Privatizace Mostecké uhelné optikou práva: hranice aplikace obchodního zákoníku

Privatizace Mostecké uhelné nebyla standardní obchodní transakcí. Byla realizována v režimu zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „zákon o velké privatizaci“), který představoval ve vztahu k tehdejší úpravě obchodního i občanského práva lex specialis. Právě tento zákon určoval nejen způsob převodu majetku, ale i rámec kontraktačního procesu a limity dispozice státu s jeho majetkovou účastí.

Aplikační přednost zákona o velké privatizaci

Zákon o velké privatizaci měl aplikační přednost před obecnou úpravou uzavírání smluv a obchodněprávních institutů. Tato specialita se projevovala nejen v samotném převodu majetku, ale i v úpravě práv a povinností z privatizačních smluv, včetně odpovědnosti za vady či rozsahu závazků.

Judikatura tento princip opakovaně potvrzuje. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1257/2005, výslovně dovodil, že aplikace obecných ustanovení obchodního zákoníku nepřichází v úvahu tam, kde existuje speciální úprava v zákoně o velké privatizaci. Tento zákon podle soudu představuje ucelený právní rámec, který nepřipouští paralelní aplikaci obecné právní úpravy.

Podobně soudní praxe dovodila, že i otázky nabytí vlastnického práva se řídí výhradně tímto zákonem. Například rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. října 2021 (č. j. 4 C 32/2019-178) potvrdil, že ustanovení zákona o velké privatizaci má přednost před obecnou úpravou občanského zákoníku, a to i ve vztahu k evidenci vlastnického práva v katastru nemovitostí.

Privatizace jako zvláštní kontraktační režim

Z dnešního pohledu bývá přehlíženo, že privatizace nepředstavovala klasický smluvní proces. Šlo o zvláštní, zákonem upravený kontraktační režim.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. března 2001, sp. zn. 33 Cdo 2994/99, konstatoval, že zvláštní kontraktační proces odlišný od běžného uzavření smlouvy může stanovit pouze zákon. Zákon o velké privatizaci takový proces vytvořil a text zákona ani jeho systematika nedává žádný prostor pro pochybnosti o kogentnosti tohoto procesu.

Kontraktační proces byl v dané době rigidní a vázaný zákonnými pravidly. Odchýlení se od těchto pravidel nebylo možné, a pokud k němu došlo, bylo stiženo sankcí absolutní neplatnosti podle § 39 starého občanského zákoníku. K většímu uvolnění kontraktační volnosti dochází až o více než dekádu později, což dokládá i vývoj judikatury Nejvyššího soudu, například rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1571/2010 z roku 2013.

„Imunita“ státu vůči povinné nabídce převzetí

Z výše uvedeného rámce plyne zásadní závěr: na stát jako vlastníka privatizovaného majetku nebylo možné aplikovat institut povinné nabídky převzetí podle § 183b obchodního zákoníku.

Zákon o velké privatizaci taxativně upravoval způsoby převodu majetku státu. Podle § 5 tohoto zákona se převod prováděl výlučně na základě rozhodnutí o privatizaci vydaného na základě schváleného privatizačního projektu. Podle § 45 odst. 5 bylo možné s majetkovými účastmi státu nakládat pouze v souladu s tímto rozhodnutím.

Rozhodování o privatizaci bylo podle § 10 zákona neveřejné, centralizované a plně v dispozici státu. Stát zde nevystupoval jako běžný účastník trhu, ale jako vlastník, jehož jednání bylo vázáno zákonem stanoveným postupem. Jak zdůraznil Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 380/97, šlo o výkon vlastnické vůle státu, nikoli o výkon veřejné moci ve smyslu správního řízení.

Přijetí povinné nabídky převzetí by proto znamenalo obcházení zákona o velké privatizaci. Vedlo by k situaci, kdy by stát disponoval svým majetkem mimo zákonem stanovený rámec, což by bylo v přímém rozporu s účelem této právní úpravy.

Nemožnost obcházení zákona a sankce absolutní neplatnosti

Zákonodárce si byl vědom rizika obcházení privatizačního režimu. Důvodová zpráva k zákonu č. 210/1993 Sb. výslovně upozorňuje na snahy převádět majetek mimo privatizační proces prostřednictvím jiných smluvních konstrukcí, například smluv o koupi najaté věci nebo ujednání o předkupním právu.

Reakcí bylo zpřísnění a zpřesnění právní úpravy. Jakákoli dispozice s majetkem mimo rámec zákona o velké privatizaci byla stižena absolutní neplatností. Tento závěr potvrzuje například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. 32 Odo 509/2005.

Personální vázanost privatizačního procesu

Dalším zásadním prvkem byla personální vázanost privatizace. Majetek mohl být převeden pouze na subjekt, který byl schválen v privatizačním projektu nebo v rozhodnutí o privatizaci.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. července 2000, sp. zn. 29 Cdo 1645/99, dovodil, že převod majetku na jiný subjekt je v rozporu se zákonem a vede k absolutní neplatnosti. Tento princip byl dále rozvinut i v pozdější judikatuře.

Z toho plyne, že jakákoli nabídka převzetí ze strany subjektu, který nebyl schválen v privatizačním procesu, byla právně irelevantní. Stát na ni nemohl reagovat, aniž by porušil zákon.

Dopad na případ Mostecké uhelné

Ve vztahu k privatizaci Mostecké uhelné mají tyto závěry zásadní význam. Úvahy o tom, že stát měl reagovat na povinnou nabídku převzetí nebo postupovat podle obchodního zákoníku, neodpovídají právní realitě tehdejší doby.

Stát byl vázán zákonem o velké privatizaci, schváleným privatizačním projektem a rozhodnutím o privatizaci. Jakákoli odchylka od tohoto rámce by znamenala porušení zákona a vedla by k absolutní neplatnosti příslušného právního jednání.

Závěr

Privatizaci Mostecké uhelné nelze posuzovat optikou obecného obchodního práva ani zpětně poměřovat standardy, které v době její realizace neexistovaly. Šlo o proces probíhající v rámci specifického, zákonem přísně regulovaného režimu, jehož cílem bylo zajistit kontrolovaný převod státního majetku v podmínkách transformační ekonomiky.

Z tohoto pohledu je závěr jednoznačný. Institut povinné nabídky převzetí podle § 183b obchodního zákoníku nebylo možné na privatizační proces aplikovat.

Jakýkoli opačný výklad by vedl k obcházení zákona o velké privatizaci a tím i k popření samotné logiky právní úpravy, na níž byla celá transformace založena.