Doručení hmotně právního úkonu. Objektivní nemožnost adresáta hmotně právního úkonu (výpovědi) seznámit se s ním

Doručování podle občanského soudního řádu bylo (a částečně je i v současné době) upraveno podstatně přísněji pro adresáta, který je nekontaktní a nepřebírá zásilky. Soudní písemnost je doručena fiktivně i tehdy, když se její adresát vůbec nezdržuje na své evidenční (rejstříkové) “povinné” adrese.

Oproti tomu v případě hmotně právního úkonu (např. výpovědi nájmu bytu, z pracovního poměru) platilo podle ustanovení § 45 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb., že projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde. V soudní praxi se ustálil výklad, že zásilku s hmotně právním úkonem nemusí adresát přímo převzít (to by některé úkony nebylo vůbec možné doručit); stačí, když se prokazatelně úkon dostal do “sféry dispozice” adresáta a ten musel mít objektivní důvod k tomu, že se s ním nemohl seznámit, aby doručení zvrátil.

Ústavní soud považuje za takový objektivní důvod otevírací dobu pošty, na níž byla zásilka uložena, koliduje-li s pracovní dobou adresáta, což je výklad více než mírný a diskutabilní (hlavně zneužitelný).

Podle nového občanského zákoníku však je úprava doručení hmotněprávního jednání (projevu vůle) odlišná a blížící se doručovacímu režimu procesního úkonu. Podle ustanovení § 573 obč. zák. totiž nyní platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání.