Ke kumulaci výkonů trestů odnětí svobody

Ústavní soud zkritizoval, že právní úprava výslovně neumožňuje, aby soudce při ukládání trestů zohlednil dříve uložené, dosud nevykonané tresty.

Ústavní soud, daňový balíček
Foto: Fotolia

II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti proti rozhodnutím o vykonání podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Jednalo se o stěžovatele, který byl opakovaně podmíněně odsuzován za trestnou činnost související s jeho závislostí na drogách. Nejdříve byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 1 roku podmíněně odloženého na zkušební dobu 2 let. Podruhé byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 2,5 roku podmíněně odloženého na zkušební dobu 2 let. Teprve potřetí byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 3 let, který nebyl podmíněně odložen. Poté příslušný okresní soud nařídil výkon prvního trestu odnětí svobody; proti tomuto usnesení stěžovatel nepodal stížnost, jelikož dle svých slov celkový trest odnětí svobody v délce 4 let považoval za přiměřený vzhledem k tomu „jaké věci vyváděl … aby se poučil, polepšil a mohl se následně pokusit žít život normálního občana.“ Stěžovatel však již nesouhlasil s nařízením výkonu v pořadí druhého trestu odnětí svobody v délce 2,5 let, jelikož by měl vykonat kumulovaný trest v délce 6,5 roku, což vzhledem k páchané trestné činnosti, která souvisela zejména s jeho drogovou závislostí, považuje za příliš přísný trest. Navrhoval proto obecným soudům využít výjimečnou možnost ponechání podmíněného odsouzení s dohledem v platnosti za zpřísněných podmínek (§ 86 odst. 1 trestního zákoníku).

Ústavní soud se při posuzování naplnění podmínek výjimečnosti tohoto postupu podrobně zabýval otázkou kumulace (řetězení) výkonů trestů odnětí svobody, která byla opakovaně kritizována praxí (takové řetězení bylo označeno mimo jiné za „naprostou absurditu“ předsedou Městského soudu v Praze Liborem Vávrou). Nezřídka totiž odsouzení vykonávají několik trestů odnětí svobody, které jim byly uloženy nezávisle na sobě za trestnou činnost spáchanou po vyhlášení prvostupňového odsuzujícího rozsudku za dřívější trestnou činnost. Na základě detailní analýzy odborné literatury a právních předpisů Ústavní soud došel k závěru, že současná právní úprava nezabraňuje nepřiměřeně dlouhým výkonům trestů odnětí svobody a dostatečně neumožňuje individualizaci trestů vzhledem k osobě pachatele. Výslovně totiž neumožňuje soudcům zohlednit dříve uložené dosud nevykonané tresty při ukládání trestů za trestnou činnost spáchanou po vyhlášení prvostupňového odsuzujícího rozsudku pro předcházející trestnou činnost.

Byť je vyhlášení rozsudku skutečností, která může opodstatňovat určité (ve vybraných případech i výrazné) zpřísnění trestu v důsledku toho, že pachatel byl do určité míry skutečně varován, vyhlášení rozsudku samo o sobě nebývá tou dostatečně silnou skutečností opodstatňující ukládání trestů nezávisle na dříve uložených dosud nevykonaných trestech. Komunikace sdělení morálního odsouzení (tedy varování) spočívá zejména v tzv. „hard treatment“, tedy ve výkonu trestu: Ten totiž zprávu o morálním odsouzení znásobuje a rozlišuje různě závažná morální odsouzení. Morální odsouzení je tak plně komunikováno až vykonáním trestu (tedy poté, co bylo na odsouzeného plně působeno trestem), přičemž následně záleží primárně na propuštěném, aby dále určoval směr svého života.

Byť je výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody po výraznou většinu (i prodloužené) zkušební doby významným faktorem svědčícím pro nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, není nezbytně nutné, aby k nařízení výkonu v takovém případě skutečně došlo. Naopak efektivněji může v takovém případě zapůsobit stanovení přiměřených omezení a povinností směřujících k vedení řádného života, které by bylo možné realizovat i ve výkonu trestu odnětí svobody; takové řešení naplňuje vybrané účely trestů a reaguje na trestnou činnost pachatele bez toho, aby mu bylo uloženo vykonávat tresty nepřiměřené závažnosti jím spáchané trestné činnosti.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že pokud soudy nereagují na podstatné námitky účastníků a předmětná rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna, pak dochází k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel vznášel řadu důvodů, pro které podle něj soudy měly přistoupit k výjimečnému ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, mezi kterými byl i výkon dříve uložených trestů. Obecné soudy se však jimi v napadených rozhodnutích nijak nezabývaly a to ani za situace, kdy s takovým postupem souhlasil i státní zástupce při řízení před soudem prvního stupně. Ústavní soud z tohoto důvodu napadená rozhodnutí zrušil.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4022/18 je dostupný zde.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články