V projednávané věci zaměstnavatel poskytl zaměstnanci částku 2.096,- EUR (57.623,- Kč) k zaplacení pokuty, která byla uložena španělskými policejními orgány za přestupek, kterého se dopustil na pracovní cestě jeden z řidičů tahače, a to překročení povoleného limitu doby jízdy a nečerpání povinné bezpečnostní přestávky. Tuto pokutu nebyla posádka tahače schopna uhradit, a proto zaměstnavatel zaslal zaměstnanci na jeho žádost prostřednictvím zásilkové služby částku 2.096,- EUR (spolu s poplatkem ve výši 2.650,- Kč za zaslání) a tuto zúčtoval jako „zálohu na mzdu – pokuta“. Tato částka byla užita k uhrazení pokuty, ale nebyla zaměstancem vyúčtována (resp. vrácena).
Nejvyšší soud usoudil, že tyto peníze nebyly poskytnuty v rámci pracovněprávního vztahu a je třeba zkoumat, z jakého titulu tedy poskytnuty byly. Tj. zda zde existovala mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem dohoda o poskytnutí této peněžité částky a co bylo jejím obsahem, tj. např. zda z podmínek této dohody vyplývala povinnost zaměstnance poskytnutou částku vrátit i s náklady spojenými s jejím zasláním, či nikoliv. Pokud by taková dohoda uzavřena platně nebyla, šlo by o bezdůvodné obohacení (do něhož nelze zahrnout poplatek za poskytnutí částky, neboť o ten se majetek zaměstnance nezvýšil) a to toho z řidičů, jemuž byla pokuta uložena a který ji proto měl zaplatit sám, a nikoliv nutně toho z řidičů, který peníze převzal.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()