Další nález Ústavního soudu k možnosti prolomení tzv. blokačního ustanovení zákona o půdě

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soud a rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo stěžovatele vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Evidovaná právnická osoba Římskokatolická farnost Bohuňovice (v tomto řízení vedlejší účastnice) se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že vlastníkem blíže specifikovaného pozemku – orné půdy – je Česká republika s právem hospodařit s touto nemovitostí. Předmětný pozemek na základě kupní smlouvy uzavřené s tehdejším Pozemkovým fondem České republiky získal stěžovatel. Okresní soud v Olomouci však dospěl k závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatná, neboť převodu pozemku, který je původním majetkem církve, bránil zákaz zakotvený v § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (zákon o půdě). Stěžovatel se následně proti rozhodnutí okresního soudu neúspěšně bránil u odvolacího i dovolacího soudu. Poté se obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména zdůraznil, že kupní smlouvu uzavřel v dobré víře, kdy byl jak Pozemkovým fondem České republiky, tak i přípisem katastrálního úřadu a zápisem ve veřejném registru ubezpečen, že na pozemku neváznou žádné právní vady. Stěžovatel se domnívá, že pokud ustálená judikatura Ústavního soudu považuje dobrou víru za prioritní při nabytí nemovitosti od nevlastníka, musí tento princip ve zvýšené míře platit i pro nabytí od vlastníka.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud připomíná, že se ve své judikatuře výkladem § 29 zákona o půdě (tzv. blokační ustanovení zákona o půdě) již mnohokrát zabýval, v poslední době např. v nálezu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, ve kterém shrnuje své závěry, které z této judikatury vyplývají (viz tisková zpráva a znění nálezu: https://bit.ly/2O7FJHt).

Za účinnosti § 29 zákona o půdě byl převod historického majetku církví absolutně neplatný; důsledkem toho v zásadě bylo, že vlastnické právo k tomuto majetku na třetí osobu přes existenci smlouvy nebylo převedeno, a to ani jeho následným zápisem do katastru nemovitostí. Ústavní soud však ve své judikatuře současně dospěl k závěru, že za určitých podmínek může dojít k prolomení tohoto blokačního ustanovení. Nepostačuje k tomu pouhá dobrá víra nabyvatele, ale musí být dány i další konkrétní okolnosti mimořádného významu odůvodňující poskytnutí ochrany základnímu vlastnickému právu nabyvatele tak, aby výsledné rozhodnutí bylo možno vnímat jako spravedlivé z hlediska vyvážené ochrany základních práv dotčených subjektů. Na případy, kdy došlo k nabytí majetku v rozporu s § 29 zákona o půdě tak nelze mechanicky aplikovat judikaturu Ústavního soudu vztahující se k nabytí vlastnického práva od nevlastníka. To však nezbavuje soud povinnosti zkoumat, zda ve věci nejsou dány takové (účastníkem řízení tvrzené) mimořádné okolnosti, které by vedly k závěru o upřednostnění dobré víry nabyvatele před restitučním nárokem oprávněné osoby. Ústavní soud v této souvislosti rovněž připomíná, že již mnohokrát judikoval, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státě je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci.

Ústavní soud nesdílí názor obecných soudů, že stěžovateli nebylo možno přiznat dobrou víru. Nelze klást stěžovateli, kterému byl Českou republikou nabídnut pozemek ke koupi, za vinu, že uvěřil prohlášení státního orgánu o tom, že je vše právně v pořádku a pozemek lze převést.

Byla-li u stěžovatele dána existence dobré víry, bylo povinností soudů zvážit, zda je i zde namístě konstatovat prioritu majetkového zájmu evidované právnické osoby zřízené církví, anebo zda je přiléhavější poskytnout ochranu stěžovateli jako nabyvateli dotčeného pozemku.

Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy pochybily, když předem vyloučily existenci dobré víry stěžovatele a při rozhodování dané věci nebraly v úvahu důvody, reflektující konkrétní okolnosti případu, a neposkytly ochranu základnímu vlastnickému právu stěžovatele tak, aby výsledné rozhodnutí bylo možno vnímat jako spravedlivé z hlediska vyvážené ochrany základních práv dotčených subjektů.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde