Poté, co se stěžovatelka v sebevražedném úmyslu předávkovala lékem, který dlouhodobě užívala kvůli svému duševnímu onemocnění, ji nemocnice (vedlejší účastnice) hospitalizovala na svém interním oddělení. Zde se stěžovatelka třetí den dobrovolné hospitalizace znovu pokusila o sebevraždu tak, že vyskočila z okna na chodbě oddělení. Pád přežila, ale utrpěla závažná zranění. Následně se stěžovatelka domáhala na nemocnici náhrady nemajetkové újmy, neboť podle ní nemocnice při její hospitalizaci pochybila. Obecné soudy ale její žalobě nevyhověly. Nemocnice podle nich nemohla předvídat, že se stěžovatelka znovu pokusí o sebevraždu, a navíc na stav stěžovatelky dostatečně reagovala tím, že nad ní vykonávala zvýšený dohled. Rozhodnutí obecných soudů stěžovatelka napadla ústavní stížností.
Stěžovatelka zjednodušeně řečeno namítala, že ač nemocnice věděla o jejích sebevražedných sklonech, neučinila při hospitalizaci dost, aby dalšímu pokusu zabránila.
Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Baxa) ústavní stížnosti vyhověl a rozhodnutí obecných soudů zrušil, neboť zjistil, že jimi byly porušeny pozitivní závazky (tj. povinnost něco učinit) plynoucí z práva na život, jakož i právo na soudní ochranu.
Ústavní soud dospěl na podkladě soudní praxe Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva k závěru, že pokud zdravotnické zařízení ví (nebo má vědět) o skutečném a bezprostředním riziku, že se osoba hospitalizovaná v souvislosti se svým duševním onemocněním pokusí o sebevraždu, musí přijmout rozumná preventivní opatření, aby pokusu o sebevraždu předešlo.
V tomto případě nemocnice měla vědět o tom, že u stěžovatelky existuje skutečné a bezprostřední riziko zopakování sebevražedného pokusu. Nemocnice věděla, že stěžovatelka má dlouhodobé problémy s duševním zdravím, které jsou závažnější povahy a se kterými se psychiatricky léčí. Nemocnice si též byla vědoma, že stěžovatelku hospitalizuje bezprostředně po jejím sebevražedném pokusu. Úvahy obecných soudů, že stěžovatelčino předávkování léky nemuselo představovat sebevražedný pokus a že stěžovatelka sama popírala, že se tímto způsobem pokusila o sebevraždu, jsou v přímém rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatelka naopak již na počátku své hospitalizace uvedla, že se předávkovala léky v úmyslu vzít si život, a zdravotnický personál o této skutečnosti věděl. Navíc se u stěžovatelky během hospitalizace vyskytly projevy duševního strádání, konkrétně bludné představy, že ji v nemocnici chtějí zabít, kvůli kterým jí musel být podán uklidňující lék. Stěžovatelku nevyšetřil psychiatr ani psycholog. Za této situace si nemocnice měla být vědoma skutečného rizika, že se stěžovatelka znovu pokusí o sebevraždu.
Navzdory tomuto riziku nemocnice nepřijala rozumná opatření, aby sebevražednému pokusu předešla. Prvním takovým opatřením byl zvýšený dohled nad stěžovatelkou. Podle obecných soudů nemocnice zvýšený dohled zajistila, Ústavní soud ovšem zjistil, že tento jejich závěr je v příkrém rozporu s provedenými důkazy, zejména s výpověďmi zdravotnického personálu, který výslovně uvedl, že stěžovatelka pod zvýšeným dohledem nebyla.
Druhým možným opatřením bylo umístit stěžovatelku na jiné než interní oddělení, například na psychiatrické oddělení či do psychiatrické nemocnice, kde by nad ní byl – mimo jiné – zajištěn zvýšený dohled. Ani k takovému opatření ale nemocnice nepřistoupila. Není přitom především jasné, proč stěžovatelka nebyla přemístěna na jiné oddělení druhý den své hospitalizaci, kdy již nebyla její další léčba na interním oddělení nadále potřebná. Místo přemístění či převozu stěžovatelky na odpovídající oddělení však nemocnice bez dobrého důvodu spoléhala na to, že stěžovatelka nebude svůj sebevražedný pokus opakovat, a ponechala ji na interním oddělení až do okamžiku sebevražedného pokusu skokem z okna.
Nemocnice tedy nepřijala rozumná opatření, aby předešla dalšímu sebevražednému pokusu stěžovatelky, ačkoliv si měla být vědoma skutečného a bezprostředního rizika, že k takovému pokusu dojde.
Případ se nyní vrací před okresní soud. Rozhodnutí Ústavního soudu je pro obecné soudy závazné.
Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu
Celý nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2949/23
Diskuze k článku ()