občanský zákoník

Není sporu o tom, že dobré mravy jsou v rámci podnikatelských vztahů aplikovatelné, avšak jejich konkrétní aplikace je oproti běžným občanskoprávním vztahům modifikovaná, resp. zúžená. To je poplatné tomu, že „obecné vnímání hranice mravnosti v podnikatelských vztazích (s přihlédnutím ke specifikům těchto vztahů a jejich subjektů) odlišné od vztahů nepodnikatelských.“[1], což se promítá i do posuzování ujednání o úroku z prodlení a konkrétního nároku na úroky z prodlení.

Dědické právo patří k oblastem soukromého práva, v nichž se nejviditelněji protíná autonomie vůle zůstavitele s ochranou základních hodnot právního řádu. Právě proto se zde opakovaně objevují spory, v nichž se účastníci řízení snaží prosadit subjektivně vnímané „spravedlivé“ řešení na úkor striktního respektu k zákonnému systému.

Velká novela rodinného práva účinná od 1. 1. 2026 přinese řadu změn, jejichž cílem má být zefektivnění řízení v rodinných věcech. Jednou z novinek je výslovné umožnění postoupení splatné pohledávky na výživném, zakotvené v novém § 921a občanského zákoníku.

Půjčování nářadí a specializovaných přístrojů je dnes běžnou službou, která však zároveň podléhá jasným pravidlům občanského zákoníku. Právní vztahy mezi půjčovnami a zákazníky se odvíjejí zejména od úpravy nájmu a výpůjčky, přičemž klíčová je odpovědnost za škodu a dodržení pokynů poskytovatele. Rostoucí obliba těchto služeb tak vyvolává i důraz na přesné smluvní podmínky a prevenci rizik.

Soudní praxe určování výše výživného vychází ve většině případů z doporučujících tabulek ministerstva spravedlnosti.[1] Běžně tak soudce vezme potaz výši příjmů rodiče, počet dětí rodiče, počet dní v měsíci, které s ním dítě tráví a věk dítěte, z čehož mu vyjde očekávaná výše výživného. Nicméně Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že soudci nemají být pouze prostí počtáři, ale mají zohledňovat individuální okolnosti případu.[2] A právě jedním ze specifických případů je ten, kdy buď oba nebo jeden z rodičů dosahuje vysoce nadstandardních příjmů.

Převzetí majetku ve smyslu § 1893 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („OZ“) nepatří mezi široce známé a užívané zákonné instituty přistoupení k dluhu. Až do nedávna platilo, že se jedná o ustanovení OZ, které nejen že se v praxi příliš nevyužívá, ale dokonce k němu neexistuje rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, natož pak praxe ustálená, která by byla okomentovaná v odborných textech a podrobena akademickému zkoumání. V recentní judikatuře Nejvyššího soudu se však použití § 1893 OZ objevilo[1], a s jistou nadsázkou tak můžeme říci, že se zde vyskytl staronový zákonný důvod přistoupení k dluhu.

Dne 1. 1. 2026 má nabýt účinnosti významná novela rodinného práva, zákon č. 268/2025 Sb., kterým se mění občanský zákoník a další související zákony (dále jen „Zákon“). V tomto článku popisuji změny, které nastanou v úpravě rozvodu manželství, a to jak v rovině hmotněprávní, tak v rovině procesní.

Institut svěřenského a nadačního fondu patří k významným právním nástrojům využívaným ke správě majetku. Každý z těchto institutů zpravidla sleduje zajištění ochrany majetku, nastavení jeho mezigeneračního předání, jasné stanovení pravidel pro plnění obmyšleným či zajištění celistvosti majetku a zabránění jeho rozdrobení do budoucna. Oba tyto nástroje jsou vnímány jako velmi podobné, nicméně se od sebe liší zejména svou povahou, vnitřní strukturou, mírou kontroly, případně i účelem, pro který mohou být využívány.

České firmy často porušují povinnosti při přechodu práv a závazků z pracovněprávních vztahů. Dochází k tomu obzvlášť při prodeji, akvizicích a fúzích firem, ale i při reorganizacích, outsourcingu nebo štěpení činnosti.

Jak je to s problematikou pirátských platforem pro sdílení obsahu online z pohledu práva proti nekalé soutěži? Jaké jsou možné nástroje ochrany držitelů autorských práv proti porušování těchto práv na internetu? Mohou být účinným nástrojem z práva nekalé soutěže vycházející nároky vůči pro­vozovatelům platforem pro sdílení obsahu online?