Jak vybrat mediátora

Z této definice jasně vyplývá, že tu musí existovat fyzická osoba, která mediaci jako neformální proces řídí a svou aktivní činností koriguje její průběh. Zákon zavádí institut zapsaného mediátora mimo jiné i proto, aby stát mohl adresátům této služby alespoň do jisté míry garantovat její kvalitu a úroveň. Proto na osobu, která se chce stát zapsaným mediátorem, klade jisté nároky, mezi jinými i dosažení určitého stupně vzdělání a složení zkoušky.

Zcela zásadní je tak v procesu mediace právě osoba mediátora, jeho znalosti, zkušenosti, schopnost jednat s lidmi a také schopnost empatie, ale zároveň udržování objektivního pohledu na problém stran. Jak poměrně kriticky uvádí ve svém příspěvku do Bulletinu advokacie PhDr. Dana Potočková, MDR, mnoho advokátů, ale i notářů, psychologů či manažerů, se po krátkém seznámení s mediací cítí býti mediátory. Nabývají dojmu, že ve své praxi běžně působí v roli zprostředkovatelů, když asistují stranám v konfliktu při nalezení smírného řešení. „Srdcem“ mediace je vyjednávání, a není proto divu, že řada intervenčních metod se využívá i v jiných profesních kontextech. Mediace není ani terapie, ani advokátní praxe, i když zde existuje mnoho styčných ploch.[1]

Role mediátora je podle zákona o mediaci komplexnější a klade na odbornou způsobilost osob, vykonávajících funkci zapsaného mediátora, specifické a poměrně vysoké nároky. Role mediátora je multidisciplinární a účinné vedení mediačního procesu vyžaduje nejenom nezbytné teoretické znalosti, ale zejména praktické dovednosti. Mediátor musí mít znalosti z oblasti práva, teorie mediace, komunikace a sociální psychologie, ale také praktické dovednosti mediační proces řídit a účinně asistovat stranám v konfliktu v nalezení dohody.

Mediátor je povinen provádět mediaci osobně, nezávisle, nestranně a s náležitou odbornou péčí; respektovat názory stran konfliktu a vytvářet podmínky pro jejich vzájemnou komunikaci a pro nalezení řešení, které zohledňuje zájmy obou stran a které v případě, kdy se předmět konfliktu bezprostředně týká práv nezletilého dítěte, zohledňuje zejména zájem dítěte [2]. Mediátor nesmí ohledně konfliktu, ve kterém vede nebo vedl mediaci nebo činil kroky k přípravě mediace, poskytovat právní služby podle jiného právního předpisu, i když je jinak k jejich poskytování oprávněn. Za právní službu se přitom nepovažuje vyjádření právního názoru mediátora v průběhu mediace na věc stran konfliktu nebo některou její dílčí otázku.

Mediátor je tedy třetí nestrannou osobou, která nemá zájem na výsledku sporu, pouze asistuje stranám při nalezení vzájemně přijatelného řešení, aniž by spor rozhodoval. Mediátor však vede mediační proces, má v tomto procesu vůdčí roli, avšak není soudce, rozhodce, nehledá viníka sporu, nemá vystupovat jako poradce (tuto roli zastávají advokáti stran). V případě evaluativní mediace však mediátor může se souhlasem stran a při zachování nezávislosti nejen objasnit právní stav, ale také může odbornou radou pomáhat hledat řešení. Jeho doporučení však musí být pro strany pouze nezávazná.

Shora uvedené se však týká zejména tzv. zapsaných mediátorů, tedy těch, kteří jsou zapsáni v seznamu mediátorů vedených Ministerstvem spravedlnosti a podrobili se předchozí zkoušce zajišťované Ministerstvem spravedlnosti nebo Českou advokátní komorou podle zákona o advokacii. [3] Právní úprava mediace sice přinesla do českého právního řádu zákonem o mediaci novou profesi, a to zapsaného mediátora, avšak nevylučuje, aby kdokoliv jiný vykonával mediaci jako volnou živnost v režimu živnostenského zákona, tedy bez jakýchkoliv zákonných pravidel a omezení.

Vzhledem ke shora uvedenému je kvalifikace mediátora, jeho zkušenosti, odbornost, ale i profesní zaměření jednou ze základních věcí, které by měl každý účastník sporu při hledání vhodného mediátora věnovat obzvlášť velkou pozornost.