou být zaměňovány a ani se nedoporučuje jejich slučování[81].

Možnosti určení vlastní genetické identity pomocí DTC testů mají jeden nesporný přínos, a to snížení rizika konsangvinity neboli genetické[82] příbuznosti mezi dětmi počatými s využitím dárcovských gamet. Ač bylo riziko konsangvinity v prvních dekádách klinické dostupnosti ART považováno za zcela zanedbatelné, v dnešní době, kdy podíl ART na celkovém počtu narozených dětí stále vzrůstá, roste spolu s ním i pravděpodobnost, že sexuální vztah spolu navážou i nevlastní sourozenci. Uvedený problém je samozřejmě o to závažnější v zemích, kde neexistuje regulace počtu použití gamet od jednoho dárce ani v rámci jednoho centra, ani v rámci státu[83] – a k těmto zemím se bohužel řadí i ČR. DTC genetické testy však v takovém případě mohou pomoci snadno a relativně rychle odhalit případnou příbuznost mezi partnery v rámci daného vztahu. To však má jeden zásadní předpoklad, a to včasné informování dítěte o jeho genetickém původu, tedy o využití dárcovských gamet nebo embrya pro heterologní ART.

Nové možnosti genetického testování, zejména celogenomové analýzy, však zpochybňují dřívější koncept anonymního dárcovství z více důvodů. Od počátků klinického využití heterologní ART bylo zřejmé, že anonymita dárce nemůže být absolutní a že zejména informace ohledně zdravotního stavu dárce jsou těmi, které by měly být k dispozici, zvláště v případě dědičných onemocnění nebo nemocí, u nichž hereditární komponenta může hrát významnou roli. Od počátku klinického rozvoje metod ART bylo proto standardním postupem uchovávání informací o zdravotním stavu dárce po definovanou dobu (typicky v rozmezí nižšího počtu desetiletí) v archivech příslušných reprodukčních klinik a jejich předání v pseudonymizované podobě příjemcům v případě potřeby.

Éra personalizované medicíny založené na výsledcích genomických analýz však brzy odhalila nedostatečnost tohoto původního konceptu. Uchovávané informace o zdravotním stavu konkrétního dárce se typicky vztahují k době odběru gamet a pokud se gamety od daného dárce na příslušném pracovišti neodebírají opakovaně, nejsou tyto anamnestické údaje nijak aktualizovány. Jiné biologické vzorky, než samotné gamety nebyly obvykle odebírány vůbec, takže není k dispozici biologický materiál, z něhož by bylo v případě potřeby možné provést celogenomovou analýzu nebo cílené genetické vyšetření. S nástupem genomických metod se však navíc objevily nové výzvy a nová dilemata – např. pokud se u dárců provádí vyšetření genomu či exomu, mají být dlouhodobě uchovávána kompletní data (anglicky raw data) získaná touto analýzou? A mají tato data přímo dostat k dispozici příjemci darovaných gamet, respektive dítě samotné?[84]

Z výše uvedeného přehledu je zřejmé, že se současnými možnostmi genetických a genomických analýz je původní koncept anonymního dárcovství gamet neudržitelný. I z pohledu genetiky je v nejlepším zájmu dítěte, aby znalo svůj původ – zejména informace o příbuzenských vazbách může zabránit nechtěné konsangvinitě a výsledky genomických analýz zase mohou napomoci určení či zpřesnění diagnózy nebo volbě nejlepší léčebné strategie v případě onemocnění dítěte počatého heterologní ART.

Dále čtete zde.

---

[1] JÍROVÁ, J. – SZCZUKOVÁ, L. – HONNER, R. – ŘEŽÁBEK, K. Asistovaná reprodukce v ČR 2021–2023 [online]. Praha: Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR, 2025 [cit. 2026-05-27]. Dostupné z: https://www.uzis.cz/res/f/008464/asistreprodukce2023.pdf.

[2] Česky poněkud zjednodušeně „oplození ve zkumavce”.

[3] Případně také „autologní ART”, ač je tento termín biologicky nepřesný.

[4] V češtině není zaveden synonymní termín, který by zahrnoval jak heterologní ART, tak gestační náhradní mateřství.

[5] Gestační náhradní matka může pro zamýšlené rodiče donosit jak dítě, které bylo počato pomocí homologní ART s využitím jejich vlastních gamet (pak se jedná o genetické rodiče), tak dítě počaté pomocí heterologní ART s využitím dárcovských gamet (pak se jedná o sociální rodiče nebo o situaci, kdy jeden rodič je genetický a druhý sociální).

[6] World Health Organization guideline for the prevention, diagnosis and treatment of infertility [online]. Geneva: World Health Organization, 2025 [cit. 2026-06-02]. Dostupné z: https://www.who.int/publications/i/item/9789240115774.

[7] Zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů. Hlava II. Díl 1 – Asistovaná reprodukce, § 3–11. In: Zakonyprolidi.cz [online]. [cit. 2026-05-28]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-373.

[8] STEPTOE, P. C. – EDWARDS, R. G. Birth after the reimplantation of a human embryo. The Lancet [online]. 1978, Vol. 2, No. 8085, s. 366 [cit. 2026-05-27]. DOI 10.1016/S0140-6736(78)92957-4. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/S0140-6736(78)92957-4.

[9] OMBELET, W. – VAN ROBAYS, J. Artificial insemination history. Hurdles and milestones. Facts, Views & Vision in ObGyn [online]. 2015, Vol. 7, No. 2, s. 137–143 [cit. 2026-05-27]. Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4498171/.

[10] MENKIN, M. F. – ROCK, J. In vitro fertilization and cleavage of human ovarian eggs. American Journal of Obstetrics and Gynecology [online]. 1948, Vol. 55, No. 3, s. 440–452 [cit. 2026-05-27]. DOI 10.1016/S0002-9378(15)32963-X. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/S0002-9378(15)32963-X.

[11] EDWARDS, R. G. – BAVISTER, B. D. – STEPTOE, P. C. Early stages of fertilization in vitro of human oocytes matured in vitro. Nature [online]. 1969, Vol. 221, No. 5181, s. 632–635 [cit. 2026-05-27]. DOI 10.1038/221632a0. Dostupné z: https://doi.org/10.1038/221632a0.

[12] DE KRETZER, D. – DENNIS, P. – HUDSON, B. et al. Transfer of a human zygote. The Lancet [online]. 1973, Vol. 2, No. 7831, s. 728–729 [cit. 2026-05-27]. DOI 10.1016/S0140-6736(73)92553-1. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/S0140-6736(73)92553-1.

[13] Podle posledních dostupných údajů za období 2013–2023 tvořil podíl cizinek 21–29 % na celkovém počtu cyklů IVF, 35 až 47 % na celkovém počtu cyklů s kryoembryotransferem, a dokonce 82 až 88 % na počtu cyklů s darovanými oocyty. Zdroj: JÍROVÁ, J. – SZCZUKOVÁ, L. – HONNER, R. – ŘEŽÁBEK, K. Asistovaná reprodukce v ČR 2021–2023.

[14] Chart of signatures and ratifications of Treaty 164. In: Council of Europe [online]. [cit. 2026-05-22]. Dostupné z: https://www.coe.int/en/web/conventions/full-List?module=signatures-by-treaty&treatynum=164.

[15] Convention for the Protection of Human Rights and Dignity of the Human Being with regard to the Application of Biology and Medicine. Convention on Human Rights and Biomedicine (ETS No. 164), čl. 1–2. In: www.coe.int [online]. 4. 4. 1997 [cit. 2026-05-27]. Dostupné z: https://www.coe.int/en/web/conventions/full-list/-/conventions/treaty/164.

[16] Ibidem, čl. 5 an.

[17] Ibidem, čl. 14.

[18] Ibidem, čl. 21.

[19] Ibidem, čl. 18.

[20] Ve vztahu k volnému pohybu zdravotních služeb lze v tomto ohledu odkázat nejen na čl. 56 an. Smlouvy o fungování Evropské unie, včetně jejich výkladu ze strany Soudního dvora Evropské unie, který svobodu pohybu vztahuje bez ohledu na způsob jejich úhrady rovněž na poskytovatele služeb a jejich příjemce v oblasti péče o lidské zdraví (viz např. rozsudky SDEU ve věcech C-158/96, C‑211/08, C-385/99 nebo C-372/04), ale také na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/24/EU ze dne 9. března 2011 o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči, zakotvující rovněž zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti (čl. 4 odst. 3).

[21]: Aktuálně je v této oblasti platná a účinná směrnice 2004/23/ES o stanovení jakostních a bezpečnostních norem pro darování, odběr, vyšetřování, zpracování, konzervaci, skladování a distribuci lidských tkání a buněk (dále též „tkáňová směrnice”), byť ji spolu s dalšími sekundárními právními akty nahrazuje s všeobecnou účinností od 7. 8. 2027 dále odkazované nařízení o normách kvality a bezpečnosti látek lidského původu určených k použití u lidí a o zrušení směrnic 2002/98/ES a 2004/23/ES (dále „nařízení o látkách lidského původu” nebo „SoHO”).

[22]: Na nadnárodní úrovni se jedná zejména o doporučení Evropské společnosti pro lidskou reprodukci a embryologii (ESHRE) a Americkou společnost pro reprodukční medicínu (ASRM).

[23]: CALHAZ-JORGE, C. et al. Survey on ART and IUI. Legislation, regulation, funding, and registries in European countries – an update. Human Reproduction [online]. 2024, Vol. 39, No. 9, s. 1909–1924 [cit. 2026-05-22]. DOI 10.1093/humrep/deae183. Dostupné z: https://doi.org/10.1093/humrep/deae183; Replies by the member States to the questionnaire on access to medically assisted procreation (MAP), on the right to know about their origin for children born after MAP and on surrogacy [online]. Council of Europe, 2023 [cit. 2026-05-22]. Dostupné z: https://rm.coe.int/inf-2023-9-map-july-2023-replies-e/1680ad5334.

[24]: Eventuálně lze postupy asistované reprodukce použít za účelem zamezení mezigeneračního přenosu závažného genetického onemocnění (§ 3 odst. 1 písm. b) daného zákona).

[25]: Ust. § 3 písm. a) zákon o SZS.

[26]: KONEČNÁ, H. Asistovaná reprodukce u single osob a homosexuálních párů. Časopis zdravotnického práva a bioetiky [online]. 2017, roč. 7, č. 1, s. 33–43 [cit. 2026-05-27]. Dostupné z: https://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/article/view/134.

[27]: Ačkoliv důvodová zpráva k dotčeným ustanovením zákona o SZS výslovně nepresumuje existence vztahu mezi mužem a ženou, včetně společného záměru na založení rodiny a výchově dítěte, lze tento závěr dovozovat ze soudní judikatury, když Nejvyšší soud v minulosti (ve vazbě na nemožnost post mortem inseminace) jasně konstatoval, že podobně jako ve francouzském modelu právní úpravy, také český zákonodárce usiloval o to, aby se takto počaté dítě narodilo do úplné rodiny. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4020/2017; nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1099/18 #1.

[28]: To částečné odráží přístup založený na širokém chápání neplodnosti jako neschopnosti dosáhnout úspěšného těhotenství nejen ze zdravotních důvodů, ale s ohledem na sexuální život, reprodukci, věk a další faktory, včetně jejich kombinace. Viz např. Definition of infertility. A committee opinion [online]. American Society for Reproductive Medicine, 2023 [cit. 2026-05-22]. Dostupné z: https://www.asrm.org/globalassets/_asrm/practiceguidance/practice-guidelines/pdf/definition-of-infertility.pdf.

[29]: Konkrétně více jak 48 let a 361 dní. Viz MACH, J. et al. Zákon o specifických zdravotních službách. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2023.

