Pro zaměstnavatele by nastal největší problém, kdyby měl státem takovou povinnost uloženou, avšak bez možnosti zaměstnance sám testovat. Jelikož je v tento moment v ČR od testování osvobozen pouze ten, kdo je očkovaný nebo kdo nejpozději před 180 dny „prodělal“ covid-19, zaměstnavatelé se pokouší zjednodušit si život tím, že zaměstnance pobízejí k očkování. Jak je to s interními předpisy, které někteří zaměstnavatelé v souvislosti s prevencí onemocnění covid-19 vydávají?
Může zaměstnavatel svým zaměstnancům ukládat povinnosti vnitřním předpisem?
Vnitřním předpisem může zaměstnavatel v souladu s § 305 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zák. práce“) stanovit práva zaměstnanců, jako např. práva v oblasti sociální a mzdové, výhodněji, než určuje zákoník práce. Ukládat povinnosti vnitřním předpisem nemá právo. Pokud by vnitřním předpisem zaměstnancům ukládal povinnosti nebo jinak zkracoval práva zaměstnanců, k takovému vnitřnímu předpisu by se nepřihlíželo.
Zákoník práce však zná zvláštní druh vnitřního předpisu, kterým je pracovní řád (§ 306 zák. práce). Pracovní řád rozvádí a upřesňuje pravidla daná zákonem, jako např. jak je rozvržena pracovní doba, jak se eviduje příchod na pracoviště a odchod z pracoviště, rozvrh přestávek v práci, pracovní pohotovost apod. Nové povinnosti nad rámec zákona, resp. příslušných právních předpisů, na základě pracovního řádu zaměstnanci uloženy být nemohou.
Obecně lze říct, že je zaměstnavatel oprávněn stanovit požadavky pro výkon práce a tyto požadavky i měnit. Nikoli však arbitrárně. K oprávněnosti stanovit požadavky pro výkon práce se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3641/2012 takto: „Zaměstnavatelem vytyčené požadavky musí být z hlediska výkonu práce oprávněné a povahou pracovních činností (objektivně vzato) ospravedlnitelné.“ Kdyby meze požadavků pro výkon práce nebyly takto nastavené, mohli bychom se kupříkladu dočkat, že by zaměstnavatel nařizoval mladým slečnám chodit v minisukních, důchodcům ve skafandru a každému, jehož křestní jméno začíná na A, aby si při vstupu na pracoviště poskočil dvakrát na levé a třikrát na pravé noze.
Může zaměstnavatel ukládat svým zaměstnancům povinnosti souvisící s protiepidemickými opatřeními nad rámec opatření uložených vládou?
Opatření v souvislosti s epidemií covid-19 může na základě zák. č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění covid-19 a o změně některých souvisejících zákonů (tzv. pandemický zákon) nařizovat pouze Ministerstvo zdravotnictví (dále jen „MZd“). Další opatření by mohlo ukládat MZd nebo krajské hygienické stanice (KHS) na základě zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále jen „zák. o o. v. z.“). V současnosti je plošná povinnost testovat se na přítomnost viru či antigenu viru SARS-CoV-2 stanovena pouze pro zaměstnance v sociálních a zdravotních službách, a to na základě mimořádného opatření MZd z 30. srpna 2021 č. j.: MZDR 32802/2021-2/MIN/KAN, s účinností od 1. září 2021, a pro zaměstnance „školských zařízení“, na základě mimořádného opatření MZd č. j.: MZDR 14600/2021-19/MIN/KAN z 20. srpna 2021 s účinností od 31. srpna do 10. září 2021.
Povinnost očkovat se není stanovena pro žádnou civilní profesi.
Žádný jiný subjekt, a tedy ani zaměstnavatel obecně oprávnění ukládat svým zaměstnancům povinnosti souvisící s protiepidemickými opatřeními nad rámec opatření uložených vládou nemá.
Nevyplývá právo zaměstnavatele ukládat svým zaměstnancům povinnosti souvisící s protiepidemickými opatřeními nad rámec opatření uložených vládou z jeho povinnosti vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí?
Tiskem proběhla zpráva, že počátkem září nařídil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže povinné testy pro zaměstnance, a to po konzultaci s protiepidemickým oddělením KHS Jihomoravského kraje.[1] Podle názoru uvedené KHS má zaměstnavatel právo do vlastních nařízení vložit povinnost nejen k testování, ale i k očkování. V tomto duchu vydalo stanovisko i MZd[2] – i dle jeho názoru mohou zaměstnavatelé zanést povinnost testování na pracovištích do svých vnitřních předpisů a pokynů k BOZP.
Podle názoru autorky se všechny zúčastněné subjekty v interpretaci ust. § 102 zák. práce mýlí. Pod povinností vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům, danou v ust. § 102 odst. 1, se nemyslí povinnost zaměstnavatele převzít odpovědnost za celkový zdravotní stav zaměstnanců. Covid-19 není jediným infekčním onemocněním, v jehož důsledku může dojít i k vážnému poškození zdraví. Pokud by se zaměstnavatel ujal odpovědnosti za „bezinfekčnost“ pracovního prostředí, musel by zaměstnance pravidelně testovat na všechna infekční onemocnění. Pokud by pak bylo po screeningu všech infekčních chorob k zaměstnancům přistupováno tak, jako po laboratorním potvrzení přítomnosti viru či antigenu viru SARS-CoV-2 v současnosti, je otázkou, zdali by mohlo být shledáno „neinfekčním“ dostatečné množství pracovníků, kteří by pro nás všechny mohli „roztáčet kola pětiletky“. V rámci jarního testování „ve firmách“ se navíc ukázalo, že se covid-19 na pracovišti významně nešíří.[3]
Jak bylo uvedeno výše, případné požadavky zaměstnavatele na zaměstnance musí být z hlediska výkonu práce oprávněné a povahou pracovních činností ospravedlnitelné. Požadavek na testování zaměstnanců by tedy musel být dobře odůvodněn. V této souvislosti si autorka dovoluje připomenout stanovisko Nejvyššího správního soudu, dané např. v rozsudku z 21. května 2021 ve věci sp. zn. 6 Ao 22/2021, a to že „osobou podezřelou z nákazy nemůže být bez dalšího každý. Fyzickou osobou podezřelou z nákazy je podle legislativní zkratky zavedené v § 2 odst. 7 písm. a) zákona o ochraně veřejného zdraví zdravá fyzická osoba, která byla během inkubační doby ve styku s infekčním onemocněním nebo pobývala v ohnisku nákazy. Ohniskem nákazy je místo, ve kterém se šíří nákaza (§ 65 věta druhá zákona o ochraně veřejného zdraví)“. S ohledem na tento princip si lze jen těžko představit, jak by zaměstnavatel požadavek na preventivní plošné testování zaměstnanců odůvodnil.
Za potenciálně oprávněný a ospravedlnitelný požadavek na testování na pracovišti by pak šlo zřejmě považovat například postup doporučovaný imunoložkou Zuzanou Krátkou: V případě, že se na pracovišti vyskytne osoba s klinickými příznaky, otestovat v co nejkratší možné době pracovníky, kteří s takovou osobou byli v kontaktu, čili testování lokálního ohniska.[4]
Jinak by testování i očkování měly být obecně jako každý jiný úkon zdravotní služby poskytovány v souladu s ust. čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (ref. [5]), s § 28 odst. 1 zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a s § 93 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) na základě svobodného informovaného souhlasu pacienta.
Pokračování článku si můžete přečíst zde.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] MALÁ M., Firma má právo nařídit povinné testování i očkování, tvrdí hygiena. 7. 9. 2021. https://echo24.cz/a/SfzQH/firma-ma-pravo-naridit-povinne-testovani-i-ockovani-tvrdi-hygiena?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box&dop_req_id=lLQyhNms4Dc-202109070713&dop_id=13342545 (dostupné 7. 9. 2021)
[2] Testování zaměstnanců od 1. 7. 2021 – jen pokud tak zaměstnavatel rozhodne. 2. 7. 2021. https://koronavirus.mzcr.cz/testovani-zamestnancu-od-1-7-2021-jen-pokud-tak-zamestnavatel-rozhodne (dostupné 7. 9. 2021)
[3] Povinné testování ve firmách končí. Uskutečnilo se 15 milionů testů za miliardu korun. 30. 6. 2021. https://www.zpmvcr.cz/o-nas/aktuality/povinne-testovani-ve-firmach-konci-uskutecnilo-se-15-milionu-testu-za-miliardu (dostupné 7. 9. 2021)
[4] KRÁTKÁ, Z. Kolektivní imunita nebo imunita kolektivů? 20. 8. 2021. https://smis-lab.cz/2021/08/20/kolektivni-imunita-nebo-imunita-kolektivu/ (dostupné 7. 9. 2021)
Diskuze k článku ()