Pozornost věnuje zejména právnímu režimu Kosmické smlouvy z roku 1967, kontrole orbitální infrastruktury, militarizaci a vojenským kosmickým operacím, využívání kosmických zdrojů, postavení soukromých aktérů, odpovědnosti států, udržitelnosti orbitálního prostředí a významu soft law. Text současně zasazuje tyto otázky do širšího rámce kosmického vládnutí a ukazuje právo jako prostor střetu mocenských, bezpečnostních, ekonomických a normativních zájmů.

1. Úvod

Kosmický prostor byl po značnou část druhé poloviny 20. století vnímán jako oblast vědeckého pokroku, technologické prestiže a symbolického soupeření velmocí. První družice, pilotované lety, lunární programy i dlouhodobé orbitální stanice byly nepochybně spojeny s vojenskými a strategickými zájmy, zároveň však byly představovány jako projekty civilizačního významu. V této atmosféře vznikla i základní architektura mezinárodního kosmického práva, založená na představě, že kosmický prostor nemá být předmětem státní suverenity, ale oblastí svobodného výzkumu a využívání všemi státy. Tento normativní rámec je spojen především s Kosmickou smlouvou z roku 1967, která dodnes představuje základní kámen kosmického práva.[1]

Současný kosmický prostor se však od prostoru kosmického věku šedesátých let zásadně liší. Vesmír již není jen symbolem vědecké modernity, ale stal se kritickou infrastrukturou každodenního života. Družicové systémy umožňují navigaci, časovou synchronizaci, telekomunikace, meteorologické předpovědi, dálkový průzkum Země, finanční transakce, řízení dopravy, zpravodajské operace i vojenské velení. Závislost států a společností na kosmických službách vytváří nový typ strategické infrastrukturní zranitelnosti: porucha, rušení nebo zničení kosmické infrastruktury může mít bezprostřední dopady na pozemské politické, hospodářské i bezpečnostní procesy.

Tato proměna vede k návratu geopolitického myšlení do kosmu. Není náhodou, že v odborné literatuře získal výraznější význam pojem astropolitika. Everett C. Dolman jej rozvinul jako teorii, která vztahuje klasickou geopolitiku ke kosmickému prostoru a zkoumá, jak fyzikální a poziční vlastnosti kosmu ovlivňují vojenskou strategii, politickou moc a možnosti budoucí dominance.[2]

Z právního hlediska je astropolitika podnětná právě proto, že nezůstává u abstraktní představy kosmu jako volného a právně otevřeného prostoru. Naopak zdůrazňuje, že kosmický prostor má svou strukturu: orbity, librační body, startovací kapacity, telemetrická a komunikační infrastruktura, rádiové spektrum či geostacionární dráha nejsou neutrálními pojmy, ale mohou být faktickými body kontroly. Tato kontrola přitom nemusí mít podobu klasické teritoriální suverenity. Stát ani soukromý aktér nemusí prohlásit část kosmu za své území, aby získal rozhodující vliv na to, jak jej ostatní aktéři mohou využívat.

Základní otázka článku proto zní: do jaké míry je současné mezinárodní kosmické právo schopno regulovat mocenskou logiku, kterou popisuje astropolitika? Jinak řečeno: postačuje zákaz národní apropriace k tomu, aby zabránil faktické geopolitické dominanci v kosmickém prostoru, nebo pouze brání jejím nejviditelnějším, formálně suverénním projevům? Článek vychází z hypotézy, že mezi astropolitikou a kosmickým právem existuje strukturální napětí, nikoli však úplná neslučitelnost. Kosmické právo astropolitiku nezakazuje; vymezuje právní rámec, v němž se astropolitická soutěž odehrává. Tento rámec však byl vytvořen v době, kdy současná míra komercionalizace, militarizace a technologické závislosti nebyla plně představitelná.

Metodologicky jde o právně-geopolitickou analýzu. Článek nejprve představí astropolitiku jako pokračování klasické geopolitiky, následně vymezí základní principy mezinárodního kosmického práva a poté se zaměří na tři oblasti, v nichž se napětí mezi faktickou mocí a právní neapropriací projevuje nejvýrazněji: kontrolu orbitální infrastruktury, vojenské kosmické operace a využívání kosmických zdrojů. Závěrečná část ukáže, že právo není pouze bariérou proti mocenské soutěži, ale také jedním z jejích prostředků.

2. Astropolitika jako pokračování klasické geopolitiky

Klasická geopolitika vycházela z předpokladu, že politická moc není vykonávána v abstraktním prostoru, ale v konkrétním prostředí, jehož vlastnosti významně ovlivňují možnosti států. Mahan analyzoval námořní moc, Mackinder význam kontinentálního Heartlandu a Spykman strategickou hodnotu Rimlandu[3] Přestože jejich koncepce vznikaly v rozdílných historických podmínkách, spojovala je představa, že geografický prostor není pouhou kulisou politiky, ale jedním ze základních faktorů, které strukturují politické jednání.

Astropolitika tento předpoklad přenáší do kosmu. Kosmický prostor není homogenní prázdnota, v níž by všechny body měly stejnou strategickou hodnotu. Naopak jde o prostředí fyzikálně strukturované a technologicky náročné. Nízká oběžná dráha Země, geostacionární dráha, librační body, přestupové trajektorie, startovací okna a orbitálně-frekvenční zdroje představují různé formy prostorové hodnoty. Význam těchto míst neplyne z možnosti jejich klasické okupace, ale z jejich funkce pro komunikaci, pozorování, navigaci, vojenskou podporu a budoucí ekonomické aktivity.

Dolmanova astropolitika je v tomto ohledu realistická a v některých pasážích až programově hegemonická. Její východiska lze číst v návaznosti na obecnou realistickou teorii mezinárodních vztahů. Vychází z předpokladu, že kdo ovládne klíčové kosmické pozice, získá rozhodující výhodu i na Zemi. Tento závěr je možné kritizovat jako jednostranný, protože podceňuje právní, institucionální a kooperativní logiku kosmického prostoru. Přesto má analytickou hodnotu, neboť upozorňuje, že právní otevřenost kosmu sama o sobě nezajišťuje rovnou faktickou dostupnost kosmických aktivit.

Jinými slovy, astropolitika není jen teorií teritoria, ale především teorií přístupu. V kosmickém prostoru je rozhodující schopnost do něj vstoupit, udržet v něm objekty, komunikovat s nimi, chránit je, manévrovat s nimi a využívat získaná data. Moc se zde projevuje méně vlastnictvím prostoru a více kontrolou infrastruktury. Tento rozdíl je klíčový pro právní analýzu: zákaz apropriace brání přivlastnění kosmu, avšak nemusí automaticky postihnout všechny formy kontroly infrastruktury, které mohou mít podobné účinky jako teritoriální dominance.

Právě zde se astropolitika stává pro právní vědu důležitou. Právník může mít tendenci vycházet z textu smluv a ptát se, zda určité jednání formálně porušuje konkrétní zákaz. Astropolitický pohled nutí položit předběžnou otázku: jakou mocenskou funkci toto jednání plní? Pokud například rozsáhlá družicová konstelace fakticky omezuje orbitální prostředí, zvyšuje riziko kolizí, mění podmínky přístupu na nízkou oběžnou dráhu nebo vytváří závislost států na jedné komerční infrastruktuře, pak nejde jen o technickou nebo obchodní otázku. Jde o problém prostorové moci, který může být právně relevantní i bez klasické apropriace.

Astropolitiku ovšem nelze přebírat nekriticky. Její silně realistické varianty mohou vést k závěru, že kosmická dominance je nejen nevyhnutelná, ale i žádoucí. Takový závěr je problematický jak právně, tak politicky. Kosmické právo vzniklo právě proto, aby zabránilo přenesení logiky pozemské územní expanze do kosmu. Právní analýza proto musí z astropolitiky převzít její citlivost k faktické moci, nikoli nutně její normativní preference hegemonie.[4]

3. Základní principy mezinárodního kosmického práva

Základním pramenem kosmického práva je Kosmická smlouva z roku 1967. Pro širší systematické výklady kosmického práva lze odkázat zejména na práce Lyalla a Larsena, Chenga, von der Dunka s Tronchettim a na současnou literaturu ke globálnímu kosmickému vládnutí.[5] Smlouva vznikla v kontextu studené války, ale její normativní konstrukce přesáhla pouhou regulaci bilaterálního soupeření Spojených států a Sovětského svazu. Zakotvila obecné zásady, které dodnes určují právní povahu kosmického prostoru: svobodu výzkumu a využívání, zákaz národní apropriace, odpovědnost států za národní činnosti, jurisdikci a kontrolu státu registrace, odpovědnost za škodu a požadavek náležitého ohledu k zájmům ostatních států.

Čl. I kosmické smlouvy stanoví, že výzkum a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles má být prováděn ku prospěchu a v zájmu všech zemí bez ohledu na stupeň jejich hospodářského nebo vědeckého rozvoje a že kosmický prostor je „province of all mankind“. Tato formulace neznamená totéž co pozdější pojem společného dědictví lidstva, který se objevuje v Moon Agreement, ale vyjadřuje univerzalistickou představu, že kosmos nemá být vyhrazen jen technologicky nejsilnějším státům.

Čl. II kosmické smlouvy zakazuje národní apropriaci kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles nárokem suverenity, užíváním, okupací nebo jakýmkoli jiným způsobem. Toto ustanovení je středobodem vztahu mezi kosmickým právem a astropolitikou. Zabraňuje přenesení klasických forem územní expanze do kosmu. Stát nemůže prohlásit část Měsíce, asteroid, oběžnou dráhu ani librační bod za své území. Kosmický prostor tak zůstává právně neapropriovatelný.

Čl. VI kosmické smlouvy je neméně důležitý, protože rozšiřuje mezinárodní odpovědnost států i na činnosti nevládních subjektů. V současné době, kdy významnou část kosmických aktivit provádějí soukromé společnosti, má toto pravidlo zásadní význam. Soukromý aktér nepůsobí ve vesmíru v právním vakuu. Stát, který jeho činnost autorizuje a dohlíží na ni, nese za tuto činnost mezinárodní odpovědnost. To je podstatné zejména u komerčních družicových konstelací, těžebních projektů, soukromých lunárních misí nebo poskytování kosmických služeb pro vojenské účely.

Čl. VII kosmické smlouvy a Úmluva o mezinárodní odpovědnosti za škody způsobené kosmickými objekty z roku 1972 (tzv. „Liability Convention“) zakládají odpovědnost za škodu způsobenou kosmickými objekty. Liability Convention rozlišuje absolutní odpovědnost za škodu způsobenou na povrchu Země nebo letadlu za letu a odpovědnost založenou na zavinění v případě škody způsobené jinde než na povrchu Země. Tento režim byl koncipován pro relativně omezený počet státních kosmických objektů, nikoli pro prostředí tisíců a potenciálně desetitisíců družic na nízké oběžné dráze. S růstem komerčních konstelací proto nabývají na významu otázky prevence, pojištění, registrace, dohledatelnosti a přičitatelnosti.

Čl. IX kosmické smlouvy obsahuje požadavek náležitého ohledu k odpovídajícím zájmům ostatních států a mechanismus konzultací při činnostech, které by mohly způsobit škodlivé rušení. Právě tento článek může být do budoucna jedním z nejdůležitějších nástrojů proti nepřímým formám astropolitické dominance. Nezakazuje totiž jen explicitní přivlastnění, ale vytváří prostor pro posuzování toho, zda určitá aktivita nezasahuje do oprávněných možností ostatních států využívat kosmický prostor.

Na Kosmickou smlouvu navázaly další čtyři základní kosmickoprávní smlouvy: již zmíněná Liability Convention, Úmluva o záchraně astronautů, návratu astronautů a návratu objektů vypuštěných do vesmíru z roku 1967 (Rescue Agreement), Úmluva o registraci objektů vypouštěných do vesmíru z roku 1974 (Registration Convention) a Dohoda o Měsíci z roku 1979 (Moon Agreement).[6] Tyto smlouvy rozvíjejí odpovědnost, registraci, záchranu astronautů, návrat kosmických objektů a zvláštní režim Měsíce a jiných nebeských těles. Jejich společným rysem je státocentrická konstrukce. I tehdy, kdy jednají soukromé subjekty, právní systém vychází z odpovědnosti států.

Z hlediska astropolitiky je významná také Registration Convention. Registrace kosmického objektu není pouze administrativním úkonem. Navazuje na čl. VIII kosmické smlouvy, podle něhož si stát registrace zachovává jurisdikci a kontrolu nad kosmickým objektem a jeho posádkou. Kosmický objekt se tak pohybuje v prostoru bez územní suverenity, ale není bez právního statusu. Tento model je pro kosmické právo typický: jurisdikce je vázána na objekt a stát registrace, nikoli na územní prostor.

4. Zákaz apropriace a problém faktické kontroly

Zákaz apropriace je často chápán jako nejvýraznější projev zvláštní právní povahy kosmu. Jeho základní význam je jasný: žádný stát si nemůže kosmický prostor ani nebeské těleso přivlastnit jako své území. Složitější je však otázka, zda tento zákaz postihuje jen formální nároky suverenity, nebo i určité formy faktické kontroly. Text čl. II kosmické smlouvy výslovně zmiňuje nárok suverenity, užívání, okupaci i „jiný způsob“ apropriace. Právě tato poslední formulace otevírá prostor pro širší výklad.

Astropolitika upozorňuje, že kontrola prostoru nemusí být totožná s územní suverenitou. V kosmu může být rozhodující kontrola přístupu, infrastruktury, dat, frekvencí, standardů a bezpečnostních kapacit. Stát, který má dominantní schopnost vynášet náklady na oběžnou dráhu, provozovat globální navigační systém, zajišťovat satelitní internet nebo monitorovat kosmickou situaci, získává významnou moc, aniž by formálně vlastnil jakoukoli část kosmu.

Tento rozdíl lze označit za rozdíl mezi právní apropriací a funkční dominancí. Právní apropriace je zakázaná. Funkční dominance však může vznikat v důsledku technologické, ekonomické nebo vojenské převahy a kosmické právo ji výslovně nezakazuje. To neznamená, že je vždy právně irelevantní. Pokud by faktická dominance vedla k omezení svobodného využívání kosmu jinými státy, ke škodlivému rušení, k porušení náležitého ohledu nebo k nepřiměřenému zatížení orbitálního prostředí, mohla by se dostat do kolize s čl. I a IX kosmické smlouvy.

Zvláštní význam má nízká oběžná dráha Země. Ta je pro současné kosmické aktivity klíčová, neboť na ní působí velká část družic pro komunikaci, pozorování, vědecký výzkum i vojenské účely. Z právního hlediska nejde o prostor, který by mohl být některým státem vlastněn. Z praktického hlediska je však nízká oběžná dráha omezeným prostředím, v němž narůstající počet objektů zvyšuje riziko kolizí a kosmického odpadu. Otázka přístupu na orbitu se tak přibližuje otázce správy omezeného zdroje.

Podobnou povahu má geostacionární dráha a související rádiové spektrum; právě u rádiových komunikací se význam právní koordinace projevuje obzvlášť zřetelně[7] Mezinárodní telekomunikační unie zdůrazňuje, že rádiové frekvence a orbitální zdroje jsou omezenými přírodními zdroji, které mají být využívány racionálně, efektivně a se zřetelem na spravedlivý přístup všech zemí. Historická Bogotská deklarace z roku 1976 ukázala, že některé státy se pokusily interpretovat geostacionární dráhu z hlediska svých pozemských teritoriálních zájmů. Tento pokus nebyl mezinárodně přijat jako platný nárok suverenity, ale dobře ilustruje, že otázka orbitální kontroly má geopolitický charakter.[8]

Faktická kontrola se může projevovat i normativně. Technologicky nejsilnější státy a společnosti často jako první vytvářejí provozní standardy. Ty se následně mohou stát de facto pravidly, protože ostatní aktéři se jim musí přizpůsobit, chtějí-li se kosmických aktivit účastnit. V takové situaci se právo a technika prolínají. Někdy nejde o formálně závazné normy, ale o standardy, bez nichž není účast v kosmickém prostředí prakticky možná.[9]

Právní odpověď na faktickou dominanci proto nemůže spočívat jen v mechanickém odkazu na čl. II kosmické smlouvy. Je třeba kombinovat zákaz apropriace se svobodou využívání, povinností náležitého ohledu, odpovědností za škodu, registrací objektů, pravidly udržitelnosti a telekomunikační koordinací. Právě tato kombinace může bránit tomu, aby se právně neapropriovatelný prostor změnil ve fakticky uzavřenou infrastrukturu několika aktérů.

5. Militarizace vesmíru a vojenské kosmické operace

Vojenský význam kosmu není novým jevem. Družice byly od počátků kosmického věku využívány k průzkumu, včasnému varování, komunikaci, navigaci a ověřování dodržování zbrojních režimů. Z tohoto pohledu je vesmír dlouhodobě militarizován. Nová je však míra závislosti moderních ozbrojených sil na kosmické infrastruktuře a rozsah možných zásahů proti ní.

Je vhodné rozlišovat mezi militarizací a weaponizací vesmíru. Militarizace znamená využívání kosmických systémů pro vojenské účely. Weaponizace označuje umísťování zbraní v kosmu nebo použití zbraňových prostředků proti kosmickým objektům.[10] Kosmické právo nezakazuje každé vojenské využití kosmu. Čl. IV kosmické smlouvy zakazuje především umisťování jaderných zbraní a jiných zbraní hromadného ničení na oběžnou dráhu nebo do kosmického prostoru a stanoví, že Měsíc a jiná nebeská tělesa mají být využívána výlučně pro mírové účely.

Tento režim ponechává otevřenou řadu otázek. Nezakazuje například samotné využívání družic pro vojenskou komunikaci, zpravodajství nebo navigaci. Neřeší jednoznačně všechny nekinetické prostředky, jako je elektronické rušení, kybernetické působení, oslepení senzorů, tzv. spoofing navigačního signálu nebo zásahy proti pozemním segmentům kosmických systémů. Právě tyto formy působení mohou být pro moderní konflikty mimořádně významné, protože umožňují narušit funkci kosmické infrastruktury bez okamžitého fyzického ničení objektů.

Woomera Manual z roku 2024 představuje významný pokus systematicky vyložit mezinárodní právo použitelné na vojenské kosmické aktivity a operace.[11] Jeho význam spočívá zejména v tom, že neomezuje analýzu na ozbrojený konflikt, ale rozlišuje fázi míru, napětí nebo krize a ozbrojeného konfliktu. To odpovídá povaze kosmických operací, které často probíhají pod prahem ozbrojeného konfliktu a mohou mít podobu demonstrace schopností, rušení, inspekčních manévrů, kybernetických zásahů nebo právně ambivalentních bezpečnostních opatření.

V kosmickém prostoru se uplatní obecná pravidla Charty OSN, zejména zákaz použití síly a právo na sebeobranu. Problémem je určení prahu, kdy určitá kosmická operace představuje použití síly nebo dokonce ozbrojený útok. Fyzické zničení družice s rozsáhlými následky by se tomuto prahu mohlo blížit zjevněji než dočasné rušení signálu. Mezi těmito póly však existuje široké spektrum zásahů, u nichž bude právní kvalifikace záviset na intenzitě, následcích, kontextu a přičitatelnosti.

Další obtíž představují družice dvojího užití. Mnoho kosmických systémů současně poskytuje civilní i vojenské služby. Navigační, komunikační nebo pozorovací družice mohou sloužit civilní ekonomice i vojenským operacím. V ozbrojeném konfliktu proto vzniká otázka, zda a za jakých podmínek se takový objekt stává vojenským cílem. Zásady rozlišování, proporcionality a preventivních opatření se použijí i v kosmickém kontextu, ale jejich aplikace je složitá, protože dopady útoku na kosmickou infrastrukturu mohou být nepřímé, rozsáhlé a obtížně předvídatelné.[12]

Zvláštní pozornost si zaslouží destruktivní protidružicové testy. Rezoluce Valného shromáždění OSN A/RES/77/41 z roku 2022 podpořila moratorium na destruktivní testy přímých vzestupných protidružicových střel a byla přijata výraznou většinou států. Přestože nejde o právně závazný zákaz, představuje významný prvek soft law a normotvorby v oblasti odpovědného chování ve vesmíru. Z astropolitického hlediska jde o příklad, kdy právní a politické normy reagují na mocenskou logiku schopnosti ničit kosmickou infrastrukturu.

Militarizace kosmu tak ukazuje, že kosmické právo nelze chápat jen jako právo vědeckého výzkumu. Je také právem strategické závislosti, prevence konfliktu a ochrany infrastruktury. Astropolitika zde nepředkládá právní řešení, ale pomáhá identifikovat, proč je kosmická infrastruktura tak citlivá: kdo ovlivní její dostupnost, integritu nebo důvěryhodnost, může zásadně ovlivnit mocenské možnosti států na Zemi.

6. Kosmické zdroje a ekonomická astropolitika

Využívání kosmických zdrojů představuje jednu z nejzřetelnějších oblastí, v níž se střetává právní neapropriace s ekonomickou a geopolitickou ambicí. Těžba surovin z Měsíce, asteroidů nebo jiných nebeských těles byla dlouho spíše teoretickým problémem. V posledních letech se však stala předmětem národních strategií, soukromých investic, politických dohod a jednání UNCOPUOS.

Právní otázka je zdánlivě jednoduchá: jestliže čl. II kosmické smlouvy zakazuje národní apropriaci kosmu, lze si přivlastnit zdroje z kosmického tělesa vytěžené? Odpověď je sporná. Jedna linie argumentace vychází z toho, že těžba a vlastnictví vytěženého materiálu nejsou totéž jako přivlastnění nebeského tělesa. Druhá linie upozorňuje, že rozsáhlé a jednostranné využívání zdrojů může ve svých důsledcích představovat nepřímou apropriaci nebo alespoň faktické rozdělení kosmických zdrojů mezi technologicky nejsilnější aktéry.[13]

Moon Agreement šla dále než Kosmická smlouva, protože hovoří o Měsíci a jeho přírodních zdrojích jako o společném dědictví lidstva. Tento režim však nebyl přijat hlavními kosmickými mocnostmi, a proto má omezený praktický význam. Přesto je důležitý teoreticky, neboť ukazuje, že mezinárodní právo zná model, který by využívání kosmických zdrojů podřídil silnější redistributivní a institucionální logice. Současná praxe se však vyvíjí spíše směrem k interpretaci, podle níž je využívání zdrojů slučitelné s neapropriací, pokud neznamená nárok suverenity nad územím nebo tělesem.

Výrazem tohoto směru jsou Dohody Artemis z roku 2020 (Artemis Accords). Tyto dohody formulují zásady spolupráce při civilním průzkumu a využívání Měsíce, Marsu, komet a asteroidů. Jejich právní povaha je odlišná od univerzální mnohostranné smlouvy, přesto mají značný normativní význam. K 21. květnu 2026 NASA uváděla 67 signatářských států, což ukazuje rostoucí politickou váhu tohoto instrumentu.

Artemis Accords výslovně uvádějí, že těžba a využívání kosmických zdrojů nejsou samy o sobě národní apropriací podle čl. II kosmické smlouvy. Zároveň pracují s konceptem bezpečnostních zón jako mechanismu předcházení konfliktů. Právě bezpečnostní zóny jsou astropoliticky citlivé. Pokud mají pouze předcházet škodlivému rušení a zajišťovat bezpečnost operací, mohou být slučitelné s čl. IX kosmické smlouvy. Pokud by se však proměnily ve fakticky exkluzivní oblasti dlouhodobé kontroly, mohly by se přiblížit nepřípustné formě nepřímé apropriace.

Paralelně probíhá práce Komise pro mírové využití kosmického prostoru (UNCOPUOS) na právních aspektech kosmických zdrojů. Pracovní skupina této komise připravuje doporučené principy pro činnosti v oblasti kosmických zdrojů, přičemž v roce 2026 byl k dispozici aktualizovaný návrh doporučených principů.[14] Vedle toho lze zmínit Haagskou pracovní skupinu, která představuje významný soft law příspěvek k tvorbě mezinárodního rámce.

Z astropolitického hlediska nejde u kosmických zdrojů pouze o vlastnictví materiálu. Jde o kontrolu logistických řetězců, energetických kapacit, míst přistání, vodního ledu, paliva, komunikační infrastruktury, technických standardů a právních interpretací. Kdo jako první vybuduje prakticky fungující režim využívání zdrojů, může získat nejen ekonomickou výhodu, ale i schopnost určit pravidla budoucí kosmické ekonomiky.

Národní právní úpravy, například americká úprava z roku 2015 nebo lucemburská úprava z roku 2017, ukazují, že státy se snaží vytvářet právní jistotu pro své soukromé subjekty. Tato právní jistota však není neutrální. Pokud technologicky vyspělé státy jednostranně stanoví, že jejich subjekty mohou nabývat práva k vytěženým kosmickým zdrojům, jde zároveň o pokus prosadit určitou interpretaci mezinárodního práva. Právo se zde stává nástrojem ekonomické astropolitiky.

7. Soukromí aktéři, odpovědnost států a komercionalizace kosmu

Jednou z nejvýraznějších změn současného kosmického prostředí je vzestup soukromých aktérů. Zatímco klasické kosmické právo vznikalo v době, kdy hlavními aktéry byly státy a jejich národní kosmické agentury, dnešní kosmická infrastruktura je stále více budována a provozována komerčními společnostmi. Ty zajišťují startovací služby, družicový internet, dálkový průzkum Země, datové služby, pozemní segmenty, softwarové platformy i budoucí lunární mise.

Tato komercionalizace nemění základní pravidlo čl. VI kosmické smlouvy, podle které státy nesou mezinárodní odpovědnost za národní činnosti v kosmu, a to bez ohledu na to, zda jsou prováděny vládními nebo nevládními subjekty. Soukromá společnost tedy není v mezinárodním právu plně autonomním kosmickým aktérem. Její činnost musí být autorizována a podléhat trvalému dohledu příslušného státu.

Astropoliticky je však vzestup soukromých aktérů zásadní. Některé společnosti disponují kapacitami, které by dříve byly vyhrazeny státům. Mohou provozovat rozsáhlé soustavy družic, ovlivňovat dostupnost komunikačních služeb v krizových oblastech, poskytovat data vojenským i civilním subjektům a vytvářet infrastrukturní závislosti. Soukromý aktér tak může být ekonomicky soukromý, ale geopoliticky významný.

Tato situace komplikuje tradiční státocentrický model kosmického práva. Stát sice nese mezinárodní odpovědnost, ale praktická kontrola nad technologiemi a daty může být v rukou soukromé společnosti. Otázkou pak je, jaký rozsah dohledu je skutečně efektivní a jak se má posuzovat jednání soukromého aktéra, které má mezinárodněpolitické dopady. Z hlediska obecného mezinárodního práva může být relevantní přičitatelnost a odpovědnost státu za porušení mezinárodních závazků.

Komercionalizace rovněž zvyšuje význam vnitrostátních licenčních režimů. Jelikož mezinárodní kosmické právo stanoví spíše obecné zásady, konkrétní pravidla pro autorizaci, dohled, pojištění, bezpečnost, registraci a odpovědnost často stanoví národní právo. Tím se vnitrostátní legislativa stává nástrojem mezinárodní soutěže. Stát může přilákat kosmický průmysl liberálnějším režimem, ale současně musí zajistit, aby neporušil své mezinárodní závazky.

Právní úprava soukromých kosmických aktivit tak není pouze technickou otázkou regulace podnikání. Je součástí astropolitické soutěže o to, kde budou sídlit klíčové společnosti, pod jakým právem budou licencovány, jaké standardy budou následovat a jaké interpretace mezinárodního práva budou prosazovány praxí. Soukromoprávní ekonomika a mezinárodní právo se zde propojují s geopolitikou.

8. Udržitelnost orbitálního prostředí jako právně-geopolitický problém

Kosmické prostředí má specifickou vlastnost, kdy jeho využívání jedním aktérem může zvyšovat rizika pro všechny ostatní. Kosmický odpad, kolize, nefunkční družice, fragmentace objektů a přeplnění některých orbitálních oblastí představují problém, který nelze řešit jen bilaterálně. Pokud se orbitální prostředí stane příliš rizikovým, zhorší se možnost využívat vesmír pro všechny státy, včetně těch, které se na jeho zatížení podílely jen minimálně.

Kosmické právo původně neobsahovalo podrobný režim udržitelnosti orbitálního prostředí. Základní oporu poskytuje čl. IX kosmické smlouvy, zejména povinnost náležitého ohledu a prevence škodlivého rušení. Postupně se však rozvinuly soft law nástroje, zejména Space Debris Mitigation Guidelines COPUOS[15] a Guidelines for the Long-term Sustainability of Outer Space Activities.[16] Tyto dokumenty nejsou klasickými závaznými smlouvami, přesto mají významnou normativní a praktickou hodnotu.

Astropolitický rozměr udržitelnosti spočívá v tom, že schopnost využívat orbity je omezeným strategickým zdrojem. Pokud některý aktér provozuje rozsáhlou konstelaci, vytváří nejen komerční službu, ale také zabírá orbitální, frekvenční a operační kapacitu. To samo o sobě nemusí být protiprávní. Problém vzniká tehdy, pokud by rozsah a způsob provozu nepřiměřeně zatěžoval prostředí, zvyšoval rizika pro ostatní nebo fakticky zužoval jejich možnost vstupu.

Udržitelnost proto nelze redukovat pouze na ekologickou otázku. Jde také o otázku rovného přístupu a prevence faktické dominance. Státy s pozdějším vstupem do kosmických aktivit mohou být znevýhodněny, pokud budou klíčové orbitální a frekvenční kapacity obsazeny dřívějšími a technologicky silnějšími aktéry. Zde se znovu ukazuje slabina formální neapropriace: nikdo si orbitu nepřivlastní právně, ale její praktická dostupnost může být zúžena intenzivním využíváním.

Právní režim udržitelnosti by proto měl být vnímán jako součást širšího režimu správy kosmického prostoru. Nestačí řešit odpovědnost ex post, tedy až po škodě. Klíčová je prevence, transparentnost, sdílení orbitálních dat, koordinace manévrů, odpovědné ukončování misí, minimalizace fragmentace a pravidla pro provoz megakonstelací. Jednotný speciální mezinárodní režim pro megakonstelace však dosud neexistuje.

