V tomto článku se zabývám některými aktuálními problémy, které se objevují v praxi při uplatňování tohoto institutu. Zejména odpovídám na otázku, zda může státní zástupce označit obviněného za spolupracujícího v dohodě o vině a trestu uzavřené v průběhu vyšetřování, nebo i po podání obžaloby v řízení před soudem, nebo také po nařízení hlavního líčení a v jeho průběhu.
Institut spolupracujícího obviněného od 1. 1. 2010
Zákonem č. 41/2009 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2010 vytvořen v § 178a tr. řádu institut spolupracujícího obviněného. Jeho účelem je zjištění a odhalení pachatelů velmi závažných trestných činů prostřednictvím osob, které se na trestné činnosti podílely, avšak byly ochotny podílet se na rozkrytí struktury zločinecké organizované skupiny a sdělit podstatné skutečnosti o hlavních pachatelích a organizátorech.
V praxi byl institut spolupracujícího obviněného využíván jen výjimečně. Limitujícím faktorem byla v praxi možnost jeho využití jen v řízení o zvlášť závažných zločinech, mezi něž patří jen ty úmyslné trestné činy, za něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku). Proto zákonem č. 193/2012 Sb. došlo k novelizaci § 178a tr. řádu tak, aby bylo možné uplatňovat institut spolupracujícího obviněného u všech zločinů, jimiž jsou trestné činy, za něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby od pěti let (srov. § 14 odst. 2 tr. zákoníku). Ani tato novelizovaná úprava institutu spolupracujícího obviněného nepřinesla nárůst jeho využití v praxi.
Spolupracující obviněný není korunním svědkem
Spolupracující obviněný je zejména ve sdělovacích prostředcích nezřídka mylně označován jako korunní svědek.[1] Tak je tomu přesto, že pojem korunní svědek se v § 178a tr. řádu nevyskytuje.[2] Pojem korunní svědek však používají v praxi i některé orgány činné v trestním řízení, a to někdy jako synonymum pro pojem spolupracující obviněný, jindy jako označení nejdůležitějšího ze svědků. Tento stav je pro veřejnost matoucí.[3]
Zákonem č. 41/2009 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2010 doplněn v § 178a tr. řádu institut spolupracujícího obviněného, nikoliv institut korunního svědka. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu této novely trestního řádu uvedla: „Po proběhlé rozsáhlé diskusi nad imunitou před podáním obžaloby (někdy také nazývanou institutem ‚korunního svědka‘) nebyl tento institut zařazen do souvisejících novelizací, neboť při něm dochází k podstatnému omezení zásad legality a oficiality trestního řízení, a také k zásadnímu zásahu do principu rovnosti před zákonem.“[4]
Přestože institut korunního svědka u nás nebyl vytvořen, v praxi i někteří soudci mylně hovoří o možnosti výslechu spolupracujícího obviněného jako o výslechu korunního svědka nebo jen svědka, i když to trestní řád neumožňuje. Je-li obviněný označen za spolupracujícího, má nadále práva obviněného dle § 33, § 90 a násl. tr. řádu, která jsou pouze doplněna povinnostmi dle § 178a tr. řádu, avšak nestává se svědkem, který má povinnosti a práva dle § 97 tr. řádu.
„Zavedení institutu spolupracujícího obviněného představuje i určité vyústění diskusí o tom, zda má být do českého právního řádu zaveden institut korunního svědka, kdy k úpravě tohoto specifického nástroje boje s vysoce závažnou trestnou činností (zejména organizovaným zločinem) ve formě podmíněného zastavení (nebo přerušení) trestního stíhání zatím nedošlo.“[5]
Institut korunního svědka nebyl vytvořen ani následnými novelizacemi trestního řádu, včetně dosud poslední, provedené zákonem č. 333/2020 Sb.
K využití institutu spolupracujícího obviněného v dohodě o vině a trestu
Po novelizaci institutu spolupracujícího obviněného má ust. § 178a tr. řádu mírně doplněné znění. Změny a doplňky, které se týkají pouze odst. 1 a 4, zde uvádím tučně:
„Odst. 1: V řízení o zločinu může státní zástupce v obžalobě nebo v dohodě o vině a trestu označit obviněného za spolupracujícího, jestliže obviněný
a) oznámí státnímu zástupci skutečnosti, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, a zaváže se podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o těchto skutečnostech,
b) dozná se k činu, pro který je stíhán, přičemž nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho doznání bylo učiněno svobodně, vážně a určitě, a
c) prohlásí, že souhlasí s tím, aby byl označen jako spolupracující obviněný,
a považuje-li státní zástupce takové označení za potřebné vzhledem k povaze trestného činu, k jehož objasnění se obviněný zavázal, a to i s přihlédnutím k trestnému činu uvedenému v doznání obviněného, k osobě obviněného a k okolnostem případu, zejména zda a jakým způsobem se obviněný podílel na spáchání trestného činu, k jehož objasnění se zavázal, a jaké následky svým jednáním způsobil.
Odst. 4: Pokud trestní stíhání spolupracujícího obviněného skončí dříve než trestní stíhání ostatních osob za zločin, k jehož objasnění se zavázal, vztahují se jeho povinnosti setrvat na svém doznání a dodržet své závazky uvedené v odstavci 1 i na další průběh trestního řízení proti takovým osobám; porušení tohoto závazku může být důvodem pro povolení obnovy řízení v neprospěch spolupracujícího obviněného. O tom je třeba spolupracujícího obviněného poučit.“
- První a zásadní změnou, obsaženou v § 178a odst. 1 tr. řádu, je možnost, aby státní zástupce označil obviněného za spolupracujícího nejen tak jako dosud v obžalobě, nýbrž nově také v dohodě o vině a trestu.
- Druhá změna je obsažena v nově vytvořeném § 178a odst. 4 tr. řádu. Podle ní má spolupracující obviněný povinnost setrvat na svém doznání a dodržet své závazky uvedené v § 178a odst. 1 tr. řádu i v dalším průběhu trestního řízení, pokud jeho trestní stíhání skončí dříve než trestní stíhání ostatních osob za zločin, k jehož objasnění se zavázal. Pokud spolupracující obviněný odvolá své doznání nebo poruší jiné závazky dle § 178a odst. 1 tr. řádu, může to být důvodem pro povolení obnovy řízení v jeho neprospěch. Takto novela reaguje na případy, kdy někteří obvinění, které státní zástupce označil za spolupracující, následně porušili své povinnosti dle§ 178a odst. 1 tr. řádu a nejčastěji v hlavním líčení odvolali své doznání, které podali před policejním orgánem konajícím vyšetřování. Tito spolupracující obvinění spoléhali na to, že porušení závazků obsažených v § 178a odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu pro ně nemůže mít nepříznivé důsledky. To se nyní v novém § 178a odst. 4 tr. řádu změnilo možností povolení obnovy řízení v neprospěch spolupracujícího obviněného.
Obviněný se musí dle § 178a odst. 4 tr. řádu zavázat, že podá jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o skutečnostech uvedených v § 178a odst. 1 písm. a) tr. řádu. Dle § 12 odst. 10 tr. řádu je pod pojem přípravné řízení zahrnuto vyšetřování (§ 160 až 170 tr. řádu) a také objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, v rámci postupu před zahájením trestního stíhání (§ 158 až 159b tr. řádu). Protože obviněným se podezřelý stává až po zahájení trestního stíhání, může se zavázat, že podá úplnou a pravdivou výpověď jen ve vyšetřování, tedy v jako druhé fázi přípravného řízení. „Vyjádření může být učiněno nejprve ve formě podání (§ 59 odst. 1), poté ve výslechu jako obviněného (nepřichází v úvahu, aby taková výpověď byla učiněna v postavení podezřelého, např. zadrženého podezřelého, podle § 76 odst. 3 tr. řádu).“[6]
V praxi se někteří obvinění odvolávají na své doznání, které učinili jako zadržení podezřelí, příp. i jako osoby podávající vysvětlení, v první fázi přípravného řízení. Proto by měl být v § 178a odst. 1 písm. a) tr. řádu pojem přípravné řízení nahrazen pojmem vyšetřování.
De lege ferenda navrhuji, aby v § 178a odst. 1 písm. a) tr. řádu měl spolupracující obviněný povinnost zavázat se, že podá jak ve vyšetřování, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o skutečnostech uvedených v § 178a odst. 1 tr. řádu.
Ústavní soud označil institut spolupracujícího obviněného (§ 178a tr. řádu) za legitimní nástroj trestního řízení, jehož aplikace musí být podrobena velmi přísným nárokům. Proces hodnocení věrohodnosti výpovědi spolupracujícího obviněného však musí být mimořádně pečlivý; musí být posouzeny mj. jeho osobnostní rysy, jeho motivace ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a souladnost jeho výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci (srov. III. ÚS 859/13).
To, co uvedl Ústavní soud v citovaném rozhodnutí, platí i v případech, kdy má dojít k využití institutu spolupracujícího obviněného v dohodě o vině a trestu po podání obžaloby, a obzvláště po nařízení hlavního líčení či v jeho průběhu. Mnohý obviněný v průběhu vyšetřování popíral spáchání trestné činnosti a příp. nespolupracoval s orgány činnými v přípravném řízení. Pak je otázkou, co jej motivuje k doznání, k zájmu o využití institutu spolupracujícího obviněného a celkově ke spolupráci se státním zástupcem při sjednávání dohody o vině a trestu. Tato motivace obviněných je vždy individuální. Přesto v ní lze shledat jeden společný rys projevující se buď po podání obžaloby, nebo až po nařízení hlavního líčení. Jde o obavu obviněného, že jej soud v hlavním líčení uzná vinným a uloží mu trest odnětí svobody v rámci trestní sazby. Protože se koná řízení o zločinu (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), jedná se o všechny úmyslné trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby převyšující pět let. To se týká trestných činů, za něž pachateli hrozí v případě odsouzení trest odnětí svobody v trvání např. dvou až osmi let, pěti až deseti let a mnoha dalších. Ukazuje se, že u většiny obviněných, u nichž hrozí v případě odsouzení uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody převyšujícího tři léta, je podání obžaloby státním zástupcem nebo následné nařízení hlavního líčení důvodem k zásadní změně jejich postoje.
Autoři poslaneckého návrhu optimisticky očekávali, že k označení obviněného za spolupracujícího bude moci nadále docházet v průběhu vyšetřování, stejně jako v řízení před soudem, zejména pak v hlavním líčení. V praxi se však ukazuje, že státní zástupce označuje obviněné v průběhu vyšetřování za spolupracující v obžalobě stejně často jako před novelizací, avšak jen výjimečně v dohodě o vině a trestu. V rozporu s předpokladem autorů cit. novely trestního řádu však nedochází v praxi k očekávanému využívání institutu spolupracujícího obviněného v dohodě o vině a trestu po nařízení hlavního líčení.
Pokračování článku naleznete zde.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] Srov. M. Chaloupská: Korunní svědek proti Krejčířovi se otrávil v cele, 18. 2. 2010, https://zpravy.aktualne.cz/domaci/korunni-svedek-proti-krejcirovi-se-otravil-v-cele/r~i:article:661170/; Korunní svědek v kauze Opencard měl znovu vykradený byt, 13. 5. 2013, https://www.novinky.cz/domaci/clanek/korunni-svedek-v-kauze-opencard-mel-znovu-vykradeny-byt-190724; M. Holakovský: Korunní svědek v Rittigově kauze dostal podmínku, 18. 9. 2015, https://prazsky.denik.cz/zlociny-a-soudy/korunni-svedek-v-rittigove-kauze-dostal-podminku-20150918; M. Holakovský: Mluvil pravdu korunní svědek v kauze upálení bezdomovce? 9. 11. 2016, https://prazsky.denik.cz/zlociny-a-soudy/mluvil-pravdu-korunni-svedek-v-kauze-upaleni-bezdomovce-20161109.
[2] Důvody pro i proti vytvoření institutu korunního svědka popsal prof. Jan Musil. Srov. blíže: J. Musil: Korunní svědek – ano, či ne? Trestní právo č. 4/2003, str. 21.
[3] V roce 2005 byly předloženy Poslanecké sněmovně i Senátu Parlamentu ČR postupně dva návrhy na vytvoření institutu korunního svědka. Nejprve nebyl schválen vládní návrh na vytvoření institutu korunního svědka (sněmovní tisk č. 746). Pak byl v obou komorách parlamentu schválen poslanecký návrh na vytvoření právní úpravy institutu korunního svědka (sněmovní tisk č. 802). Prezident však zákon nepodepsal a vrátil jej zpět Poslanecké sněmovně, kde však vrácený návrh zákona nebyl přijat.
[4] Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zák. č. 41/2009 Sb. k bodu 29, kde se vytváří institut spolupracujícího obviněného v § 178a tr. řádu.
[5] P. Šámal a kol.: Trestní řád II., Komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 2315.
[6] Tamtéž, str. 2320.
Diskuze k článku ()