Nebudu lhát, prozradím-li o sobě, že často cestuji vlakem. Příčinou toho není má láska k posprejovaným skleněným tabulím, podžvýkačkovaným sedákům, dírovým toaletám, ani nepitné vodě, ale potřeba se přepravovat. Maslowowu pyramidu přeměňuji v základech potřebou dojezdu, někdy též dochůze či doletu. Přepravuji se do školy, domů i do práce napříč republikou. Týden co týden. Jelikož nejsem prezidentka, a ani jsem nezdědila síť luxusních hotelů po celém světě, cestuji prostředky, v nichž spolu se mnou cestují i ti, kdo také nejsou prezidenty, ani dědici hotelových komplexů. A popravdě - je nás víc! A spolu s nimi prožívám jejich příběhy.
Jednou, za sedmero drnknutími vlakového pražce, otevřela jsem občanský zákoník. V tom oči pána s F, tedy pána s funkcí v České advokátní komoře, pohlédly na dobře známý formát oblíbené publikace. Hovořili jsme spolu o právu a bezpráví. Bezpráví, jež pociťují koncipienti, když je vyhazuje od advokátních zkoušek. „On si každej z nich myslí, že bude dělat jen fúze a akvizice, ale co rozvody?“ Využila jsem svoji svobodu projevu v negativním smyslu, a jejich neschopnost rozvádět dále nerozváděla. On si taky každej student právnické fakulty v prvním ročníku myslí, že jednou bude bohatej, ale na starý absolventský kolena dělá rozvody, nebo někdo jiný dělá jeho soukromé rozvody. Ani jedno není dolem ze zlata.
Za osmero drnknutími vlakového pražce jsem poznala babičku s pětiletým dítětem, jehož hlasitý tablet mi do hlavy jak kulka vstřeloval větu: "Neboj se říkat ostatním o Jehovovi, já už se také nebojím říkat dětem o Jehovovi." Ačkoliv je svoboda náboženského vyznání zaručena listinou základních práv a svobod, svoboda jednoho měla skončit tam, kde začínala svoboda druhého. Tedy moje. Naštěstí pro mě, alespoň se nebojím ostatním říkat o Jehovovi.
Za devatero drnknutími vlakového pražce žil, byl a především cestoval postarší muž. Na rukou i nohou měl vytetované kříže. Vypadaly jako chybně otočené písmeno X nebo jako znaménko plus hledající svůj odraz v mínusech. Bývalý vězeň ze Slovenska. Jeho svoboda projevu by překřtila i právo nevypovídat. „A tak jsem toho státního zástupce i soudce podplatil, abych šel sedět jenom na pět let. To musíš vědět, za jaký nitky zatáhnout.“
Za desatero, jedenáctero a dvanáctero horami, za řekami kratšími než životní cesta muslima Haniho, poslouchám příběh poslední. Ve veřejné diskusi se v posledních měsících hemží informace, jak nás budou muslimové znásilňovat, protože ON viděl na internetu muslima, jak znásilnil ženu. Také nám budou řezat naše hlavy. A hlavy našim plyšovým medvídkům zase jejich děti. Učí se to, mají na to školy. Budou po nás chtít jídlo a pití zadarmo, ale nebudou si ho v závěru vážit. Důkazy? ON viděl muslima hodit plastovou láhev s delikátním nápojem do příkopu. „Je toho plný jútúb.“ A teď se valí k nám. Mohu analogicky tvrdit, že muslimové zachrání náš svět, protože Hani jej ve své lidskosti zachraňuje?
Koneckonců jsem právě já měla konečně štěstí. Potkala jsem Haniho. Nenápadného muže, jenž během 30 minut poodkryl svůj příběh. Vystudoval farmacii a obchodní právo. Založil lékárnu, kde prodává primárně přírodní produkty s vlastní recepturou. Na otázku, zda již vymyslel lék proti rakovině, dodává, že vynalezl produkt účinkující u 4983 z pěti tisíc pacientů s nádorovými onemocněními. Ale při prezentaci tohoto mnohem levnějšího produktu ve Švédsku mu nadnárodní farmaceutické společnosti sdělily, že studie nesmí být zveřejněna a produkt registrován. Za mlčení mu nabídly 20 milionů eur. Částku odmítl. Na svém autě později našel výbušninu. „Vše nesmí být jenom o penězích…“
Sklesle dodávám, že farmaceutickým společnostem jde primárně o zisk, nikoliv o zdraví zákazníků. Stejně tak vyspělým evropským a americkým státům v otázce pomoci chudým africkým státům, neboť by životy těch bohatých byly v závěru dražší. Hani se mě ptá, zda jsem navštívila Afriku. Dodává, že v neděli opět jede do Etiopie. Staví v ní školy a nemocnice. Studentům z Afriky zprostředkovává možnost studovat v Evropě. Ti stejní studenti se poté vrací do škol a nemocnic, co vybudoval.
Jen těžko uvěřitelný je příběh Haniho. Věřím však, že pravdivý. Někdy je potřeba věřit v dobro a spravedlnost. Začátek začátků této cesty v dobro a spravedlnost je sice koneckonců nejtěžší, ale stejně jako všechny ostatní cesty, začíná jedním krokem.
Fejeton byl napsán pro soutež Právnická povídka 2016, jejíž byl Právní prostor.cz mediálním partnerem.
Diskuze k článku ()