Soft law zde plní dvojí funkci. Zaprvé umožňuje pružně reagovat na technologický vývoj tam, kde by vyjednání závazné smlouvy bylo obtížné. Zadruhé však může sloužit jako nástroj normativní moci. Aktéři, kteří se podílejí na formulaci standardů udržitelnosti, mohou ovlivnit, jak bude vypadat legitimní kosmická činnost budoucnosti.[17]

9. Právo jako aréna astropolitického soupeření

Tradiční výklad často staví právo a geopolitiku proti sobě. Právo má omezovat moc, zatímco geopolitika má popisovat její faktické projevy. V kosmickém prostoru je však tento protiklad příliš zjednodušující. Kosmické právo skutečně omezuje určité formy moci, zejména zákazem národní apropriace a pravidly odpovědnosti. Současně se však samo stává jedním z prostředků, jimiž se mocenská soutěž odehrává.

To je patrné u kosmických zdrojů. Spor se nevede pouze o to, kdo bude schopen těžit vodní led nebo minerály. Vede se také o to, jak bude vyložen čl. II kosmické smlouvy, zda bude vlastnictví vytěžených zdrojů považováno za slučitelné s neapropriací, jak budou chápány bezpečnostní zóny a zda se prosadí smluvní, soft law nebo národní model regulace. Kdo prosadí svůj výklad jako praktický standard, získá výhodu ještě před samotným zahájením rozsáhlé těžby.

Podobně u vojenských operací nejde jen o technické schopnosti, ale i o právní kvalifikaci chování. Státy mají zájem na tom, aby určité formy jejich jednání byly považovány za dovolené, zatímco jednání protivníka bylo označeno za porušení mezinárodního práva. To je běžné i v jiných oblastech bezpečnostní politiky, ale v kosmu je význam právní interpretace zesílen absencí podrobného pozitivního práva a rychlým technologickým vývojem.

Normativní moc může mít podobu smluv, rezolucí, soft law dokumentů, technických standardů, národních licenčních režimů, registrační praxe, interpretačních prohlášení nebo provozních pravidel. Mezinárodní režimy nejsou jen neutrální koordinací; mohou odrážet rozložení moci a zároveň je zpětně upevňovat.[18] Z hlediska konstruktivistické teorie mezinárodních vztahů má význam i to, kdo dokáže definovat, co je „odpovědné“, „bezpečné“, „udržitelné“ nebo „mírové“ chování ve vesmíru.[19]

Právo může být v tomto smyslu nástrojem legitimace. Astropolitický aktér neusiluje jen o technickou schopnost jednat, ale také o to, aby jeho jednání bylo považováno za právně přijatelné. Pokud se mu podaří vytvořit koalici států, soft law standard nebo praxi, která jeho interpretaci podporuje, posiluje tím svou moc. V extrémní podobě může jít o „lawfare“, tedy strategické využívání práva jako prostředku mocenského soupeření.[20]

Tento závěr však neznamená cynické popření práva. Právě naopak. Pokud je právo arénou astropolitického soupeření, je tím zdůrazněna jeho důležitost. Právní pravidla, interpretace a instituce mohou omezovat destabilizační mocenské chování, zvyšovat předvídatelnost, chránit slabší aktéry a vytvářet rámec odpovědnosti. Zároveň však nelze přehlížet, že jejich tvorba a výklad nejsou mocensky neutrální.

Pro právní vědu z toho plyne metodologický závěr: kosmické právo nelze analyzovat pouze pozitivisticky jako soubor smluvních ustanovení. Je třeba jej zkoumat také jako součást kosmického vládnutí, v němž se propojují technické kapacity, ekonomické zájmy, bezpečnostní strategie a normativní interpretace.[21] Astropolitika v tomto směru poskytuje užitečný korektiv právního formalismu.

10. Hranice kosmického prostoru a problém jurisdikce

Zvláštní, ale právně významnou otázkou je absence obecně závazné hranice mezi vzdušným prostorem a kosmickým prostorem. Státní suverenita nad vzdušným prostorem je v mezinárodním právu tradičně uznávána, zatímco kosmický prostor národní suverenitě nepodléhá. Přesto neexistuje univerzálně přijatá výšková hranice, která by tyto dva režimy jednoznačně oddělovala.[22]

Často zmiňovaná Kármánova hranice ve výšce přibližně 100 km má význam technický a popularizační, nikoli obecně závazný právní.[23] V praxi dosud absence přesné hranice nepůsobila zásadní konflikty, protože typické letecké a kosmické aktivity byly odlišitelné. S rozvojem suborbitálních letů, hypersonických prostředků, znovupoužitelných nosičů a komerčních kosmických letů však může význam této otázky narůstat.

Z hlediska astropolitiky je hranice mezi vzdušným a kosmickým prostorem důležitá proto, že určuje přechod mezi režimem státní suverenity a režimem svobody využívání. Pokud by některé aktivity probíhaly v mezní oblasti, může být sporné, zda stát může uplatnit plnou územní jurisdikci, nebo zda již platí kosmickoprávní režim neapropriace. Tato neurčitost může mít bezpečnostní i komerční význam.

Jurisdikce v kosmu je proto založena spíše na objektu než na území. Stát registrace si zachovává jurisdikci a kontrolu nad kosmickým objektem a jeho posádkou. Tento model je funkční, ale nikoli bezproblémový. U komplexních komerčních misí se může uplatnit více států: stát vypuštění, stát registrace, stát provozovatele, stát výrobce, stát pojištění nebo stát, z jehož území je řízena část mise. Pojem „launching State“ v odpovědnostním režimu je proto prakticky významný.

Astropoliticky lze uvést, že jurisdikční model kosmického práva brání teritoriální suverenitě, ale současně umožňuje státům promítat právní vliv prostřednictvím registrace, licencování a dohledu. Stát, který je centrem kosmického průmyslu, tak může ovlivňovat kosmické aktivity nikoli vlastnictvím území v kosmu, ale regulací objektů a subjektů, které z jeho právního řádu vycházejí.

11. Český a evropský kontext

Článek se primárně zaměřuje na obecnou teorii vztahu astropolitiky a mezinárodního kosmického práva. Přesto je vhodné naznačit i český a evropský kontext. Česká republika není kosmickou velmocí ve smyslu samostatné schopnosti plnohodnotného kosmického působení, ale je součástí evropských a aliančních struktur, které jsou na kosmických službách závislé. Kosmická infrastruktura má význam pro civilní správu, dopravu, bezpečnost, krizové řízení, vědu, průmysl i obranu.

Evropský kontext je významný zejména prostřednictvím Evropské kosmické agentury a kosmického programu Evropské unie. Evropa usiluje o strategickou autonomii v přístupu ke kosmickým službám, zejména v oblasti navigace, pozorování Země, bezpečné komunikace a sledování kosmické situace. Tyto programy ukazují, že astropolitika není vyhrazena jen Spojeným státům, Rusku nebo Číně. I aktér, který klade důraz na právo, multilateralismus a civilní programy, musí řešit otázku strategické závislosti.

Pro českou právní vědu je téma zajímavé z několika důvodů. Zaprvé propojuje mezinárodní právo, bezpečnostní studia, technologickou regulaci a politologii, resp. geopolitiku. Zadruhé umožňuje analyzovat, jak se klasické pojmy suverenity, odpovědnosti, jurisdikce a vlastnictví proměňují v prostředí, které není územím. Zatřetí otevírá otázku, jak má malý nebo střední stát prosazovat své zájmy v prostředí, kde faktická moc závisí na technologiích, k nimž má jen omezený přístup.

Právě pro menší státy je důležité, aby kosmické právo nebylo nahrazeno pouhou faktickou dominancí technologicky nejsilnějších aktérů. Právní pravidla, transparentnost, udržitelnost, registrace, odpovědnost a rovný přístup nejsou abstraktní hodnoty, ale nástroje, které umožňují širšímu okruhu států účastnit se kosmických aktivit. Z tohoto hlediska může být český zájem spíše právně-institucionální než hegemonický.

12. Závěr

Astropolitika a kosmické právo představují dva odlišné, ale vzájemně propojené způsoby uvažování o kosmickém prostoru. Astropolitika zdůrazňuje mocenskou hodnotu orbit, přístupu, infrastruktury, dat a technických standardů. Kosmické právo naproti tomu vytváří normativní rámec založený na svobodě využívání, zákazu národní apropriace, odpovědnosti států, registraci, náležitém ohledu a mírovém využívání kosmu.

Hlavním zjištěním je, že zákaz národní apropriace neřeší všechny formy faktické kontroly. Brání tomu, aby stát prohlásil kosmický prostor, Měsíc nebo jiné nebeské těleso za své území. Nezabraňuje však automaticky tomu, aby technologicky, ekonomicky nebo vojensky silný aktér získal rozhodující vliv nad přístupem, infrastrukturou, službami nebo normami, které využívání kosmu prakticky podmiňují. Právní neapropriace tedy neznamená rovnou faktickou dostupnost.

To neznamená, že kosmické právo je slabé nebo bezvýznamné. Naopak. Právě proto, že kosmický prostor nemůže být spravován klasickou teritoriální suverenitou, nabývají mimořádného významu právní principy, institucionální režimy, soft law, standardy a interpretace. Kosmické právo musí regulovat nejen explicitní přivlastnění, ale také rizika škodlivého rušení, neudržitelného využívání orbit, neprůhledného vojenského jednání, jednostranné těžby zdrojů a nedostatečného dohledu nad soukromými aktéry.

Vojenská dimenze ukazuje, že vesmír je již dnes bezpečnostně klíčovým prostředím. Kosmické systémy podporují vojenské operace, ale zároveň zajišťují civilní funkce. Útoky nebo zásahy proti nim mohou mít rozsáhlé dopady. Právní režim proto musí kombinovat kosmické právo, Chartu OSN, odpovědnost států a mezinárodní humanitární právo. Woomera Manual je významným krokem k systematizaci této problematiky, ale nemůže nahradit politickou vůli států přijímat a dodržovat odpovědná pravidla.

Ekonomická dimenze se nejvýrazněji projevuje u kosmických zdrojů. Těžba a využívání zdrojů může být interpretována jako legitimní využívání kosmu, ale může se také stát cestou k faktickému rozdělení nejcennějších oblastí mezi technologicky nejsilnější aktéry. Artemis Accords, pracovní skupina UNCOPUOS a národní legislativy ukazují, že boj o kosmické zdroje bude zároveň bojem o právní interpretaci.

Závěrem lze formulovat tezi, že kosmické právo není pouze protiváhou astropolitiky. Je jednou z jejích arén. Budoucí soutěž o vesmír se nebude odehrávat jen prostřednictvím raket, družic, těžebních zařízení a vojenských kapacit, ale také prostřednictvím právních výkladů, standardů, licencí, registračních režimů a soft law dokumentů. Otázka „kdo ovládne vesmír“ proto nebude pouze otázkou technické schopnosti, ale také otázkou právní autority.

Seznam použité literatury a pramenů

ABBOTT, Kenneth W.; SNIDAL, Duncan. Hard and Soft Law in International Governance. In: International Organization, 2000, roč. 54, č. 3.

BEARD, Jack M.; STEPHENS, Dale (eds.). The Woomera Manual on the International Law of Military Space Activities and Operations. Oxford: Oxford University Press, 2024.

BOYLE, Alan; CHINKIN, Christine. The Making of International Law. Oxford: Oxford University Press, 2007.

CHENG, Bin. Studies in International Space Law. Oxford: Clarendon Press, 1997.

DOLMAN, Everett C. Astropolitik: Classical Geopolitics in the Space Age. New York: Routledge, 2002.

DÖRMANN, Knut; SERRALVO, Jose. Common Article 1 to the Geneva Conventions and the obligation to prevent international humanitarian law violations. In: International Review of the Red Cross, 2014, roč. 96, č. 895/896.

DUNLAP, Charles J. Law and Military Interventions: Preserving Humanitarian Values in 21st Century Conflicts. Humanitarian Challenges in Military Intervention Conference, Carr Center for Human Rights Policy, Harvard University, 2001.

FINNEMORE, Martha; SIKKINK, Kathryn. International Norm Dynamics and Political Change. In: International Organization, 1998, roč. 52, č. 4.

JAKHU, Ram S.; PELTON, Joseph N. (eds.). Global Space Governance: An International Study. Cham: Springer, 2017.

KRASNER, Stephen D. Structural Causes and Regime Consequences: Regimes as Intervening Variables. In: International Organization, 1982, roč. 36, č. 2.

LYALL, Francis; LARSEN, Paul B. Space Law: A Treatise. New York: Routledge, 2018.

MAHAN, Alfred Thayer. The Influence of Sea Power upon History, 1660–1783. Boston: Little, Brown and Company, 1890.

MACKINDER, Halford J. The Geographical Pivot of History. In: The Geographical Journal, 1904, roč. 23, č. 4.

MCKENNA, Allan. In Search of Global Security: Everett C. Dolman’s Astropolitik and Daniel Deudney’s Dark Skies. Research viewpoint, Glasgow: University of Glasgow, 2021.

SPYKMAN, Nicholas J. The Geography of the Peace. New York: Harcourt, Brace and Company, 1944.

TRONCHETTI, Fabio. The Exploitation of Natural Resources of the Moon and Other Celestial Bodies: A Proposal for a Legal Regime. Leiden: Martinus Nijhoff, 2009.

VON DER DUNK, Frans; TRONCHETTI, Fabio (eds.). Handbook of Space Law. Cheltenham: Edward Elgar, 2017

Treaty on Principles Governing the Activities of States in the Exploration and Use of Outer Space, including the Moon and Other Celestial Bodies, 1967.

Convention on International Liability for Damage Caused by Space Objects, 1972.

Convention on Registration of Objects Launched into Outer Space, 1975/1976.

Agreement Governing the Activities of States on the Moon and Other Celestial Bodies, 1979/1984.

Artemis Accords: Principles for Cooperation in the Civil Exploration and Use of the Moon, Mars, Comets, and Asteroids for Peaceful Purposes, 2020.

UNCOPUOS. Guidelines for the Long-term Sustainability of Outer Space Activities, 2019.

UN General Assembly Resolution A/RES/77/41, Destructive direct-ascent anti-satellite missile testing, 2022.

[1] Treaty on Principles Governing the Activities of States in the Exploration and Use of Outer Space, including the Moon and Other Celestial Bodies, přijatá rezolucí Valného shromáždění OSN 2222 (XXI) dne 19. 12. 1966 (dále jen „kosmická smlouva“).

[2] DOLMAN, Everett C. Astropolitik: Classical Geopolitics in the Space Age. New York: Routledge, 2002.

[3] MAHAN, Alfred Thayer. The Influence of Sea Power upon History, 1660–1783. Boston: Little, Brown and Company, 1890; MACKINDER, Halford J. The Geographical Pivot of History. In: The Geographical Journal, 1904, roč. 23, č. 4; SPYKMAN, Nicholas J. The Geography of the Peace. New York: Harcourt, Brace and Company, 1944.

[4] MCKENNA, Allan. In Search of Global Security: Everett C. Dolman’s Astropolitik and Daniel Deudney’s Dark Skies. Research viewpoint, Glasgow: University of Glasgow, 2021.

[5] LYALL, Francis; LARSEN, Paul B. Space Law: A Treatise. New York: Routledge, 2018; CHENG, Bin. Studies in International Space Law. Oxford: Clarendon Press, 1997; VON DER DUNK, Frans; TRONCHETTI, Fabio (eds.). Handbook of Space Law. Cheltenham: Edward Elgar, 2017; JAKHU, Ram S.; PELTON, Joseph N. (eds.). Global Space Governance: An International Study. Cham: Springer, 2017.

[6] Úřad OSN pro vesmírné záležitosti (UNOOSA) standardně vymezuje pět základních kosmickoprávních smluv: Outer Space Treaty, Rescue Agreement, Liability Convention, Registration Convention a Moon Agreement.

[7] K právnímu režimu škodlivého rušení rádiových komunikací srov. ITU Radio Regulations a příslušné správní mechanismy Mezinárodní telekomunikační unie.

[8] VON DER DUNK, Frans; TRONCHETTI, Fabio (eds.). Handbook of Space Law, cit. výše.

[9] ABBOTT, Kenneth W.; SNIDAL, Duncan. Hard and Soft Law in International Governance. In: International Organization, 2000, roč. 54, č. 3.

[10] VON DER DUNK, Frans; TRONCHETTI, Fabio (eds.). Handbook of Space Law, cit. výše.

[11] BEARD, Jack M.; STEPHENS, Dale (eds.). The Woomera Manual on the International Law of Military Space Activities and Operations. Oxford: Oxford University Press, 2024.

[12] DÖRMANN, Knut; SERRALVO, Jose. Common Article 1 to the Geneva Conventions and the obligation to prevent international humanitarian law violations. In: International Review of the Red Cross, 2014, roč. 96, č. 895/896.

[13] TRONCHETTI, Fabio. The Exploitation of Natural Resources of the Moon and Other Celestial Bodies: A Proposal for a Legal Regime. Leiden: Martinus Nijhoff, 2009.

[14] Updated initial draft set of recommended principles for space resource activities, dokument pracovní skupiny pro právní aspekty činností v oblasti kosmických zdrojů, stav k 24. 03. 2026.

[15] Guidelines for the Long-term Sustainability of Outer Space Activities of the Committee on the Peaceful Uses of Outer Space, přijaté Výborem pro mírové využívání kosmického prostoru v roce 2019 a vzaté na vědomí Valným shromážděním OSN v rezoluci A/RES/74/82.

[16] Space Debris Mitigation Guidelines of the Committee on the Peaceful Uses of Outer Space, schválené COPUOS v roce 2007 a vzaté na vědomí Valným shromážděním OSN v rezoluci A/RES/62/217.

[17] BOYLE, Alan; CHINKIN, Christine. The Making of International Law. Oxford: Oxford University Press, 2007.

[18] KRASNER, Stephen D. Structural Causes and Regime Consequences: Regimes as Intervening Variables. In: International Organization, 1982, roč. 36, č. 2.

[19] FINNEMORE, Martha; SIKKINK, Kathryn. International Norm Dynamics and Political Change. In: International Organization, 1998, roč. 52, č. 4.

[20] DUNLAP, Charles J. Law and Military Interventions: Preserving Humanitarian Values in 21st Century Conflicts. Humanitarian Challenges in Military Intervention Conference, Carr Center for Human Rights Policy, Harvard University, 2001.

[21] JAKHU, Ram S.; PELTON, Joseph N. (eds.). Global Space Governance, cit. výše.

[22] LYALL, Francis; LARSEN, Paul B. Space Law: A Treatise, cit. výše.

[23] Takzvaná Kármánova hranice ve výšce přibližně 100 km je technickým a popularizačním orientačním bodem, nikoli obecně závaznou mezinárodněprávní hranicí.