O jednom správním soudu a služebních předpisech

Vedle diskutovaného zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (dále z. s. s.), byl v rámci reformy této oblasti přijat i prováděcí zákon č. 250/2014 Sb., o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o státní službě. Ten se vedle několika desítek předpisů dotkl i soudního řádu správního,[1] do jehož části třetí hlavy druhé byl s účinností od 1. 1. 2015 vložen díl 8 čítající ustanovení § 101e a § 101f s názvem řízení o zrušení služebního předpisu.

VP
externí doktorand, Právnická fakulta UP v Olomouci
Foto: Shutterstock

Tato úprava navazuje na postup stanovený v § 12 z. s. s. při nápravě rozporu služebního předpisu se zákonem, resp. právními předpisy.

Služební předpisy směřující (pouze) dovnitř státní správy mají povahu předpisů vnitřních, které právní věda charakterizuje jako „abstraktní akty vydávané v rámci určité organizační struktury nadřízeným vůči podřízeným, a to právě na základě vztahu nadřízenosti a podřízenosti; nemají povahu pramenů práva, zavazují pouze podřízené.“[2] Jedná se o projev principu subordinace, na němž je fungování státní správy založeno.

Zmíněné řízení před správním soudem může být zahájeno pouze na návrh náměstka ministra vnitra pro státní službu, a to jenom v těch případech, kdy nápravu služebního předpisu nemůže sjednat buď z důvodu absence či pasivity služební orgán v nadřízeném správním úřadu a zároveň byla marnou i náměstkova předchozí výzva k nápravě. Jediným soudem příslušným k rozhodování o takovém návrhu je potom Městský soud v Praze.

Jestliže tento soud dojde k tomu, že služební předpis nebo jeho část je v rozporu se zákonem, nebo že ten, kdo jej vydal, překročil meze své působnosti a pravomoci, anebo že služební předpis nebyl vydán zákonem stanoveným způsobem, služební předpis nebo jeho část zruší.

Pokud bylo v odlišném stanovisku K. Šimáčkové a V. Šimíčka k nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/14 ze dne 30. 6. 2014 stran z. s. s. konstatováno, že „celá řada jeho ustanovení je šita horkou jehlou, je nejednoznačná a nepochybně v praxi budou vyvolávat více či méně závažné aplikační problémy,“ je třeba tento závěr vzhledem k následujícímu vztáhnout i na úpravu dílu 8 části třetí hlavy druhé s. ř. s. zakotvenou zmíněným prováděcím zákonem. Ani ta se totiž určitých nedostatků nevyvarovala, přičemž za povšimnutí stojí následující.

První výtka mající povahu spíše legislativně technickou směřuje na samotný nadpis dílu osmého, který zní řízení o zrušení služebního předpisu. Dále v textu § 101e a § 101f s. ř. s. se však již hovoří o služebním předpisu nebo jeho části. Proto by měl nadpis správně znít řízení o zrušení služebního předpisu nebo jeho části, tedy obdobně tomu, jak zní nadpis dílu sedmého, tj. řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části. Tato terminologická nejednota je dále zachována i stran návrhu na zrušení služebního předpisu, který by měl být označen spíše jako návrh na zrušení služebního předpisu nebo jeho části.

Závažnějšího rázu je další nedostatek, jímž je opomenutí nově zakotveného řízení ve výčtu obsaženém § 4 s. ř. s., který vymezuje pravomoc soudů ve správním soudnictví. Uvedené tak svědčí o značné nedůslednosti tvůrce zákona, kterého by se měl vyvarovat. Proto je tak de lege ferenda třeba navrhnout, nechť je do § 4 odst. 2 s. ř. s. doplněno pod písm. d) zrušení služebního předpisu nebo jeho části pro rozpor se zákonem.

Za pozornost stojí i vymezení účastníků takového řízení. S. ř. s. hovoří pouze o náměstku ministra vnitra pro státní službu jakožto navrhovateli. Dalšího účastníka bychom tak hledali marně. Ač je z uvedeného zřejmá vůle zákonodárce uspořádat řízení o zrušení služebního předpisu jako řízení nesporné, s ohledem na obhajobu zákonnosti služebního předpisu by se jevilo vhodným, pokud by v řízení vystupoval jako jeho účastník též ten, kdo takový služební předpis vydal. Vymezení účastníků řízení působí nekoncepčně i v porovnání s jejich určením v obdobném řízení o zrušení právního předpisu Ústavním soudem, jímž je vždy i jeho tvůrce.[3]

Konečně je otázkou, proč zákonodárce určil jediným příslušným soudem povolaným k přezkumu služebních předpisů dlouhodobě přetížený Městský soud v Praze. Variant odpovědí je více. První by mohla být, že v témže místě působí i náměstek pro státní službu jako navrhovatel v těchto věcech. Druhým možným důvodem vysvětlení je snaha o koncentraci tohoto zvláštního řízení pouze do rukou jedné instituce. Za takového stavu je však tento krok vzhledem k přípustnosti podání kasační stížnosti krokem nelogickým, když tím, kdo bude mít ve věci konečné slovo, bude Nejvyšší správní soud.

K uvedenému je třeba shrnout, že se jedná o úpravu zcela novou, s níž prozatím ani státní správa, ani správní soudy nemají zkušenost. Především z tohoto důvodu lze soudit, že její příprava si zasluhovala větší pozornost, než jí zřejmě byla věnována, o čemž koneckonců svědčí i naznačené problematické body.

 


[1] Zákon č. 150/2002 Sb., dále s. ř. s.

[2] SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2013. s. 76.

[3] § 69 zákona č. 182/1993 Sb.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články