K otázce náhrady nemajetkové újmy v případě osoby blízké obviněnému

Trestní stíhání téměř vždy zasáhne mimo obviněného i jeho osoby blízké (někdy velmi intenzivně). Na rozdíl od obviněného tyto osoby nemohou požadovat náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním.

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) zamítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudkům Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť neshledal, že by těmito rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.

Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy neuspěla se svou žalobou na náhradu nemajetkové újmy proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti. Žalobu podala v souvislosti s trestním stíháním svých rodičů, kteří čelili podezření ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání její nezletilé sestry. Trestní řízení skončilo zproštěním obžaloby. Obecné soudy však v případě požadované nemajetkové újmy dospěly k závěru, že nárok stěžovatelky (a její sestry, která byla v původním řízení rovněž žalobkyní) není důvodný. Soudy posoudily věc podle § 11 a § 13 občanského zákoníku z roku 1964 a uzavřely, že tato ustanovení poskytují ochranu pouze proti nedovoleným zásahům do osobnosti fyzické osoby. Postup orgánů činných v trestním řízení byla však v souladu se zákonem. K právu na náhradu škody podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, soudy uvedly, že nelze rozšiřovat okruh aktivně legitimovaných osob na jiné osoby než na obviněné. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítala, že obecnými soudy nebyla posouzena otázka, zda lze státu přičítat odpovědnost (v rovině zákona č. 82/1998 Sb. či obecné občanskoprávní úpravy) za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním osobám, které sice nebyly v postavení obviněného, do jejich subjektivních práv však bylo zasaženo.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Jádrem posuzované ústavní stížnosti byla otázka existence nároku na náhradu nemajetkové újmy stěžovatelky - dcery vazebně stíhaných rodičů podezřelých z trestného činu pohlavního zneužívání dítěte, která byla v důsledku trestního stíhání skončeného zproštěním obžaloby odebrána z péče rodičů, umístěna do diagnostického ústavu, podrobena řadě psychologických a gynekologických vyšetření a vystavena negativním reakcím svého bezprostředního okolí.

Osoby blízké osobě, proti které je vedeno trestní řízení, nejsou samy o sobě aktivně legitimovány k uplatnění nároku na náhradu újmy, neboť svou újmu neodvozují od rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, ale od újmy, která v souvislosti s ním vznikla obviněnému. Újmu z trestního stíhání prožívají zprostředkovaně skrze újmu vzniklou obviněnému; nebýt totiž jejich vztahu k primárnímu poškozenému, újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním by vůbec nepociťovaly.

Ústavní soud připomíná, že nárok na náhradu újmy způsobené zahájením trestního stíhání nemá výslovný základ v zákoně č. 82/1998 Sb., nýbrž byl v minulosti dotvořen judikaturou obecných soudů a Ústavního soudu. Rozšíření aktivní legitimace na osoby blízké osobám, proti kterým bylo vedeno trestní stíhání, a to i v tak výjimečné situaci jako je předmět posuzované ústavní stížnosti, by tento nárok na náhradu újmy nepřípustně rozšířilo. Trestní stíhání totiž téměř vždy zasáhne mimo obviněného i okruh osob obviněnému blízkých, přičemž zprostředkovaně pociťovaná újma těchto osob může být velmi intenzivní (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3391/15 ze dne 14. 11. 2017, text nálezu je dostupný zde: https://bit.ly/32k6RJr ). Rozšíření nároku na náhradu újmy i na osoby obviněnému blízké by navíc nepřípustně zasáhlo veřejný zájem na efektivním výkonu veřejné moci, konkrétně na řádném stíhání trestné činnosti; v kontextu posuzované ústavní stížnosti netřeba zdůrazňovat naléhavost a citlivost stíhání trestné činnosti proti dětem.

Ohledně uplatnění nároku podle obecných ustanovení o ochraně osobnosti existuje ustálená judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Zákon č. 82/1998 Sb. je k občanskému zákoníku ve vztahu speciality, aplikace tohoto zákona má proto přednost před občanským zákoníkem, podle nějž se postupuje jen tehdy, neobsahuje-li zvláštní zákon vlastní právní úpravu. Jinými slovy, s ohledem na speciální úpravu náhrady nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup v zákoně č. 82/1998 Sb. nelze přiznat náhradu nemajetkové újmy podle § 11 a násl. občanského zákoníku z roku 1964, neboť na základě totožných skutkových tvrzení nelze uplatnit dva samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby. Postup podle obecné právní úpravy tedy není možný, a proto není možné ani rozšiřování okruhu osob, kterým je odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. poskytováno (blíže viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3754/16).

K výše uvedenému je však třeba zdůraznit, že osoby dotčené trestním stíháním jiné osoby mají ze zákona možnost domáhat se náhrady za jednotlivé nezákonné úkony trestního řízení (jako např. nezákonná domovní prohlídka) postupem dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1019/2012 ze dne 28. 8. 2012, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3016/11 ze dne 31. 5. 2012 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1803/17 ze dne 31. 10. 2017). Stěžovatelka tedy sice nemůže žádat náhradu újmy za vedení trestního řízení proti jejím rodičům, může však žalovat jednotlivé nezákonné postupy vůči své osobě s tímto trestním řízením spojené. V tomto ohledu tak zůstává její právo dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zachováno.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2287/18 je dostupný zde.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Sdílejte článek
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři