Linková osobní doprava na objednávku je pořád linková osobní doprava

Dopravce na základě objednávky čtyř společností zajišťoval autobusovou přepravu zaměstnanců těchto společností do zaměstnání a zpět, přičemž zaměstnanci nastupovali a vystupovali na jednotlivých stanovištích a sami si hradili cenu jízdného. Nejvyšší správní soud v rozsudku č.j. 5 As 106/2013-41 řešil otázku, zda tato doprava spadá pod linkovou dopravu a tudíž zda měl mít příslušný dopravce na tuto dopravu licenci.

Dopravce tvrdil, že jde o dopravu příležitostnou, neboť byla učiněna na základě předchozí objednávky (smlouvy se zaměstnavateli cestujících). Zákon totiž u příležitostné dopravy uvádí, že přijímání zakázek na tuto dopravu je možné výhradně cestou objednávky předem (písemně, telefonicky, faxem, elektronicky).

Zákon ovšem také uvádí, že příležitostná doprava není dopravou linkovou, a linková doprava je definována jako pravidelné poskytování přepravních služeb na určené trase dopravní cesty, při kterém cestující vystupují a nastupují na předem určených zastávkách (což byl právě případ dopravce). Podle Nejvyššího správního soudu stanovený způsob přijímání zakázek není definičním znakem, ale povinností pro dopravce provozující příležitostnou dopravu. Z toho plyne, že pro linkovou osobní dopravu není rozhodné, zda je tato doprava uskutečňována na základě objednávky třetí osoby, či se tak děje na základě “vlastního” rozhodnutí dopravce.

Dopravci také přitížilo, že nijak nezajistil, aby se dopravy účastnili pouze zaměstnanci objednatelů, čímž byla doprava klasifikována nikoli jako zvláštní (to je s vyloučením jiných osob), ale jako veřejná. Provozování veřejné linkové dopravy bez licence totiž patří k nejzávažnějším správním deliktům, jaké zákon o silniční dopravě zná.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde