Dobré mravy. Přiměřenost úroků.

Obdobnou úpravu obsahoval obč. zák. č. 40/1964 Sb. v ustanovení § 39. Z hlediska mravnosti (nemravnosti) či poctivosti se posuzují i úroky, které smluvní strany sjednaly pro případ prodlení a které nejsou pevně určeny, na rozdíl od úroků zákonných.

Závěr soudu o neplatnosti právního jednání (úkonu) pro rozpor s dobrými mravy je vždy výjimečný, neboť je potřeba ctít svobodnou vůli smluvních stran a respektovat její vyjádření. Proto je povinností soudu, pokud své rozhodnutí opře o závěr o neplatnosti nemravného ujednání, pečlivě je odůvodnit a vysvětlit. Nestačí konstatovat, že byl zjištěn rozpor s dobrými mravy, ale je třeba definovat, co lze v kontextu konkrétního sporu považovat za mravné a co nemravné. Jinak řečeno - nejprve dobré mravy vymezit, aby následně mohlo být zřejmé, jaké konkrétní jednání a jakým způsobem z rámce mravnosti vybočilo.

V souzené věci šlo o výši sjednaných úroků z hlediska jejich mravnosti - a soud prvního stupně, aniž by vysvětlil, proč považuje výši za nemravnou ve společnosti, v níž se zadlužování a půjčování stalo (bohužel) standardem. Proto bylo jeho rozhodnutí v odvolacím řízení změněno, neboť odvolací soud navíc zjistil, že výše sjednaných úroků se blíží běžné “ceně peněz” při bankovních transakcích.