Rozhovor: Adam Felix - Advokacie nesmí podléhat státnímu finančnímu dozoru

Podle České advokátní komory nejde jen o technickou implementaci evropského AML rámce, ale o změnu institucionální rovnováhy mezi státem, profesní samosprávou a jednotlivým advokátem. Finanční analytický úřad (FAÚ) by se podle návrhu mohl dostat do pozice, kdy nejen vykonává dohled, ale fakticky rozhoduje o tom, zda konkrétní advokát může dále vykonávat svou profesi, a to s minimem procesních záruk a bez reálné možnosti obrany před okamžitým dopadem.

ČAK upozorňuje, že takto nastavený model posouvá český systém od nepřímého dohledu prostřednictvím České advokátní komory směrem k přímé ingerenci státní moci do výkonu advokacie. Tím se otevírá otázka, zda navržená úprava odpovídá evropskému AML rámci, nebo jej již překračuje, a zda je slučitelná s ústavními principy nezávislosti advokacie jako jedné z klíčových záruk práva na spravedlivý proces.

O těchto otázkách, limitech státní regulace a dopadech na samotné fungování advokacie hovoříme s Adamem Felixem, místopředsedou Kontrolní rady a místopředsedou Sekce ČAK pro AML.

Před dvěma týdny proběhlo v České republice on-site hodnocení Rady Evropy v rámci Moneyval, kterého jste se za Českou advokátní komoru účastnil. Zároveň však ve stejném období bylo nutné předložit připomínky k návrhu zákona o ekonomické ochraně státu, tzv. ZEOS. Jaké jsou Vaše dojmy z tohoto souběhu a celého připomínkového řízení?

Předně bych řekl, že celé načasování bylo nešťastné, pokud nechci připustit, že to byl záměr předkladatelů návrhu ZEOS. Na hodnocení Moneyval jsme Komoru připravovali bezmála dva roky a věnovali mu ohromné úsilí a čas. Stejně tak jsme věnovali mimořádnou pozornost připomínkování dílčích návrhů ZEOS z dílny Ministerstva financí poslední rok, avšak tyto připomínky nebyly nijak zohledněny. Souběh dvou nejdůležitějších milníků v oboru AML v ČR, tedy mezinárodní hodnocení Moneyval a kulminace tvorby zákona před vstupem do schvalovacího procesu, byl poměrně zákeřným překvapením. Zde bych ještě podotkl, že na zavedení nové evropské legislativy do českého právního rámce máme čas až do července 2027, veškerý sprint je uměle vyvolán vnitřními lhůtami úředníků z Ministerstva financí. I přes takto vyvolaný tlak se nám podařilo zpracovat mimořádně obsáhlý text připomínek (pro zajímavost zhruba 150 stran textu při velikosti písma 10).

V mediálním prostoru zaznívá, že nově navržená legislativa ohrožuje základní principy právního státu a výkon advokacie jako takový. Souhlasíte s těmito tvrzeními, nebo Vám přijdou přehnaná?

Přijdou mi vše, jen ne přehnaná. Já se dokonce divím, jak je možné, že advokátní veřejnost nebije sama na poplach a jde jak ovce na porážku. Když si vzpomenete, jak valorizace advokátních příspěvků na činnost ČAK vyvolala nedávno téměř revoluci, tak apatičnost v této věci mě naprosto šokuje. Kolegyně a kolegové, kteří volali mimo jiné po zrušení Komory a apelovali na vyšší právní principy, nyní, v době fundamentálního ohrožení advokacie, mlčí a o advokacii jako takovou nijak zvlášť nebojují. Opravdu hrozí, že zpovědní tajemství faráře bude lépe chráněno než advokátní mlčenlivost. Prostými slovy, a omlouvám se za výraz, který použiji, stát si z nás chce udělat své donašeče pod hrozbou zničení našeho živobytí a profese. To je přeci v právním státě naprosto nemyslitelné.

Pojďme nyní k právní podstatě věci – potřebujeme vůbec v ČR speciální zákon upravující problematiku AML? Nevystačili bychom si s nařízením Evropské unie?

