O lékařích a neočkovaných pacientech, kterým je odpírána zdravotní péče - část III.

Motto:

“Každý, kdo má to štěstí a smí přinášet pomoc a dobro,
měl by pochopit, že se mu tím dostává velké milosti.“

Albert Schweitzer[1]

Může zdravotník odmítnout pacienta?

Jak se uvádí v ust. § 50 odst. 1 písm. b) zák. z. s., zdravotník má právo neposkytnout zdravotní služby v případě, že by při jejich poskytování došlo k přímému ohrožení jeho života nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví. V důvodové zprávě k zák. z. s se uvádí, že k takovému přímému ohrožení života by mohlo dojít např. při požáru. Podobně by asi nešlo požadovat po zdravotníkovi, aby zachraňoval tonoucího, obzvlášť, pokud by byl sám neplavec. Ošetřování infekčních pacientů v případě nemoci, která pro 99,6 % aktuálních případů představuje mírný průběh[2] a proti které se lze chránit vakcinací, nejspíš nepůjde považovat za důvod k neposkytnutí zdravotní pomoci podle výše uvedeného ustanovení. Výjimečně by asi bylo možné uvažovat o vážném ohrožení zdraví a snad i o přímém ohrožení života v případě zdravotníků, které by bylo možné považovat za rizikové. Ti by pak ale asi měli odmítat i pacienty neočkované proti chřipce, anebo se nejlépe sami chránit dostupným očkováním. I při odmítnutí takovým zdravotníkem by však bylo třeba dodržovat níže uvedená pravidla.

K neposkytnutí zdravotní péče podle § 50 odst. 1 písm. b) zák. z. s., by podle názoru autorky nemělo dojít jen proto, že pacient není proti covid-19 očkovaný. Takového pacienta nelze automaticky považovat za nakaženého. Za osobu podezřelou z nákazy se podle § 2 odst. 7 písm. a) zák. o. v. z. považuje osoba, která byla během inkubační doby ve styku s infekčním onemocněním nebo pobývala v ohnisku nákazy. Ohniskem nákazy je pak místo, ve kterém se šíří nákaza, jehož součástí je nebo byl zdroj nákazy, osoby podezřelé z nákazy a složky jejich prostředí, jak vyplývá z § 65 věty druhé a třetí zák. o. v. z. Za osobu podezřelou z nákazy tedy nelze bez dalšího považovat každého, jak potvrdil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 11. 2021 sp. zn. 4 Ao 3/2021. Nehledě na to, že jak bylo uvedeno výše, neočkovaný může být zdrojem nákazy podobně jako očkovaný.

Na základě § 50 odst. 2 písm. b) zák. z. s. a na základě § 2 odst. 5 Etického kodexu ČLK může zdravotnický pracovník /lékař neposkytnout zdravotní službu z důvodu výhrady svědomí. O této skutečnosti je povinen ihned informovat poskytovatele, který zajistí pacientovi jiného zdravotnického pracovníka. Nemůže-li poskytovatel zajistit jiného zdravotnického pracovníka, zajistí pacientovi jiného poskytovatele. Autorka si nedovede představit, za jakých okolností by se měla výhrada svědomí uplatnit ve vztahu k neočkovaným pacientům. O výhradě svědomí se nejčastěji mluví třeba v souvislosti s katolickým lékařem, který by měl provést umělou interrupci či eutanázii. K otázce výhrady svědomí se vyjádřil veřejný ochránce práv ve svém stanovisku z 11. února 2015 sp. zn. 4/2013/DIS/VP tak, že „výhradu svědomí lze uplatnit pouze ve vztahu ke konkrétnímu zákroku, jehož provedení pacient požaduje“.[3] Z uvedeného lze vyvodit, že výhradu svědomí nelze uplatnit ve vztahu ke zdravotnímu stavu pacienta, tedy ani v otázce ošetření neočkovaného pacienta.

Podle § 2 odst. 4 Etického kodexu ČLK má lékař právo odmítnout péči o nemocného z odborných důvodů nebo je-li pracovně přetížen nebo je-li přesvědčen, že se nevytvořil potřebný vztah důvěry mezi ním a pacientem. Je však povinen doporučit a v případě souhlasu zajistit vhodný postup v pokračování léčby.

Za všech okolností je však podle § 49 odst. 1 písm. b) zák. z. s. povinností zdravotníka poskytovat neprodleně odbornou první pomoc každému, jestliže by bez této pomoci byl ohrožen jeho život nebo vážně ohroženo zdraví a není-li pomoc včas dosažitelná obvyklým způsobem, a zajistit mu podle potřeby poskytnutí zdravotních služeb. Podobně vyznívá i § 2 odst. 2 a 3 Etického kodexu ČLK.

Může poskytovatel zdravotních služeb odmítnout pacienta?

Lékař však vystupuje buď sám jako poskytovatel zdravotních služeb nebo jako zaměstnanec poskytovatele zdravotních služeb. Jak vyplývá z ust. § 48 odst. 1 zák. z. s., poskytovatel, kterého si pacient zvolil, může odmítnout přijetí pacienta do péče ze čtyř důvodů: z důvodu plné kapacity, z provozních důvodů, nemá-li smlouvu s pojišťovnou pacienta a v případě praktických lékařů z důvodu vzdálenosti místa pobytu pacienta, která by neumožňovala výkon návštěvní služby.

Přijetí pacienta do péče však v souladu s § 48 odst. 3 zák. z. s. nelze odmítnout, je-li třeba mu poskytnout neodkladnou péči [§ 5 odst. 1 písm. a) zák. z. s.], jde-li o porod nebo jde o zdravotní služby, které jsou nezbytné z hlediska ochrany veřejného zdraví nebo ochrany zdraví při práci, dále jde-li o krizové situace nebo výkon ochranného léčení nařízeného soudem a některé další důvody uvedené v zákoně.

Důvody nepřijetí pacienta do péče posuzuje podle § 48 odst. 5 zák. z. s. poskytovatel a pacientovi je o tom povinen vydat písemnou zprávu, ve které je uveden důvod odmítnutí. Nepřijetí pacienta do péče v rozporu s ust. § 48 je podle § 117 odst. 3 písm. a) zák. z. s. přestupkem a poskytovateli za něj hrozí sankce do 300 tisíc Kč. I nevydání zprávy pacientovi je přestupkem, a to podle § 117 odst. 3 písm. c) zák. z. s., a poskytovateli za něj hrozí sankce do 100 tisíc Kč.

Co se týká odmítnutí poskytnutí zdravotní péče poskytovatelem, který již má pacienta v péči, zde se mohou uplatnit důvody kapacitní a provozní, s výjimkou poskytnutí péče neodkladné a nezbytné. Jinak je třeba vycházet z povinnosti dané v § 2 Nařízení vlády č. 307/2012 Sb., o místní a časové dostupnosti zdravotních služeb poskytovat péči ve lhůtě, která je lékařsky odůvodnitelná a vychází z objektivního lékařského posouzení současného zdravotního stavu pojištěnce, anamnézy a pravděpodobného průběhu jeho nemoci, bolestivosti nebo povahy jeho onemocnění.

Může poskytovatel zdravotních služeb ukončit péči o pacienta?

Může, avšak jen za zákonem stanovených podmínek – jestliže prokazatelně předá pacienta s jeho souhlasem do péče jiného poskytovatele, jestliže pominou důvody pro poskytování zdravotních služeb (neplatí pro registrujícího poskytovatele), jestliže pacient vysloví nesouhlas s poskytováním veškerých služeb, jestliže pacient závažným způsobem omezuje práva ostatních pacientů, úmyslně a soustavně nedodržuje léčebný postup nebo se neřídí vnitřním řádem nebo jestliže přestal poskytovat součinnost nezbytnou pro další poskytování zdravotních služeb. Ukončením péče však nesmí dojít k bezprostřednímu ohrožení života nebo vážnému poškození zdraví pacienta. I v tomto případě má poskytovatel povinnost vydat pacientovi písemnou zprávu, ve které je uveden důvod ukončení péče.

