Koncentrace řízení a možnosti jejího prolomení 

Níže je stručně nastíněna podstata koncentrace a její právní úpravy, především se zaměřením na situace, v nichž její účinky dle zákona či judikatury nenastanou nebo mohou být prolomeny. 

1. Zákonná koncentrace řízení a její rozsah

Koncentrace řízení je jednou z odvětvových zásad civilního procesu, která se projevuje tak, že účastníci řízení jsou povinni uvést rozhodné skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do zákonem stanoveného okamžiku, jinak k nim soud zpravidla nepřihlédne. Český civilní proces je přitom založen na tzv. zákonné koncentraci řízení, jejíž právní úprava je obsažena v § 118b o. s. ř.[1] Obecně lze tedy koncentraci definovat jako zákonem stanovený okamžik, k němuž je právo účastníků tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy prekludováno, s výjimkou případů výslovně stanovených zákonem[2].

Účinky koncentrace dle aktuální právní úpravy nastávají skončením přípravného jednání podle § 114c o. s. ř. Nebyla-li příprava jednání provedena, nastávají skončením prvního jednání ve věci. Soud může účastníkům současně poskytnout lhůtu k doplnění tvrzení a důkazních návrhů; v takovém případě dochází ke koncentraci až uplynutím této lhůty[3].

Zřejmě i s ohledem na potenciálně významné důsledky koncentrace pro účastníky právní úprava nastoupení zákonné koncentrace podmiňuje splněním konkrétních předpokladů a současně stanoví několik výjimek, které umožňují přihlédnout i ke skutečnostem nebo důkazům uplatněným později.

V tomto ohledu je vhodné zmínit např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010[4], dle kterého účinky koncentrace řízení „nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu. K projevu, jímž účastník vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta, soud vždy přihlédne, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř.“.

Současná podoba právní úpravy koncentrace i navazující judikatorní výklad jsou ovšem dlouhodobě předmětem diskuse. O aktuálnosti této problematiky svědčí i probíhající řízení před Ústavním soudem vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 43/25, v němž Nejvyšší soud navrhl zrušení § 118b a § 114c odst. 5 o. s. ř.

2. Případy, kdy koncentrace nenastane

Shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu[5] se rovněž zabýval posouzením předpokladů zákonné koncentrace a vymezením, co se rozumí prvním jednáním ve věci, coby okamžikem, k němuž má koncentrace nastat (nemá-li k ní dojít v dodatečné lhůtě nebo ke skončení přípravného jednání). Účinky koncentrace ve smyslu § 118b o. s. ř. tak dle Nejvyššího soudu nemohou nastat, jestliže účastníci o koncentraci a jejich účincích nebyli poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době koncentrace nastat. Vyžaduje se tedy dvojí poučení. K vymezení konce prvního jednání ve věci coby jednoho z okamžiků, k nimž koncentrace může nastat, Nejvyšší soud specifikoval, že první jednání lze ve smyslu § 118b odst. 1, věty druhé, o. s. ř. považovat za skončené pouze jestliže při něm byly provedeny alespoň všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř. Obsahem prvního jednání tedy dle Nejvyššího soudu musí být takové úkony, které je soud povinen při jednání provést dříve, než přistoupí k dokazování (k provádění důkazů) o věci samé[6]. Poučovací povinnost je přitom vykládána tak, že soud musí dostát i povinnosti poučení o materiální podstatě koncentrace ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 a sdělit tak účastníku, jemuž hrozí prohra ve sporu konkrétní důvody možného procesního neúspěchu[7].

Významnou pozornost v poslední době vzbudil zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 26 Cdo 443/2025[8], v němž Nejvyšší soud dovodil, že poučení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. musí být účastníkům poskytnuto nejpozději při prvním jednání ve věci, přičemž neučiní-li tak soud, koncentrace řízení nenastane a tento nedostatek již nelze zhojit ani dodatečným poučením poskytnutým po skončení prvního jednání ve věci. Dřívější výklad naopak připouštěl možnost dodatečného zhojení absence poučení, bylo-li tedy například poučení poskytnuto v předvolání k jednání, nikoliv však při jednání samotném, judikatura dovozovala, že koncentrace může nastat skončením dalšího jednání, při němž již soud poučovací povinnost řádně splní[9].

3. Výjimky podle § 118b odst. 1 věty třetí o. s. ř.

Přestože koncentrace řízení zásadně brání účastníkům uvádět po uplynutí koncentračního okamžiku další skutková tvrzení a důkazní návrhy, zákon v § 118b odst. 1 větě třetí o. s. ř. stanoví několik výjimek, při jejichž naplnění může soud k později uplatněným skutečnostem a důkazům přihlédnout. Jedná se o situace, kdy účastník uvádí (1) skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, (2) které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo (3) které účastník nemohl bez své viny včas uvést a (4) které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.

3.1 Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků

Tato výjimka nesměřuje k doplnění dokazování o nové důkazy k meritu věci, ale k prověření věrohodnosti provedených důkazů. Zpochybněním věrohodnosti se tedy dle judikatury Nejvyššího soudu rozumí primárně tvrzení a pomocí důkazů prokázání skutečností, které vyvrací závěry soudu prvního stupně o tom, zda je určitý důkazní prostředek věrohodný, popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Nejvyšší soud rovněž uvedl příklady, kdy může být věrohodnost důkazního prostředku zpochybněna. Jde například o tvrzení a prokázání, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky nebo, že listina je ve skutečnosti falzifikátem. Ve stejném rozhodnutí soud dovozuje, že ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů naopak nepovede, jestliže účastník řízení navrhne důkazy, jejichž pomocí lze skutkový stav zjistit jinak, než vyplývá z provedených důkazů, které byly navrženy do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo, neboť v takovém případě již účastník nezpochybňuje věrohodnost provedených důkazních prostředků, ale v rozporu se zásadou koncentrace řízení se domáhá zjištění skutkového stavu věci jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazů[10].

Tento restriktivní přístup blíže vysvětluje i odborná literatura. Jako příklad důkazu způsobilého zpochybnit věrohodnost již provedeného důkazního prostředku uvádí situaci, kdy je výslechem dalšího svědka prokazováno, že původní svědek byl v době vnímání rozhodné skutečnosti pod vlivem omamných látek nebo jinak nebyl schopen událost spolehlivě vnímat. Naproti tomu za zpochybnění věrohodnosti nelze považovat případ, kdy účastník navrhne dalšího svědka toliko za účelem prokázání odlišné verze skutkového děje, například že se žalovaný v rozhodné době nacházel na jiném místě, než tvrdí dříve vyslechnutý svědek. V takovém případě totiž nejde o zpochybnění věrohodnosti provedeného důkazu, ale o snahu dosáhnout jiného skutkového závěru ve věci samé.

3.2 Skutečnosti a důkazy vzniklé po koncentraci

Pod tuto výjimku lze zařadit skutečnosti, které před zkoncentrováním řízení vůbec neexistovaly. Typickým příkladem je situace, kdy je po skončení prvního jednání zjištěno, že žalobce má ve své faktické dispozici věc, jejíž vydání se v řízení domáhá po žalovaném. Například svědek až po koncentraci řízení zaznamená, že žalobce užívá automobil nebo jinou věc, která je předmětem žaloby na její vydání. Rovněž tato výjimka může zohledňovat aktuální vývoj právních vztahů, které jsou předmětem sporu, tedy například situaci, kdy v průběhu soudního řízení dojde k úhradě nárokované pohledávky[11].

Dále jsou uváděny také případy, kdy sice rozhodná skutečnost vychází z dřívějšího děje, avšak její existence se projeví až po koncentraci řízení. Příkladem mohou být vady stavebního díla, které se projeví teprve po uplynutí koncentračního okamžiku, nebo zdravotní následky újmy, které se objeví až v pozdější době a odůvodní uplatnění dalších nároků poškozeného[12].

3.3 Skutečnosti a důkazy, které účastník nemohl bez své viny včas uvést

Další výjimku představují skutečnosti a důkazy, které sice existovaly již v době před koncentrací řízení, avšak účastník je nemohl bez své viny včas uplatnit.

Tato výjimka vykládána obdobně jako důvod obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Zahrnuje tedy důkazní prostředky a skutečnosti, o jejichž existenci účastník v době koncentrace nemohl vědět, i kdyby vynaložil veškeré rozumné úsilí k jejich zajištění[13]. Zpravidla naopak bez dalšího neobstojí tvrzení účastníka, že důkazy nedohledal ve své vlastní evidenci nebo že je nemohl uvést z důvodu pracovní neschopnosti[14].

3.4 Dodatečné poučení podle § 118a OSŘ

Poslední z výjimek výslovně uvedených v § 118b odst. 1 větě třetí o. s. ř. se vztahuje na skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.

Poskytne-li soud po nastoupení koncentrace nové poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., vzniká účastníkům procesní prostor reagovat na toto poučení doplněním skutkových tvrzení a důkazních návrhů.

Dodatečné splnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. prolamuje již nastalou koncentraci řízení, ovšem pouze v rozsahu, v jakém je nové poučení obsahově relevantní. Nepostačí tedy, pokud soud pouze zopakuje poučení, které účastníkům poskytl již před koncentrací. Současně platí, že možnost reagovat na nové poučení není vyhrazena pouze účastníku, vůči němuž bylo poučení směřováno, ale vztahuje se na všechny účastníky řízení[15].

Význam této výjimky se může projevit také v průběhu dokazování. Literatura upozorňuje například i na situace, kdy až ze spontánní výpovědi svědka vyplyne, že rozhodné skutečnosti se odehrály jinak, než do té doby bylo možné očekávat, a jinak, než tvrdí účastníci, přičemž soud má k takovým nově zjištěným faktům přihlédnout, neboť z § 1, 3, 6 a 101 o. s. ř. vyplývá, že instituty civilního procesu nemají zabraňovat průchodu pravdě, vyšla-li sama během řízení najevo[16].

