Postoupení pohledávky na výživném: Zamyšlení nad novým institutem rodinného práva

Jako advokátka, která se dlouhodobě pohybuje v rodinném právu, vnímám tento institut ambivalentně. Na jedné straně nabízí řešení reálných problémů, se kterými se v praxi setkáváme dnes a denně. Na straně druhé otevírá otázky, které zatím zákon ani důvodová zpráva zcela neřeší.

Konečně jasná odpověď na starou otázku

Zda lze pohledávku na výživném postoupit, nebylo dosud zcela jasné. Část doktríny vycházela z osobní povahy vyživovací povinnosti a postupitelnost odmítala, jiní autoři připouštěli postoupení alespoň u splatných a kvantifikovaných pohledávek[1]. Nové ustanovení § 921a tuto debatu uzavírá a stanovuje, že postoupení splatného výživného je možné, ovšem pouze za zákonem přesně stanovených podmínek.

Z tohoto pohledu lze úpravu hodnotit pozitivně. Právní jistota je v rodinném právu mnohdy nedostatkovým zbožím a jasné pravidlo je lepší než ticho zákona vyplňované kreativní argumentací.

Komu má nový institut skutečně pomoci?

Důvodová zpráva poměrně otevřeně říká, komu je nový institut určen. Typicky má jít o situace, kdy povinný rodič výživné neplatí nikoli proto, že nemůže, ale proto, že nechce. Často se tak děje z důvodů čistě vztahových, například v rámci vleklého konfliktu s druhým rodičem.

Zkušenost z praxe potvrzuje, že právě tyto případy jsou pro oprávněné rodiče nejtěžší. Exekuce sice formálně existuje jako nástroj, ale její vedení proti druhému rodiči dítěte bývá psychicky zatěžující. Možnost „přenechat“ vymáhání třetí osobě může v tomto směru skutečně znamenat pro oprávněného rodiče úlevu, a to nejen ekonomickou, ale zejména lidskou.

Zákonodárce v důvodové zprávě dokonce výslovně zmiňuje snahu sejmout z oprávněného rodiče stigma spojené s vedením exekuce. To je argument, který by se v právním textu hledal těžko, ale v praxi má nezanedbatelnou váhu. 

Přísná pravidla jako ochrana slabší strany

Za klíčové považuji to, že zákon neumožňuje postoupení výživného bez ochranných mechanismů. Naopak je úprava v mnoha ohledech přísnější než obecná pravidla o postoupení pohledávky.

Za zásadní považuji zejména tři prvky:

1. Úplata musí být provedena výhradně bezhotovostně, přičemž k jinému ujednání se nepřihlíží.
2. Translační účinek nastává až okamžikem úplného zaplacení úplaty, nikoli uzavřením smlouvy.
3. Je vyloučeno ručení postupitele za dobytnost pohledávky, a u výživného pro nezletilé dokonce i za její samotné trvání, pokud postupník mohl vědět o její nejistotě.

Z pohledu oprávněného rodiče jde o relativně komfortní nastavení, kdy jsou rizika přenesena primárně na postupníka, který by měl být schopen je vyhodnotit a nést.

Ochrana nezletilého – dostatečná, nebo jen formální?

Zákon výslovně omezuje postoupení pouze na splatné peněžité pohledávky na výživném, o kterých rozhodl soud. Nelze tedy postoupit budoucí výživné ani plnění založené pouze neformální dohodou rodičů. To lze vnímat jako snahu zabránit obchodování s budoucností dítěte.

Přesto zde zůstává otázka, která se podle mého názoru nevyhne soudní praxi: Je vždy v zájmu nezletilého, aby byla jeho pohledávka na výživném předmětem postoupení?

Zákon pracuje s kontrolou adekvátnosti protiplnění (zejména u nezletilých), nicméně samotný fakt, že se do rodinného vztahu vkládá třetí subjekt, může mít nepřímé dopady na eskalaci konfliktu mezi rodiči, byť původní účel novely má být opačný. Tyto dopady už žádné ustanovení občanského zákoníku nevyváží.

Závěr

Postoupení pohledávky na výživném podle § 921a OZ nevnímám jako nástroj, který by měl být používán rutinně. Naopak – půjde spíše o krajní řešení pro specifické situace, kde:

• povinný rodič je prokazatelně solventní,
• dlouhodobě odmítá plnit,
• oprávněný rodič už nechce nebo nemůže nést tíhu vymáhání,
• a kde je reálný předpoklad, že třetí osoba bude schopna pohledávku skutečně vymoci.

V těchto případech může nový institut naplnit svůj smysl. Jinde se může stát pouze dalším faktorem, který konflikt spíše prohloubí.

Nový § 921a občanského zákoníku představuje odvážný krok v oblasti rodinného práva. Jako advokáti bychom měli tento institut klientům představovat nikoli jako „rychlou cestu k penězům“, ale jako právně i lidsky citlivý nástroj, jehož použití je třeba pečlivě zvažovat v kontextu konkrétní rodinné situace.