Co jsou to práva k duševnímu vlastnictví?

Práva k duševnímu vlastnictví jsou neodmyslitelnou součástí obchodního majetku podnikatelských subjektů a tvoří často významnou součást jejich obchodního jmění.

Pojem duševního vlastnictví je potřeba chápat jako vlastnictví, jehož předmětem jsou výsledky duševní tvůrčí lidské činnosti. Rozvinuté průmyslové státy si již v předminulém století byly vědomy potřeby právní úpravy ochrany výsledků těchto tvůrčích procesů. Výsledkem těchto snah byl podpis Úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883 v Paříži. (tzv. Pařížská unijní úmluva). Tato Úmluva byla již několikrát revidována a dodnes je v platnosti. Pro dnešní Českou republiku vstoupila v platnost až dne 29. prosince 1970.

Úmluva poprvé formulovala předmět ochrany tzv. průmyslového vlastnictví, za který považují:

• patenty na vynálezy,
• užitné vzory nebo modely,
• tovární nebo obchodní známky,
• známky služeb,
• obchodní jméno,
• údaje o provenienci zboží nebo označení jeho původu.

Vedle toho Úmluva spatřuje úkol ochrany průmyslového vlastnictví v potlačování nekalé soutěže. Úmluva chápe průmyslové vlastnictví v nejširším smyslu a zahrnuje jak obchod a průmysl ve vlastním slova smyslu, včetně průmyslu zemědělského a těžařského, tak i výrobky umělé nebo přirozené, např. víno, obilí, tabákové listy, ovoce, dobytek, nerosty, minerální vody, pivo, květiny, mouku apod. Z toho důvodu se pod pojem průmyslové vlastnictví řadí i nové odrůdy rostlin a plemena zvířat, jakož i způsoby prevence, diagnostiky chorob a léčení lidí. Pařížská unijní úmluva je základem mezinárodní ochrany duševního vlastnictví a zajišťuje příslušníkům každého členského státu této unijní úmluvy, ve věcech průmyslových práv, ve všech ostatních zemích unijní úmluvy stejné výhody jako na vlastním území. Tzn., že požívají stejné právní ochrany a stejné právní prostředky proti jakémukoliv porušování jejich práv, s výhradou, že musí splnit podmínky a formality, které ukládají předpisy příslušníkům vlastního státu. Vlastní pojem duševního vlastnictví se objevuje až v Úmluvě o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO), která byla podepsána ve Stokholmu dne 14. července 1967. Tato organizace byla zakládána se záměrem přispět k lepšímu porozumění a spolupráci mezi státy k jejich vzájemnému prospěchu a na základě respektování jejich svrchovanosti a rovnosti s cílem podnítit tvůrčí činnost podporou ochrany duševního vlastnictví v celém světě. K dosažení tohoto cíle podporuje mimo jiné přijetí opatření určených ke zdokonalení ochrany duševního vlastnictví a k harmonizaci národních zákonodárství. Sídlem této organizace je Ženeva. Dohoda vstoupila na základě ratifikace prezidenta republiky v platnost pro dnešní Českou republiku dne 22. prosince 1970.

Podle této úmluvy se za duševní vlastnictví považují práva:

• k literárním, uměleckým a vědeckým dílům,
• k výkonům výkonných umělců, zvukových záznamů a rozhlasovému vysílání,
• k vynálezům ve všech oblastech lidské činnosti, - k vědeckým objevům, - k průmyslovým vzorům a modelům,
• k továrním, obchodním známkám a známkám služeb, jakož i k obchodním jménům a obchodním názvům,
• na ochranu proti nekalé soutěži a všechna ostatní práva vztahující se k duševnímu vlastnictví v oblasti průmyslové, vědecké, literární a umělecké.

Práva k literárním, uměleckým a vědeckým dílům se pak označují jako práva autorská a práva k výkonům výkonných umělců, zvukových záznamů a rozhlasovému vysílání jako práva příbuzná k právu autorskému. Práva k vynálezům ve všech oblastech lidské činnosti, k průmyslovým vzorům a modelům, jakož i k továrním, obchodním známkám a známkám služeb, jakož i k obchodním jménům a obchodním názvům se označují jako práva průmyslová.

Průmyslovým právem rozumíme především ochranu výsledků technické tvůrčí činnosti (vynálezy a užitné vzory), předměty průmyslového výtvarnictví (průmyslové vzory), jakož i práva na označení (ochranné známky a označení původu) a v neposlední řadě také konstrukční schémata polovodičových výrobků (topografie polovodičových výrobků). Ochrany požívají také pěstitelské činnosti (chráněné odrůdy rostlin), u nichž ochranná práva k odrůdám rostlin vyplývají z pravomocného rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského. O poskytování ochrany na vynálezy, průmyslové vzory, užitné vzory, topografie polovodičových výrobků, ochranné známky, zeměpisná označení a označení původu výrobků rozhoduje ve správním řízení Úřad průmyslového vlastnictví (dále jen „Úřad“). O těchto předmětech průmyslových práv vede Úřad příslušné rejstříky, do kterých zapisuje všechny právně významné skutečnosti týkající se udělené ochrany.

Evropský parlament a Rada přijaly dne 29. dubna 2004 směrnici č. 2004/48/ES o vymáhání práv duševního vlastnictví, která je motivována nutností odstranění rozdílů v prostředcích k vymáhání práv duševního vlastnictví v členských státech Evropské unie. Přijetí směrnice bylo odůvodněno zejména jako prostředek k odstraňování padělání, pirátství a porušování práv k duševnímu vlastnictví, jakož i potřebou odstranit narušování hospodářské soutěže a vytvořit prostředí podporující inovaci a investice. Ochrana duševního vlastnictví by měla umožnit vynálezci nebo tvůrci získávat oprávněný zisk ze svého vynálezu nebo ze svého díla, umožnit největší možné rozšíření děl, myšlenek a nových know-how. Směrnice byla v České republice implementována ve třech oblastech - právem autorským, právem na ochranu průmyslového vlastnictví a procesní ustanovení byla upravena občanským soudním řádem.

V roce 2018 byly do českého právního řádu promítnuty čl. 12, 13 a 14 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/943 o ochraně nezveřejněného know-how a obchodních informací (obchodního tajemství) před jejich neoprávněným získáním, využitím a zpřístupněním. Osobám, na něž se mají vztahovat soudní příkazy a nápravná opatření, může soud nařídit za splnění určitých podmínek peněžitou náhradu škody, která má být poškozené straně zaplacena namísto uplatnění těchto opatření, pokud se jeví poškozené straně jako přiměřeně uspokojivá. Soud může také porušiteli nařídit, aby vlastníkovi obchodního tajemství zaplatil náhradu škody přiměřenou skutečné újmě způsobené v důsledku neoprávněného získání, využití nebo zpřístupnění obchodního tajemství. Alternativně může soud ve vhodných případech stanovit náhradu škody rovněž jako paušální částku alespoň na základě skutečností, jako je výše licenčních poplatků nebo poplatků, jež by bylo možné požadovat, pokud by porušitel požádal o povolení k využití dotčeného obchodního tajemství.