Možnosti neplatnosti ujednání o smluvní pokutě

Předchozí článek “K moderaci smluvní pokuty soudem a její možné neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy” je možné si přečíst zde.

Obecně vycházím při stanoviscích k možnostem užití § 2051 občanského zákoníku z judikatury k moderaci smluvní pokuty dle § 301 obchodního zákoníku[1] coby obdobnému kogentnímu ustanovení stanovujícímu limity autonomie vůle stran[2]. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2707/2007 ze dne 14. 10. 2009 vyjádřil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia názor, že ustanovení § 301 obchodního zákoníku je třeba mít za ustanovení speciální k § 39 tehdejšího občanského zákoníku a vyvrátil tak možnost, aby se na neplatnost ujednání o smluvní pokutě usuzovalo v případě „značné“ intenzity rozporu její výše s dobrými mravy (resp. s poctivým obchodním stykem). Zároveň ovšem neuzavřel cestu k absolutní neplatnosti takovéhoto ujednání v případech, kdy by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a toto i explicitně vyjádřil v samotné právní větě – cituji její první část: „Ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta.“

V případě posuzování ujednání o smluvní pokutě tak není možné jen slepě hodnotit její samotnou výši, ale je nezbytné vzít v úvahu i další okolnosti, které se k ujednání o smluvní pokutě mohou vztahovat. Je tak třeba zvážit, zda si první strana, jejíž právo je ujištěno povinností druhé strany k zaplacení smluvní pokuty, nebyla vědoma skutečnosti, že se druhá strana nachází v tísni nebo že má omezené možnosti vyjednávání. Dále by bylo vhodné posuzovat ujednání o smluvní pokutě v adhezních smlouvách mnohem pečlivěji a snad i přísněji než tomu je v případě smluv, kterým předcházelo jednání stran a vznikly tak na základě vzájemných dohod, ústupků a kompromisů. Může jít například o situaci, kdy by samotná výše smluvní pokuty byla řešena v obchodních podmínkách poskytovatele, které objednatel akceptoval v době sjednání smlouvy, ovšem poskytovatel následně obchodní podmínky změnil a tím zvýšil samotnou výši sjednané smluvní pokuty, jak bylo ostatně již řešeno Nejvyšším i Ústavním soudem[3] (i když je otázka, zda dostatečně a správně). Bylo by nutné zvážit, zda takové jednání není v rozporu s dobrými mravy nebo nedošlo k jednání v omylu, ačkoliv samotná výše smluvní pokuty tuto hranici ještě nemusela překročit. Pak již není na místě aplikace § 2051 občanského zákoníku, nýbrž zmiňovaného ustanovení § 580 nebo i následujících ustanovení o jednání v omylu dle § 583 (pominu-li možnosti neplatnosti pro nedostatek formy nebo pro nesvéprávnost jednající osoby).

Závěrem bych si tento výklad o možnosti moderace smluvní pokuty a okolnostech způsobujících neplatnost ujednání o smluvní pokutě dovolil dát do širšího kontextu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 ze dne 27. 10. 2010, který, ačkoliv se týká smluvního úroku z prodlení, může poskytnout rozšiřující pohled na aspekty, jež je vhodné zohlednit právě v případech smluvních pokut: „Skutečnost, zda se ujednání stran o smluvním úroku z prodlení příčí dobrým mravům, nelze posuzovat jen podle výše sjednané úrokové sazby, ale je třeba ji posoudit ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu. Konkrétní okolnosti mající vliv na posouzení, zda ujednání o úroku z prodlení je v rozporu s dobrými mravy, jsou nejen okolnosti na straně dlužníka, ale i okolnosti na straně věřitele. Přitom je třeba se zabývat důvody, které ke sjednání konkrétní výše úroku z prodlení vedly, okolnostmi, které je provázely, i důvody nesplnění zajištěného závazku, případně i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči které je uplatňován.“ Srovnání se smluvním úrokem z prodlení považuji tím spíše za vhodné, že i soudy se při hodnocení, zda výše smluvní pokuty zjištěné na základě délky prodlení dosáhla rozporu s dobrými mravy, uchylují k jejímu poměřování se zákonným úrokem z prodlení.[4]

[1] Míněn zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.

[4] Viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 21. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/77219CFE240EB094C1257A4E00691374?openDocument&Highlight=0,