[30]: Vyšší věk žadatele se může projevit ve vyšším riziku výskytu genetických abnormalit, zhoubných nádorů a neuropsychiatrických problémů dítěte. Současně zvyšuje pravděpodobnost, že se nedožije dorůstání dítěte. Viz KALTSAS, A. et al. Impact of Advanced Paternal Age on Fertility and Risks of Genetic Disorders in Offspring. Genes [online]. 2023, Vol. 24, No. 3, s. 14 [cit. 2026-05-27]. Dostupné z: https://www.mdpi.com/2073-4425/24/3/14; VALC, J. Budoucnost náhradního mateřství v českém právu. Soukromé právo [online]. 2024, č. 7–8, s. 24–40 [cit. 2026-05-27]. Dostupné z: https://www.muni.cz/vyzkum/publikace/2419808.

[31]: Ust. § 6 zákona o SZS.

[32]: Respektive poskytnutím komplexního medicínského a právního poučení stran povahy a všech důsledků postoupení dané procedury (§ 8 zákona o SZS).

[33]: Bližší podmínky v tomto ohledu stanovuje Příloha č. 4 a Příloha č. 5 vyhlášky č. 422/2008 Sb., o stanovení bližších požadavků pro zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k použití u člověka.

[34]: Ust. § 10 zákona o SZS.

[35]: VALC, J. Právo znát genetický původ jako součást osobnostních práv dítěte počatého anonymním způsobem. Právník [online]. 2018, roč. 157, č. 9, s. 750–762 [cit. 2026-05-27]. Dostupné z: https://www.ilaw.cas.cz/casopisy-a-knihy/casopisy/casopis-pravnik/archiv/2018/2018-9.html.

[36]: Jedná se o minimální dobu zajištění sledovatelnosti podle čl. 8 tkáňové směrnice.

[37]: VALC, J. Právo znát genetický původ jako součást osobnostních práv dítěte počatého anonymním způsobem, s. 754.

[38]: ETHICS COMMITTEE OF THE AMERICAN SOCIETY FOR REPRODUCTIVE MEDICINE. Interests, obligations, and rights in gamete and embryo donation. An Ethics Committee opinion. Fertility and Sterility [online]. 2019, Vol. 111, No. 4, s. 664–670 [cit. 2026-05-27]. Dostupné z: https://www.asrm.org/practice-guidance/ethics-opinions/interests-obligations-and-rights-in-gamete-and-embryo-donation-an-ethics-committeeopinion-2019/; ESHRE WORKING GROUP ON REPRODUCTIVE DONATION; KIRKMAN-BROWN, J. et al. Good practice recommendations for information provision for those involved in reproductive donation. Human Reproduction Open [online]. 2022, Vol. 2022, No. 1, s. 1–27 [cit. 2025-03-13]. Dostupné z: https://doi.org/10.1093/hropen/hoac001.

[39]: Sněmovní tisk 371/0 – Návrh poslanců Jitky Chalánkové, Marka Bendy, Niny Novákové, Augustina Karla Andrleho Sylora, Víta Kaňkovského a Martina Komárka na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, a některé další zákony [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2026-05-22]. Dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=112189.

[40]: Ust. § 11 zákona o SZS.

[41]: VALC, J. Dárcovství pohlavních buněk. Etické a právní aspekty. Praha: Leges, 2025, s. 169–171.

[42]: Vedle zvýhodnění v dalších oblastech, včetně oblasti daňové.

[43]: Konkrétně jde o již uvedený čl. 21 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, byť z hlediska výkladu nezakazuje poskytování spravedlivé kompenzace výdajů nebo ušlého výdělku spojeného s darováním orgánů nebo tkání. Viz Explanatory Report to the Convention for the protection of Human Rights and Dignity of the Human Being with regard to the Application of Biology and Medicine. Convention on Human Rights and Biomedicine (ETS No. 164) [online]. Strasbourg: Council of Europe, s. 19–21 [cit. 2026-05-22]. Dostupné z: https://rm.coe.int/1680a8e4d0.

[44]: Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1938 ze dne 13. června 2024 o standardech kvality a bezpečnosti pro látky lidského původu určené k použití u člověka a o zrušení směrnic 2002/98/ES a 2004/23/ES [online]. In: European Union [cit. 2026-05-27]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=OJ:L_202401938 (dále „nařízení o látkách lidského původu” nebo „SoHO”).

[45]: Sněmovní tisk č. 859/0 – vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2025-06-03]. Dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=248298.

[46]: Zejména pak v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), a v zákoně č. 296/2008 Sb., o zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k použití u člověka a o změně souvisejících zákonů (zákon o lidských tkáních a buňkách), včetně prováděcích právních předpisů (zejména ve vazbě na legislativní požadavky na vyšetření zdravotní způsobilosti dárců pohlavních buněk). Některé související otázky soukromoprávního charakteru (např. určování rodičovství) pak podléhají regulaci obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[47]: Zákon č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách a souvisejících činnostech a o změně některých souvisejících zákonů [online]. Praha: Parlament České republiky, 2006 [cit. 2026-05-27]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2006-227.

[48]: V režimu zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů.

[49]: MULLIGAN, A. Anonymous gamete donation and Article 8 of the European Convention on Human Rights. The case for incompatibility. Medical Law International [online]. 2022, Vol. 22, No. 2, s. 119–146 [cit. 2026-05-27]. DOI 10.1177/09685332221096210. Dostupné z: https://doi.org/10.1177/09685332221096210.

[50]: CALHAZ-JORGE, C. et al. Survey on ART and IUI. Legislation, regulation, funding, and registries in European countries – an update, s. 1909–1924; BINET, J.-R. Comparative study on access of persons conceived by gamete donation to information on their origins [online]. Strasbourg: Council of Europe Publishing, 2022, s. 1–40 [cit. 2026-05-23]. Dostupné z: https://rm.coe.int/cdcj-2021-20e-final-publication-format-17122022/1680a97134.

[51]: Striktní anonymita je dále uplatňována také v Řecku, Srbsku či Španělsku. Viz CALHAZ-JORGE, C. et al. Survey on ART and IUI. Legislation, regulation, funding, and registries in European countries – an update, s. 1909–1924.

[52]: Ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož „zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.”

[53]: V této souvislosti čl. 7 Úmluvy o právech dítěte v právním odstavci uvádí, že: „Každé dítě je registrováno ihned po narození a má od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost, a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči.”

[54]: COMMITTEE ON THE RIGHTS OF THE CHILD. General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1) [online]. Geneva: United Nations, 2013, s. 1–30 [cit. 2026-05-23]. Dostupné z: https://www2.ohchr.org/english/bodies/crc/docs/gc/crc_c_gc_14_eng.pdf.

[55]: Úmluva o právech dítěte, čl. 7.

[56]: Ibidem, čl. 8.

[57]: UNICEF. Implementation Handbook for the Convention on the Rights of the Child. Geneva: United Nations Children’s Fund, 2007, s. 105.

[58]: VALC, J. Dárcovství pohlavních buněk. Etické a právní aspekty, s. 169–171.

[59]: COMMITTEE ON THE RIGHTS OF THE CHILD. General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1) [online]. Geneva: United Nations, 2013, s. 9 [cit. 2026-05-23]. Dostupné z: https://www2.ohchr.org/english/bodies/crc/docs/gc/crc_c_gc_14_eng.pdf.

[60]: Zde ve smyslu usilovat o získání informací o svém biologickém původu; čl. 12.

[61]: VISSER, M. et al. Counselling on disclosure of gamete donation to donor offspring. A search for facts. Facts, Views & Vision in ObGyn [online]. 2012, Vol. 4, No. 3, s. 160–166 [cit. 2026-05-27]. Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3794008/; KOHOUTOVÁ, M. Právo dítěte znát svůj původ v kontextu asistované reprodukce. Časopis zdravotnického práva a bioetiky [online]. 2024, roč. 14, č. 1, s. 33–48 [cit. 2026-05-27]. Dostupné z: https://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/article/view/258.

[62]: Zkušenosti z evropských států, které v minulosti zrušily požadavek anonymity, neukazují navzdory některým studiím na radikální a dlouhodobý úbytek dárců, který by znemožnil provádění asistované reprodukce, viz také GRAHAM, S. The opposite of a step parent – The genetics without any of the emotion: ‘sperm donors’ reflections on identity-release donation and relatedness. Reproductive Biomedicine & Society Online [online]. 2021, Vol. 14, s. 192–203 [cit. 2026-06-03]. DOI 10.1016/j.rbms.2021.06.003. Dostupné z: https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC8732782/.

[63]: UNICEF. Implementation Handbook for the Convention on the Rights of the Child, s. 108.

[64]: VALC, J. Anonymní dárcovství gamet ve světle rozsudku ve věci Gauvin-Fournis a Silliau proti Francii. Časopis pro právní vědu a praxi [online]. 2024, roč. 32, č. 1, s. 137–166 [cit. 2026-05-27]. Dostupné z: https://doi.org/10.5817/cpvp2024-1-5.

[65]: Viz např. GIDDENS, A. Modernity and Self-Identity. Self and Society in the Late Modern Age. Stanford: Stanford University Press, 1991; BAUMAN, Z. Liquid Modernity. Cambridge: Polity Press, 2000; ERIKSON, E. H. Identity. Youth and Crisis. New York: W. W. Norton, 1968; z českých autorů BĚLOHRAD, R. Lidské identity, lidské hodnoty. Praha: Dybbuk, 2016.

[66]: PRECHT, R. D. Kdo jsem? Filozofické putování. Praha: Ikar, 2010. V textu zmiňovaný název knihy se týká německého originálu (Wer bin ich und wenn ja, wie viele?).

[67]: PAVUKOVÁ RUŠAROVÁ, L. Formování genderové identity. In: KONEČNÁ, H. (ed.). Terapie dětí a mladistvých s genderovým nesouladem. Současný stav poznání. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2025, s. 102–124.

[68]: LANGMEIER, J. – MATĚJČEK, Z. Psychická deprivace v dětství. 3. doplněné vydání. Praha: Avicenum, 1974.

[69]: GOLDBERGER, K. (rež.). Děti bez lásky [film]. Československo, 1963 [cit. 2026-05-27]. Dostupné z: https://youtu.be/iLjHAP9Cho4.

[70]: ISAKSSON, S. – SKOOG SVANBERG, A. – SYDSJÖ, G. – THURIN-KJELLBERG, A. – KARLSTRÖM, P. O. – SOLENSTEN N. G. N. – LAMPIC, C. Two decades after legislation on identifiable donors in Sweden. Are recipient couples ready to be open about using gamete donation? Human Reproduction [online]. 2011, Vol. 26, No. 4, s. 853–860 [cit. 2026-05-27]. DOI 10.1093/humrep/deq365. Dostupné z: https://doi.org/10.1093/humrep/deq365.

[71]: DE PROOST, M. – JOHNSTON, M. The revision of the French bioethics law and the questions it raises for the future of funding for egg freezing. Reproductive BioMedicine Online [online]. 2022, Vol. 44, No. 4, s. 591–593 [cit. 2026-05-27]. DOI 10.1016/j.rbmo.2021.12.002. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.rbmo.2021.12.002.