Nařízení 2024/1624 (AMLR) je v ČR přímo závazné a netřeba ho transponovat, směrnici AMLD6 by stačilo provést adaptací stávajícího zák. č. 253/2008 Sb. - který MONEYVAL v letech 2024—025 u advokátního stavu zhodnotil bez výraznějších výtek. Vznik samostatného zákona ZEOS tedy není věcně nutný; jde o politické rozhodnutí předkladatele zavést přísnější standardy, než vyžaduje evropský rámec. Strategie vlády pro zlepšování legislativního prostředí 2022-2027 přitom takový goldplating bez doloženého důvodu výslovně zakazuje. Potřebujeme přesné a věcně proporcionální provedení směrnice, ne autonomní český zákon s nadřazenými požadavky.

Jak by v ideálním případě měla takováto legislativa fungovat? Jaké oblasti by měla řešit?

Funkční model už máme - nepřímý dohled prostřednictvím profesní komory, který se osvědčil a byl mezinárodně potvrzen kontrolou MONEYVAL bez výtek. Ideální legislativa by stála na čtyřech pilířích: rizikově orientovaném přístupu, zprostředkující roli Komory v oznamování, dozorovém orgánu s odbornou kompetencí ve sektoru a řádných procesních zárukách. Pro advokáty má dozor vykonávat Ministerstvo spravedlnosti, jak je standardem ve Francii, Německu, Rakousku i Belgii. Žádná země EU nesvěřuje dozor nad právnickými profesemi finančnímu orgánu - návrh ZEOS jde opačnou cestou bez doloženého věcného důvodu.

Do jaké míry je podle Vás tento model, resp. navrhovaná legislativa, ještě slučitelná s evropským rámcem a kde už jde o jeho překročení, tedy goldplating?

Návrh překračuje evropský rámec ve čtyřech rozměrech: sankce vůči samotné Komoře jsou v EU bez obdoby; plošný finanční dozor nad všemi profesemi nezohledňuje jejich povahu; odstranění zprostředkující role Komory v oznamování jde proti logice AMLR; a procesní úprava sankčních ustanovení vůči Komoře i jednotlivým advokátům nemá v demokratickém právním státě obdobu. AMLD6 přitom hovoří o dozoru nad samoregulačními orgány, ale nepřipouští finanční sankce vůči samotné ČAK. Důvodová zpráva neuvádí, proč byla zvolena právě tato řešení místo mírnějších - jde tedy o autonomní politické zpřísnění, nikoli transpozici unijního práva.

V rámci přípravy návrhu zákona byla ustanovena pracovní skupina, do níž byly zapojeny i profesní komory. Přesto podle jejich zástupců nebyla do výsledného návrhu promítnuta žádná z jejich zásadních připomínek. Jak si vysvětlujete, že v tak klíčové oblasti regulace nakonec nedošlo k reálnému zohlednění odborné zpětné vazby?

Stejnou zkušenost s námi sdílí Notářská či Exekutorská komora, do velké míry také Ministerstvo spravedlnosti a opakovaně k tématu vystoupili i zástupci soudů - shoda všech těchto subjektů ukazuje na systémový problém, nikoli ojedinělý výpadek komunikace. Předkladatel zvolil cestu „jdeme dál a uvidíme, co projde“; zásadní připomínky by vyžadovaly v podstatě „návrat na rýsovací prkno“. Připomínkové řízení vnímáme jako poslední formální prostor pro věcnou debatu - jeho ignorování by bylo v rozporu i s nově přijatou a minulým představenstvem tvrdě odpracovanou Lucemburskou úmluvou o ochraně povolání advokáta, kterou ČR loni podepsala a která řádnou konzultaci s profesními sdruženími výslovně předpokládá.

ČAK nyní uplatnila v rámci oficiálního připomínkového řízení své výhrady. Kolik připomínek Komora uplatňuje, a podíváte-li se na samotnou strukturu navrhované legislativy, co je podle Vás její nejproblematičtější částí a proč?

Uplatnili jsme celkem asi 150 stran připomínek, které spadají do šesti okruhů: institucionální architektura dozoru, ekonomický dopad (velice konzervativně 485 mil. Kč ročně na advokátní stav), goldplating, sankce vůči samosprávě, procesní úprava sankcí vůči samosprávě a advokátům jako takovým a zásah do advokátní mlčenlivosti. Nejproblematičtější je samotná institucionální architektura - z ní organicky vyplývají všechny další problémy. Pokud by dozor vykonávalo Ministerstvo spravedlnosti, jak navrhujeme společně s Notářskou komorou ČR, mnohé procesní a sankční vady by vymizely.

Návrh ukládá i fyzickým osobám - samostatně podnikajícím advokátům - povinnost mít manažera pro AML compliance. Co to v praxi znamená a kolika advokátů se to týká?

Týká se přibližně 5 000 advokátů-fyzických osob (38 % z cca 13 tisíc aktivních advokátů) - především v menších městech a regionálních centrech; u fyzické osoby je manažer compliance pojmově problematický, protože advokát je sám sobě manažerem. Sama AMLR pamatuje na proporcionalitu, ale ZEOS tuto možnost nevyužil - pro srovnání německý zákon rozlišuje povinnosti podle velikosti povinné osoby. Důsledkem bude konsolidace trhu, snížení dostupnosti právní pomoci v regionech a vyšší ceny pro občany - bez přínosu pro boj proti praní peněz. Náš požadavek je zavést proporcionální výjimku pro advokáty-fyzické osoby - není to úlitba, je to věcně správné řešení.

Jak hluboko mohou nově nabyté pravomoci Finančního analytického úřadu zasáhnout do samotného výkonu advokacie?

Dnes FAÚ přijímá oznámení o podezřelých obchodech a koordinuje pověřené dozorové orgány - ve vztahu k advokátům si plní svou roli ve spolupráci s ČAK. Podle ZEOS by získal přímý dozor, kontrolu nad výkonem dozoru ČAK, přímý oznamovací kanál místo zprostředkující role Komory i pravomoc požadovat manažera compliance i u fyzických osob. V kombinaci se sankčním aparátem se z dozorového orgánu stává orgán s mocí rozhodovat o tom, kdo může vykonávat advokacii. Žádné jiné svobodné povolání v ČR není pod takovým režimem.

V jakém bodě se podle Vás z „dohledu nad AML povinnostmi“ stává faktická možnost zasahovat do toho, kdo může advokacii vykonávat?

Bod zlomu je v § 223 odst. 3 ZEOS (pozastavení nebo odejmutí oprávnění k výkonu advokacie) a v § 228 odst. 3 (okamžitá vykonatelnost takových rozhodnutí). Z hlediska Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jde o klasické sankce trestněprávního charakteru podle Engelových kritérií, zakládající nárok na plné záruky čl. 6 Úmluvy. FAÚ - orgán bez kompetence v právnické profesi - by získal pravomoc rozhodovat o tom, kdo může poskytovat právní pomoc, která je ústavně chráněna čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Soudní dvůr EU v rozsudku č. C-694/20, Orde van Vlaamse Balies, přitom označil důvěrnost vztahu advokát-klient za základ právního státu - návrh ZEOS na tento standard nedbá.

Jak by v praxi vypadalo, pokud by FAÚ mohl ukládat sankce, které by Česká advokátní komora musela automaticky provést, tedy pozastavit výkon advokacie nebo vyškrtnout advokáta?

Formálně ZEOS automatické provedení neukládá, v praxi se ale ČAK ocitá v institucionálně nemožné situaci. Buď opatření provede - a vystavuje se odpovědnosti, pokud soud rozhodnutí FAÚ následně zruší - nebo neprovede a FAÚ jí může uložit mnohamilionové donucovací pokuty; pro Komoru by byly takové pokuty ekonomicky likvidační. Tato situace, kdy je profesní samospráva tlačena buď k porušování zákona, nebo k placení drtivých pokut, je v rozporu s ústavněprávními principy.

V připomínkách ČAK opakovaně mluvíte o problému kumulace sankcí - tedy že za jeden a tentýž skutek by mohl advokát čelit několika paralelním postihům najednou. Můžete to vysvětlit konkrétně?

Za jeden a tentýž skutek může advokát čelit až pěti paralelním postihům: pokutě podle ZEOS, dodatečnému opatření dle § 223 ZEOS, disciplinární sankci ČAK, ztrátě funkce insolvenčního správce a trestnímu stíhání podle přílohy č. 1. To je v přímém rozporu se zásadou ne bis in idem. SD EU v rozsudku č. C-117/20, bpost, připouští kumulaci jen za podmínek koordinace, předvídatelnosti a celkové proporcionality - ZEOS ovšem žádný koordinační mechanismus mezi paralelními řízeními nezakládá; žádný demokratický právní stát takto kumulativní sankční režim na jednu kategorii povinných osob nepoužívá.

Zákon obsahuje v příloze 35 trestných činů, včetně nedbalostních forem, u kterých by samotné obvinění advokáta vedlo k pozastavení jeho činnosti, přičemž řada z nich je navíc bez jakékoli vazby na AML povinnosti. Jak vnímáte takto nastavený automatismus z hlediska presumpce neviny?

Z hlediska presumpce neviny je nejproblematičtější, že pouhé obvinění - nikoli pravomocné odsouzení - má vést k pozastavení činnosti, a to po dobu trestního řízení, které může trvat roky. ČAK má pro situaci trestního stíhání svého advokáta vlastní disciplinární mechanismy, které fungují a jsou proporcionální - ZEOS přidává jen nadbytečné a likvidační zdvojení a dává státu do ruky klacek, který může použít proti „nepohodlným“ advokátům. To je něco naprosto nevídaného a nepřijatelného.

Lze podle Vás říci, že se zde oslabuje princip dělby moci tím, že výkonný finanční orgán získává přímý dohled na výkon advokátní profese? Jaký dopad může mít takováto změna konkrétně na Českou advokátní komoru?

Klasický kontinentální model svěřuje dohled nad profesemi spjatými s justičním systémem (advokáti, notáři, soudní exekutoři) Ministerstvu spravedlnosti - to není náhoda, ale logika institucionální nezávislosti justice; návrh ZEOS to porušuje svěřením přímého dopadu finančnímu orgánu pod gesci Ministerstva financí, což v žádné srovnatelné evropské zemi nenajdeme. Pro ČAK má změna trojí dopad: institucionální (ztráta samostatné kompetence), ekonomický (riziko likvidačních sankcí) a reputační (advokáti uvidí Komoru jako převodovou páku státního dozoru). Právo na samosprávu je ústavně chráněno čl. 21 odst. 4 Ústavy a Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/05 dovolil zásah jen v míře nezbytné - návrh tento test proporcionality nesplňuje.

Když je řeč o dělbě moci, zákon počítá s výrazným navýšením pravomocí FAÚ, ale také České národní banky. Ta bude na jednu stranu jedním z orgánů dozoru nad plněním tohoto zákona a zároveň povinnou osobou pod dozorem. Nechybí zde institucionální brzda?

ČNB by podle návrhu vykonávala dozor nad finančním sektorem a současně sama spadá mezi povinné osoby - to je strukturální konflikt zájmů, který v dobře navržené regulaci nemá co dělat. Standardem ve Velké Británii, Německu i ve skandinávských zemích je institucionální oddělení dozorové a dozorované pozice; řešením by bylo svěřit dozor nad ČNB jako povinnou osobou jinému orgánu, nebo omezit její pozici povinné osoby na specifickou centrálně-bankovní část po vzoru francouzského modelu. Stejný problém směšování funkcí má ostatně i FAÚ, který v ZEOS současně iniciuje řízení, vede jej a vynáší rozhodnutí - bez vnitřních firewalls vyžadovaných judikaturou SD EU.

Návrh také umožňuje velmi široký přístup k informacím, včetně dat z advokátních systémů. Kde podle Vás leží hranice mezi legitimním dohledem a ohrožením advokátní mlčenlivosti?

Hranice je tam, kde končí předmět AML compliance a začíná obsah běžné advokátní práce - návrh ZEOS ji nerespektuje hned ve třech rovinách: předávají se nejen „informace“, ale i celé „dokumenty“ (advokátní spisy s údaji klientů), výjimky z mlčenlivosti FAÚ jsou rozšířeny na 19 případů a odstraněním zprostředkující role ČAK vzniká přímý kanál bez kontroly Komory. Lucemburská úmluva CETS 226 přitom v čl. 6 odst. 3 výslovně stanoví, že advokát není povinen vyzradit informace ani dokumenty obdržené od klienta - vznikla právě jako reakce na zneužívání mlčenlivosti k postihu advokátů zastupujících nepohodlné klienty; SD EU v rozsudku č. C-694/20 tuto zásadu potvrdil jako základ právního státu. Vlády se mění, instituce přetrvávají - pokud dnes přijmeme rámec umožňující selektivní zásah do mlčenlivosti, dáváme každé příští vládě nástroj politické kontroly.

Hovořil jste o ochraně mlčenlivosti. Česká republika v listopadu 2025 ve Štrasburku podepsala Úmluvu Rady Evropy o ochraně povolání advokáta - tzv. Lucemburskou úmluvu. Jak souvisí návrh ZEOS s tímto mezinárodním závazkem?

ČR podepsala CETS 226 ve Štrasburku 14. listopadu 2025 - podle čl. 18 Vídeňské úmluvy o smluvním právu (vyhláška č. 15/1988 Sb.) je od podpisu povinna zdržet se činů, které by zmařily předmět a účel úmluvy. Téměř každý z šesti hlavních problémů ZEOS má v úmluvě přímou oporu: čl. 4 (nezávislost samosprávy), čl. 6 odst. 3 (mlčenlivost), čl. 8 (disciplinární řízení dle čl. 6 Úmluvy) a čl. 9 odst. 5 (zákaz oslabování samosprávy). Implementaci bude monitorovat skupina expertů GRAVO obdobně jako GREVIO nebo MONEYVAL - přijetí ZEOS v současné podobě by ČR čekala předvídatelná mezinárodní kritika. Politicky shrnuto: stát, který v listopadu slavnostně podepisuje mezinárodní úmluvu, by v lednu neměl přijmout zákon, který tuto úmluvu obsahově popírá.

Jak významná je v této souvislosti otázka procesních záruk, tedy možnosti obrany advokáta ještě před tím, než na něj sankce fakticky dopadne?

Procesní záruky jsou to, co odlišuje právní stát od libovůle - návrh kombinuje hned tři vady: pětidenní lhůtu na odvolání, fikci doručení dnem vydání rozhodnutí a okamžitou vykonatelnost bez naléhavého veřejného zájmu. ESLP ve věci Steel a Morris proti Spojenému království (2005) jasně řekl, že krátké lhůty pro obranu mohou samy o sobě představovat porušení čl. 6 Úmluvy; Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2517/08 zase stanovil, že fikce doručení vyžaduje reálnou možnost seznámit se s rozhodnutím. Společným jmenovatelem těchto vad je, že soudní ochrana se stává iluzorní, což ESLP v rozsudku Hornsby proti Řecku (1997) označil za porušení čl. 6 Úmluvy.

Některé části návrhu počítají s velmi krátkými lhůtami a okamžitou vykonatelností. Považujete to za standardní proces? Jaké to má dopady na reálnou možnost soudní ochrany?

Tato kombinace nemá v demokratickém právním státě obdobu - standardem správního řádu i správního soudnictví je, že přezkum předchází nebo souběžně probíhá s výkonem, ne až po něm. Soud by rozhodoval o tom, co se už stalo a co už nelze vrátit; francouzská právní teorie tomu říká „justice de service rendu“, spravedlnost služby již vykonané. Riziko, že by advokát během několika měsíců soudního přezkumu napomáhal praní peněz, je teoretické - ČAK má vlastní disciplinární nástroje pro naléhavé případy. Předkladatel zkrátka zvolil maximalistické řešení, aniž věcně odůvodnil, proč ho zvolil.

Jaké konkrétní dopady může mít přijetí této úpravy na každodenní výkon advokacie a zejména pak na klienty, tedy potenciálně všechny občany?

Konzervativní odhad ČAK činí 485 mil. Kč ročně - pětinásobek rozpočtu FAÚ - z čehož dvě třetiny ponesou klienti v cenách převodů nemovitostí, dědictví a podnikatelských transakcí. Druhým dopadem je riziko sebecenzury advokáta vyhýbajícího se „rizikovým“ klientům i z čistě domácí ekonomiky a rozpad dostupnosti právní pomoci v regionech, kde malé kanceláře neunesou compliance náklady. Konečně i rozpad důvěry mezi advokátem a klientem - klienti přestanou poskytovat úplné informace nebo přestanou k advokátovi chodit vůbec; důsledkem nebude lepší boj proti praní peněz, ale oslabení role práva v celé společnosti a role advokáta v demokratickém právním státě. Ministerstvo financí advokáty nevnímá jako esenciální součást justičního systému, ale jako příživníka, který hoduje na svém klientovi.

Pokud by se tento model přijal v navržené podobě, co by to podle Vás znamenalo pro postavení advokacie jako celku v českém právním státě?

Advokacie by přestala být nezávislým svobodným povoláním a samostatným pilířem právního státu - stala by se jedním ze sektorů „povinných osob“ pod přímou ingerencí výkonné moci, s ekonomickými i profesními pákami v rukou finančního orgánu. To podlomí motivaci advokáta zastupovat občana proti veřejné moci. Mezinárodně by ČR porušila závazek z čl. 18 Vídeňské úmluvy ve vztahu k Lucemburské úmluvě. Pokud necháme projít model, kde finanční orgán získá moc nad advokátní profesí, jsme jen krok od podobné koncentrace moci v jiných oblastech - historie střední a východní Evropy nás učí, že institucionální brzdy se buď bedlivě střeží, nebo zaniknou.

Zákon chrání tzv. „chráněné informace“ získané v souvislosti s obhajobou nebo zastupováním v soudním řízení - ale co informace z poradenství mimo soudní řízení? Je tato ochrana dostatečně široká, nebo zůstává velká šedá zóna?

Stávající § 21 zákona o advokacii formuluje mlčenlivost široce - vztahuje se na všechny skutečnosti zjištěné v souvislosti s poskytováním právních služeb. Návrh ZEOS naproti tomu definuje „chráněné informace“ v podstatě jen pro zastoupení v soudních řízeních; poradenství v obchodních transakcích, daňových strukturách nebo plánování majetku zůstává v šedé zóně. AMLD6 čl. 21 odst. 2 přitom hovoří o ochraně „ascertaining the legal position“ - posuzování právního postavení klienta obecně - a SDEU v rozsudku č. C-694/20 toto pojetí rozšířil i na poradenství. Praktickým důsledkem bude přizpůsobení klienta - buď přestane sdělovat úplné informace, nebo si poradenství vyhledá v zahraničí; náš požadavek je proto explicitně rozšířit definici tak, aby pokrývala poradenství v plném rozsahu.

Zákon reguluje advokáty s „vazbou na Českou republiku“. Co to může znamenat pro zahraniční advokátní kanceláře? Lze vůbec řešit to, že při zahraničních transakcích mohou mít povinné osoby v různých jurisdikcích odlišné standardy pro hloubkovou kontrolu?

Pojem „vazba na ČR“ je v návrhu formulován velmi široce - AMLR přitom vychází z principu povinné osoby usazené v EU, tedy z místa hlavního sídla nebo provozovny. Vyžadovat plnění českých AML pravidel od zahraniční kanceláře jen kvůli klientovi-Čechovi by vytvořilo paralelní jurisdikci, která je mezinárodně nestandardní a fakticky nevynutitelná. Důsledky budou tři: zahraniční kanceláře se českým klientům začnou vyhýbat (čímž je poškozeno české podnikání v zahraničí), vznikne konflikt jurisdikčních pravomocí a otevře se prostor pro forum shopping. Naším požadavkem je zúžit definici „vazby na ČR“ tak, aby odpovídala unijnímu principu, a explicitně zakotvit prioritu jurisdikce sídla povinné osoby.

A na závěr - pokud by byl návrh přijat v současné podobě, jaké další možnosti obrany má Česká advokátní komora a jednotliví advokáti? Plánujete třeba ústavní stížnost?

Připomínkové řízení vnímáme jako preferovaný a stále aktuální prostor pro nalezení rozumného řešení - k věcné debatě s předkladatelem jsme připraveni a považujeme ji za základní variantu. Pokud by jednání nepřinesla výsledek, máme připravené různé eskalační scénáře, v krajním případě ústavní stížnost či žalobu u SD EU - pravděpodobnost úspěchu je vysoká vzhledem k existující judikatuře. Soudní obrana je krajní řešení, které nikdo nevítá - mnohem účinnější než soudní spor o nezákonnost zákona je konsensuální úprava zákona před jeho přijetím. K této variantě jsme jako ČAK plně otevřeni a doufáme, že předkladatel této možnosti využije.

Článek byl publikován v Advokátním deníku.