Závěr

Koncentrace řízení by měla představovat nástroj směřující k zajištění rychlosti a hospodárnosti civilního procesu, nicméně její důsledky mohou být pro účastníky řízení velmi citelné, a proto zákon podmiňuje její nastoupení splněním konkrétních procesních předpokladů a současně výslovně připouští několik výjimek, které umožňují přihlédnout i ke skutečnostem nebo důkazům uplatněným po nastoupení koncentrace.

Je třeba odlišit situace, kdy koncentrace řízení vůbec nenastane, od případů, kdy již nastalá koncentrace může být prolomena. Zatímco v prvním případě jde zejména o důsledek nesplnění poučovací povinnosti soudu, ve druhém zákon výslovně umožňuje přihlédnout ke konkrétním skutečnostem a důkazům zpochybňujícím věrohodnost provedených důkazních prostředků, ke skutečnostem nastalým až po koncentraci, ke skutečnostem a důkazům, které účastník nemohl bez své viny včas uvést, nebo ke skutečnostem a důkazům předloženým v návaznosti na dodatečné poučení podle § 118a o. s. ř.

Současně je zřejmé, že otázky související s koncentrací řízení zůstávají předmětem diskuse, a to jak ve vztahu k samotné právní úpravě, tak k jejímu výkladu v soudní praxi. O aktuálnosti této problematiky svědčí ostatně i probíhající řízení před Ústavním soudem vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 43/25, jehož výsledek může mít významný vliv na budoucí podobu koncentrace řízení.

---

[1] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

[2] ŠÍNOVÁ, Renáta a HAMUĽÁKOVÁ, Klára. Civilní proces. Vydání druhé. Academia iuris. V Praze: C.H. Beck, 2020, s. 232-233.

[3] § 118b o. s. ř.

[4] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010.

[5] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010.

[6] Dle § 118 odst. 1 o. s. ř. po zahájení jednání předseda senátu vyzve žalobce (navrhovatele), aby přednesl žalobu (návrh na zahájení řízení) nebo sdělil její obsah, a žalovaného (ostatní účastníky řízení), aby přednesl nebo sdělil obsah podaných písemných vyjádření ve věci; podání nepřítomných účastníků přečte nebo sdělí jejich obsah předseda senátu. Žalovaného (jiného účastníka), který dosud neučinil písemné podání, předseda senátu vyzve, aby se ve věci vyjádřil. Je-li to potřebné, předseda senátu účastníka též vyzve, aby svá tvrzení doplnil a aby navrhl k prokázání svých tvrzení důkazy. Dle § 118 odst. 2 o. s. ř. po provedení úkonů podle odstavce 1 předseda senátu sdělí výsledky přípravy jednání a podle dosavadních výsledků řízení uvede, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli.

[7] SVOBODA, Karel. Občanský soudní řád: komentář. 4. vydání. Beckova edice komentované zákony. V Praze: C.H. Beck, 2026, s. 506 – 513.

[8] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 26 Cdo 443/2025.

[9] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 833/2019, 25. 6. 2019.

KRÁLÍK, Michal., VAŠÍČEK, Jiří. in LAVICKÝ, Petr. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l): Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, komentář k § 118b.

[10] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2310/2007, obdobně také rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5273/2017, ze dne 30. 4. 2019.

[11] ŠÍNOVÁ, Renáta a HAMUĽÁKOVÁ, Klára. Civilní proces. Vydání druhé. Academia iuris. V Praze: C.H. Beck, 2020, s. 236 – 239; SVOBODA, Karel. In: SVOBODA, Karel. Občanský soudní řád: komentář. 4. vydání. Beckova edice komentované zákony. V Praze: C.H. Beck, 2026, s. 506 – 513.

[12] JIRSA, Jaromír, PETR, Bohuslav. In: JIRSA, Jaromír. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář: podle stavu k 1.1. 2023. Kniha I., § 1-250l občanského soudního řádu. Vydání čtvrté, doplněné a upravené. Praha: Wolters Kluwer, 2023. Komentář k § 118b o.s.ř..

[13] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1170/2001.

[14] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010; JIRSA, Jaromír, PETR, Bohuslav. In: JIRSA, Jaromír. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář: podle stavu k 1.1. 2023. Kniha I., § 1-250l občanského soudního řádu. Vydání čtvrté, doplněné a upravené. Praha: Wolters Kluwer, 2023. Komentář k § 118b o.s.ř.

[15] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012.

[16] SVOBODA, Karel. In: SVOBODA, Karel. Občanský soudní řád: komentář. 4. vydání. Beckova edice komentované zákony. V Praze: C.H. Beck, 2026, s. 506 – 513.