[72]: GOLOMBOK, S. – READINGS, J. – BLAKE, L. – CASEY, P. – MARKS, A. – JADEVA, V. Disclosure of donor conception in parent-child relationships. A longitudinal study at age 7 years. Human Reproduction [online]. 2011, Vol. 26, No. 9, s. 2545–2553 [cit. 2026-05-27]. DOI 10.1093/humrep/der247. Dostupné z: https://doi.org/10.1093/humrep/der247; KIRKMAN, M. Parents’ contributions to the narrative identity of offspring of donor-assisted conception. Social Science & Medicine [online]. 2003, Vol. 57, No. 11, s. 2229–2242 [cit. 2026-05-27]. DOI 10.1016/S0277-9536(03)00099-6. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/S0277-9536(03)00099-6; HERTZ, R. – NELSON, M. K. Random Families. Genetic Strangers, Sperm Donor Siblings, and the Creation of New Kin. New York: Oxford University Press, 2019. ISBN 978-0-190-93310-6.

[73]: Semináře ESHRE k problematice skupinového rodičovství proběhly např. v roce 2020 v Belgii („Mooving from individual connections to networks. New challenges in donor conception”) a v roce 2022 v Nizozemsku („Polyparenthood – ethical, legal and psychological challenges”).

[74]: Reportážně zpracovaný případ nizozemské reprodukční kliniky, v němž stovky dětí narozených z dárcovství spermií postupně pátrají po svém genetickém původu a genetických sourozencích, popisuje BAŁUK, K. Všechny Louisovy děti. Přeložila Michala Benešová. Žilina: Absynt, 2019.

[75]: Připravovaný dokument s názvem „ESHRE positon paper. Internatinal limits on the number of offspring per gamete donor” z listopadu 2025 je dostupný zde: https://www.eshre.eu/Europe/Position-statements/Stakeholder-review.

[76]: Jedná se o profily STR lokalizované na chromosomu Y, které umožní identifikaci tzv. otcovské haploskupiny a určení příbuznosti mezi mužskými potomky.

[77]: Např. Family Tree DNA.

[78]: Např. MyHeritage, AncestryDNA nebo 23andMe.

[79]: HARPER, J. C. – KENNETT, D. – REISEL, D. The end of donor anonymity. How genetic testing is likely to drive anonymous gamete donation out of business. Human Reproduction [online]. 2016, Vol. 31, No. 6, s. 1135–1140 [cit. 2026-05-27]. DOI 10.1093/humrep/dew065. Dostupné z: https://doi.org/10.1093/humrep/dew065.

[80]: DUFF, M. A. – GOEDEKE, S. Parents’ disclosure to their donor-conceived children in the last 10 years and factors affecting disclosure. A narrative review. Human Reproduction Update [online]. 2024, Vol. 30, No. 4, s. 488–527 [cit. 2026-05-27]. DOI 10.1093/humupd/dmae010. Dostupné z: https://doi.org/10.1093/humupd/dmae010.

[81]: ZADEH, S. Disclosure of donor conception in the era of non-anonymity. Safeguarding and promoting the interests of donor-conceived individuals? Human Reproduction [online]. 2016, Vol. 31, No. 11, s. 2416–2420 [cit. 2026-05-27]. DOI 10.1093/humrep/dew240. Dostupné z: https://doi.org/10.1093/humrep/dew240.

[82]: Přesný překlad by měl být „pokrevní příbuznost”.

[83]: WMA Statement on Assisted Reproductive Technologies. Adopted by the 57th WMA General Assembly, Pilanesberg, South Africa, October 2006, revised by the 73rd WMA General Assembly, Berlin, Germany, October 2022, and revised in its recommendation 14 by the 75th WMA General Assembly, Helsinki, Finland, October 2024. In: World medical association [online]. [cit. 2026-05-27]. Dostupné z: https://www.wma.net/policytags/assisted-reproductive-technology/.

[84]: SHKEDI-RAFID, S. – RAZ, A. – SABATELLO, M. – PRAINSACK, B. – GILBAR, R. Should recipient parents have access to gamete donors’ raw genomic data? Clinical, legal, and ethical considerations. Journal of Assisted Reproduction and Genetics [online]. 2025, Vol. 42, No. 11, s. 3713–3721 [cit. 2026-05-27]. DOI 10.1007/s10815-025-03666-4. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/s10815-025-03666-4.

[85]: Dostupné z: https://www.eshre.eu/.