Na základě svých dosavadních praktických zkušeností mám za to, že právě citované tvrzení lze analogicky vztáhnout i na situaci, kdy mezi manželi (případně pouze jedním z manželů) a třetí osobou vyvstane určitý majetkový spor související se základním institutem manželského majetkového práva – a to se společným jměním manželů, neboť v takovémto případě je třeba při vedení dotčeného sporu (a následného vymáhání pohledávky) korektně aplikovat řadu vzájemně provázaných hmotněprávních a procesních institutů.
V intencích společného jmění manželů manželé fakticky společně realizují jedno ze svých základních lidských práv, které je chráněno na ústavněprávní úrovni[1], a to právo vlastnit majetek. Nejen z těchto důvodů je pak úkolem zákonodárce, aby minimálně na zákonné úrovni stanovil jednoznačná pravidla pro případ vzniku majetkového sporu, jehož se v právní praxi typicky účastní věřitelé jednoho či obou manželů.
Celá situace týkající se společného jmění manželů může být částečně komplikována i tím, že v průběhu času (kdy věřitel uplatňuje za manželem – dlužníkem či oběma manželi svoji pohledávku u orgánu veřejné moci) může dojít k zániku tohoto majetkového společenství, jakožto i k jeho následnému vypořádání; což ostatně zákon z důvodu právní jistoty výslovně předpokládá.[2]
V právní praxi může být ve vztahu ke společnému jmění manželů poněkud problematické, pokud věřitel uplatňuje dlužnou pohledávku za jedním z manželů a předmětný dluh následně vymáhá prostřednictvím soudního exekutora v exekučním řízení. V tomto článku se budu zabývat nastíněnou materií ve vztahu k hmotněprávním předpokladům uspokojení dluhu z majetku náležejícího do společného jmění manželů, možností nařízení exekuce a postižení majetku formálně náležejícího do společného jmění manželů, které již zaniklo; a to vše za situace, kdy závazek (respektive dluh vůči třetí osobě) vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů.
V následujícím pojednání se ve vztahu k uvedené problematice mimo jiné pokusím nalézt odpověď na otázku, zda je rozhodné, v jakém časovém okamžiku takovýto dluh vznikl – zda před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), nebo zda jeho vznik spadá do období po proběhnuvší rekodifikaci soukromého práva. Vzhledem k takto zúženému zaměření článku v následujících řádcích záměrně pominu časovou otázku uzavření manželství (tedy zda toto bylo uzavřeno již za účinnosti OZ či zda uzavření manželství předcházelo účinnosti OZ), neboť pro složitost a vývoj judikatury by si toto téma nepochybně zasloužilo samostatné a hlubší zpracování.
Společné jmění manželů dle OZ
Společné jmění manželů je neodmyslitelným prvkem manželského majetkového práva. Jak uvádí J. Psutka: „Současně představuje jeden z nejvýznamnějších a v praxi nejčastěji nastávajících případů vlastnické plurality subjektů.[3]“ Je proto logické, že tento zvláštní případ (bezpodílového) společenství jmění je v obecném kodexu soukromého práva detailně upraven.
Literou zákona je společné jmění manželů vymezeno jako to, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů.[4] Pro účely tohoto článku je tak třeba zdůraznit, že součástí společného jmění manželů jsou jak aktiva, tak i pasiva[5], což lze ostatně dovodit i ze samotného zákonného vymezení právního institutu jmění, které tvoří souhrn majetku a dluhů konkrétní osoby.[6]
Při porovnání společného jmění manželů s ostatními druhy majetkových společenství (jako je například spoluvlastnictví, ať již reálné či podílové) lze dojít k tomu, že společné jmění manželů se vyznačuje určitými specifickými znaky. Pro toto majetkové společenství je signifikantní, že jeho vznik je dovolený v zásadě pouze mezi manžely (a nikoliv mezi registrovanými partnery, kteří vstupují do statusového právního vztahu v intencích zákona o registrovaném partnerství[7]). Za další zvláštnost společného jmění manželů považuji kogentní pravidlo spočívající v tom, že manželé (fakticky smluvní strany) mají ve vztahu ke společnému majetku ze zákona rovná práva a stejné povinnosti.[8]
Z hlediska věřitele, který má výlučnou pohledávku za jedním z manželů, je tak podstatné, co vše (tedy hlavně jaká aktiva) společné jmění manželů zahrnuje. Pro zodpovězení této otázky je nutné v konkrétním případě zjistit, zda je režim tohoto majetkového společenství zákonný, smluvní či zda byl založen rozhodnutím příslušného orgánu veřejné moci (tedy civilního soudu); jinými slovy, pro uspokojení pohledávky třetí osoby za jedním z manželů může být klíčová skutečnost, zda společné jmění nebylo smluvně (oproti zákonné úpravě) zúženo či jakkoliv jinak modifikováno. Byť nevycházím z žádné konkrétní statistiky, ze svých zkušeností z praxe je mi známo, že v drtivé většině případů se společné jmění manželů řídí zákonným režimem, což mnohdy může být pro úspěšné uspokojení pohledávky věřitele za jedním z manželů rozhodující.
Uspokojení výlučného dluhu vzniklého za účinnosti OZ ze společného jmění manželů
Základním předpokladem vymáhání pohledávky v exekučním řízení, v tomto případě za jedním z manželů (který je výlučným dlužníkem), je vznik a trvání dluhu, který byl současně jako pohledávka přiznán věřiteli na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Aby bylo možné tuto pohledávku uspokojit z majetku náležejícího do společného jmění manželů, okamžik vzniku tohoto závazku se musí časově překrývat s trváním předmětného majetkového společenství;[9] z tohoto pravidla však existují jisté výjimky, které blíže rozvedu níže. Jinými slovy, výlučný dluh jednoho z manželů lze uspokojit z majetku náležejícího do společného jmění manželů jen za předpokladu, že toto majetkové společenství v daný okamžik vzniku dluhu existovalo.[10] Typicky se bude jednat o výlučné dluhy jednoho z manželů, které tento manžel převzal za trvání společného jmění manželů – pokud tyto dluhy nemají původ v obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny; při posuzování, co lze subsumovat pod zmiňované potřeby rodiny, by se mělo podle komentářové literatury vycházet z toho, jakou životní úroveň dotčená rodina dává najevo.[11]
Na tomto místě je však třeba zmínit zákonné výjimky ze shora parafrázovaného pravidla. Podle ustanovení § 732 OZ mimo jiné platí, že pokud dluh jen jednoho z manželů vznikl proti vůli druhého manžela, a tento nedlužný manžel nesouhlas se vznikem takového dluhu vůči dotčenému věřiteli projevil bez zbytečného odkladu poté, co se o dluhu dozvěděl, může být společné jmění postiženo jen do výše, již by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno podle zákonných pravidel pro vypořádání[12] tohoto majetkového společenství.
Co se týče procesní stránky právě uvedeného případu, Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 12. 9. 2007 judikoval toto: „Splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů; právo věřitele domáhat se při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojení závazku povinného manžela postižením společného jmění manželů tím není dotčeno.“[13] Byť byl právě uvedený závěr vyřčen ještě před rekodifikací soukromého práva, je plně aplikovatelný i v současnosti. Pokud se tak věřitel rozhodne uplatňovat v nalézacím řízení před soudem svoji pohledávku, ze které je výlučně zavázán pouze jeden z manželů, je třeba, aby žalovaným v civilním řízení učinil žalobce pouze z pohledávky výlučně zavázaného manžela, neboť druhému (nedlužnému manželu) by v tomto sporu nesvědčila pasivní věcná legitimace.8 Nicméně v souladu s hmotněprávní úpravou předestřenou výše se věřitel následně může domáhat uspokojení své pohledávky z majetku náležejícího do společného jmění manželů - tedy věřitel může být potencionálně uspokojen i z majetku nedlužného manžela.
Pokračování článku naleznete zde.
Článek byl publikován v Komorních listech č. 3/2021.
[1] Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějšího předpisu, čl. 11.
[3] PSUTKA, J. Společné jmění manželů. 1. Společné jmění manželů − pojem 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 1.
[4] § 708 odst. 1 OZ.
[5] KRÁLÍČKOVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 136.
[7] Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
[10] PSUTKA, J. § 731 [Uspokojení věřitele jen jednoho z manželů při výkonu rozhodnutí]. In: KRÁLÍČKOVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 267. 11 KRÁLÍK, M. § 710 [Pasiva společného jmění manželů]. In: PETROV, J. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 773.
[12] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005.
[13] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5761/2015.
Diskuze k článku ()