Jak postupovat v případě nepřijetí pacienta do péče či ukončení péče

Pacient v takové situaci potřebuje především vyřešit, kdo se o něj postará. Může se obrátit na jiného poskytovatele zdravotních služeb nebo může oslovit svou zdravotní pojišťovnu s požadavkem, aby mu časově a místně dostupného poskytovatele zdravotních služeb zajistila.

Na zdravotníka i poskytovatele si lze podat stížnost, a to podle § 93 a násl. zák. z. s. Podává se především u poskytovatele, nejčastěji půjde o ředitele zdravotnického zařízení. Stížnost by měla být vyřízena do 30 dnů, v odůvodněných případech do 60 dnů. Pokud by pacient nebyl s vyřízením stížnosti spokojený, může podat stížnost ke správnímu orgánu, který poskytovateli vydal registraci. Nejčastěji se bude jednat o krajský úřad, u fakultních nemocnic nebo specializovaných odborných léčebných ústavů je zřizovatelem Ministerstvo zdravotnictví. Stěžovat si jde i u zdravotní pojišťovny pacienta, stačí se obrátit na její nejbližší pracoviště. Pokud má pacient podezření na medicínské či etické pochybení lékaře, může si stěžovat i na ČLK[4], případně na jiné profesní komoře. Do řešení problému lze zapojit i veřejného ochránce práv.[5] V případě ohrožení života a zdraví by bylo možné se obrátit i na soud s návrhem na vydání předběžného opatření, kterým by soud mohl poskytovateli nařídit poskytnutí péče. Jedná se však o institut krajní, k vydání předběžného opatření musí být mimořádný důvod.

Neposkytnutí péče ze strany zdravotníka pro něj může mít v extrémních případech velmi závažné důsledky civilně právní (v podobě náhrady újmy), disciplinární (až vyloučení z komory) či dokonce trestně právní.

Právo dítěte na nepřetržitý kontakt se svým zákonným zástupcem

Jak vyplývá z čl. 32 odst. 4 Listiny, péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen na základě zákona, rozhodnutím soudu. V rámci rodičovské odpovědnosti (§ 858 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) mají rodiče současně právo i povinnost pečovat o zdraví dítěte, chránit ho a udržovat s ním osobní styk. V souladu s § 28 odst. 3 písm. e) bod 1. zák. z. s. má pacient právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce, a to v souladu s vnitřním řádem a za podmínky, že tato přítomnost nenaruší poskytnutí zdravotních služeb. Podobné postavení jako zákonný zástupce ve vztahu k právu na nepřetržitý kontakt mají jiné osoby určené zákonným zástupcem dítěte – nejčastěji se bude jednat o prarodiče.

Operace jen pro očkované

V současnosti se zdá, že očkování často chrání proti těžkému průběhu a někteří poskytovatelé zdravotních služeb tvrdí, že odmítnutím určitých výkonů chrání neočkované pacienty, jejichž stav by mohl být těžkým průběhem covidu-19 negativně ovlivněn. Musíme však vzít v úvahu, že těžký průběh onemocnění má podle statistik pouze 0,4 % nemocných[6], a je třeba se důrazně ohradit proti praxi odmítnutí poskytnutí potřebné péče neočkovanému pacientovi jen proto, že předpokládáme, že zrovna on by mohl patřit mezi ty 0,4 %, aniž by byl jeho zdravotní stav posouzen a vyhodnocen individuálně.

Závěr

Skutečnost, že pacient není očkovaný proti covid-19, není důvodem pro odepření péče takovému pacientovi. Doufejme, že důvody budou brzy všemi pochopené a že už se takovými otázkami, jako je nedůvodné rozlišování mezi očkovanými a neočkovanými, nebudeme muset zabývat. A že si i ti lékaři, co na chvilku zapomněli, že jsou humanisté, zase vzpomenou.

Článek byl publikován v Advokátním deníku.