Závaznost předběžného odhadu prokazatelné ztráty

Až v roce 2016 Nejvyšší správní soud uzavřel případ smluv o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě k zajištění dopravní obslužnosti Ústeckého kraje z let 2003 - 2005. Dopravci byla na základě těchto smluv uhrazena prokazatelné ztráta pouze do výše předběžného odhadu uvedeného ve smlouvě (podle § 19b zákona o silniční dopravě), přičemž následně dopravce požadoval úhradu skutečné ztráty (podle evropského nařízení č. 1191/69). Řízení se protáhlo mj. z toho důvodu, že bylo třeba rozhodnout, kdo má o sporu z těchto smluv vůbec rozhodovat. Již v roce 2008 zvláštní senát konstatoval, že smlouva o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě je subordinační veřejnoprávní smlouvou, takže o nich v první instanci rozhoduje ministerstvo vnitra.

Soudy shodně rozhodly, že předběžný odhad prokazatelné ztráty uvedený ve smlouvě o závazku veřejné služby ve veřejné dopravě představuje maximální hranici úhrady nákladů dopravci. A to bez ohledu na to, že tento odhad byl smluvně stanoven v nižší, než zákonem (resp. prováděcím právním předpisem) přípustné výši. Argumentace dopravce nařízením č. 1191/69 byla taktéž odmítnuta, neboť i toto nařízení zná smluvní režim, kdy se plná výše nákladů neuplatní.

Je třeba uvést, že od roku 2010 byl institut předběžného odhadu prokazatelné ztráty zrušen a judikát se tak na v současnosti uzavírané smlouvy s dopravci již zřejmě neuplatní, nicméně sporů s dopravci uplatňujícími předmětné nařízení existuje více a Nejvyšší správní soud rozhodnutím sp. zn. 6 As 206/2015 dává odpověď na většinu z nich.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde