Trestní právo | Ústavní soud | 12.03.2019 Také v kategorii:
Procesní právo

Nejvyšší soud bude muset znovu rozhodnout o dovolání nejvyššího státního zástupce v kauze vydavatelů knihy projevů Adolfa Hitlera

Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu č. TZ 28/2019

Ústavní soud

Ústavní soud

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelů a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Čtyři stěžovatelé – obchodní společnost guidemedia etc. s. r. o., její jednatel, redaktor a autor komentářů – byli trestně stíháni za to, že společně vytvořili, v nákladu 10 000 kusů vydali a následně od 6. 12. 2012 na knižním trhu prodávali knihu „Adolf Hitler Projevy“. Obžaloba jim kladla za vinu, že tím spáchali zločin založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka, schvalování a ospravedlňování genocidia, přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka (u stěžovatelů – fyzických osob) a dále přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia (u stěžovatelky guidemedia etc. s.r.o.). Stěžovatelé byli pravomocně zproštěni obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek zakládá výše uvedené trestné činy. Nejvyšší státní zástupce následně podal k Nejvyššímu soudu dovolání v neprospěch všech stěžovatelů [s odkazem na § 265b odst. 1 písm. l) a písm. g) trestního řádu]. V dovolání poukázal na extrémní nesoulad, jenž spatřoval v tom, že nalézací Městský soud v Brně a odvolací Krajský soud v Brně nevyvodily z pořízených důkazů závěry, které by těmto důkazům odpovídaly, a v důsledku toho nesprávně právně posoudily jednání stěžovatelů jako trestně nepostižitelné. Odpovídajícím způsobem se dle jeho názoru nevyrovnaly se závěry odborného znaleckého vyjádření PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D., který uvedl, že kniha úmyslně manipulativním způsobem propaguje nacistickou ideologii. Podle dovolatele soudy nevysvětlily, proč nevyšly z uvedeného odborného vyjádření, ale nahradily ho vlastním názorem, že jde pouze o prezentaci autentického historického textu. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením následně obě předchozí rozhodnutí zrušil a věc vrátil státnímu zástupci Městského zastupitelství v Brně k došetření. Dovolací soud v rámci odůvodnění zohlednil námitky obviněných proti osobě znalce PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D., které vznesli ke své obhajobě v dřívějších stádiích trestního řízení, sám vyjádřil pochybnosti o jeho nepodjatosti a rozporoval stanovisko městského soudu, který jej podjatým neshledal. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy „vydaly zprošťující rozsudek, který za daných okolností a zejména zjištěných nedostatků je zcela předčasným, protože vyšel z procesu, který nese známky nespravedlivého řízení“. Zároveň vyslovil závazný právní názor pro další postup orgánů činných v trestním řízení k odstranění vad v přípravném řízení.

Stěžovatelé se poté obrátili na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména tvrdili, že Nejvyšší soud překročil rozsah dovolacího přezkumu, čímž porušil jejich právo na spravedlivý proces. Ke zrušení rozhodnutí dovolacím soudem došlo podle názoru stěžovatelů fakticky pouze z důvodu, že oba soudy nesprávně posoudily otázku podjatosti soudního znalce. Nejvyšším státním zástupcem uplatněné dovolací důvody přitom soud pominul. Stěžovatelé rovněž nesouhlasí s vrácením věci státnímu zástupce k došetření, neboť dovolání podle jejich názoru nemůže být prostředkem k nové možnosti státního zástupce zpracovat obžalobu znovu, protože by to bylo v rozporu s překážkou věci rozsouzené.

Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Ačkoliv Ústavní soud může zásadně rozhodovat o meritu věci jen v případě ústavní stížnosti, která směřuje proti „konečným“ rozhodnutím, v právě projednávané věci žádný procesní prostředek k obraně práv stěžovatelů vyjma ústavní stížnosti neexistuje. Klíčovou otázkou v posuzované věci je, jakými limity je vázán dovolací soud při přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, zde při přezkumu rozhodování nalézacího a odvolacího soudu. Posuzujeme přitom situaci, kdy bylo dovolací řízení zahájeno dovoláním, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných, a kdy dovolací soud své rozhodnutí odůvodnil skutečnostmi, které nejvyšší státní zástupce v dovolání nenamítl. Tato otázka není v judikatuře Ústavního soudu dosud řešena. Zájem na rychlém a rozumně probíhajícím trestním procesu, který bude naplňovat ústavněprávní principy, jež ho ovládají, spolu s možností Nejvyššího soudu napravit vytčené vady již nyní a případnou příležitostí orgánů činných v trestním řízení zareagovat na ně, pokud Nejvyšší soud opět jejich rozhodnutí zruší, vedly Ústavní soud k závěru o přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelů.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Při vyslovení závazného právního názoru, kterým Nejvyšší soud orgány činné v trestním řízení v jejich dalším postupu zavázal, nerespektoval dovolací soud zákonné limity, které mu trestní řád pro přezkum vymezuje. Takový zásah do trestního řízení mohl i v tomto specifickém případě vést k zásadním procesním obtížím pro dozorového státního zástupce a obecné soudy. Nejvyšší soud napadené usnesení neodůvodnil s potřebnou mírou určitosti ve vztahu ke vzneseným námitkám. Dovolání nejvyššího státního zástupce obsahovalo celou řadu velmi závažných námitek, které se týkaly nesprávného právního posouzení skutku, ale i nedostatků spočívajících v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně a provedenými důkazy. Ústavní soud připomíná, že námitka extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními je námitkou, která se dotýká porušení základních práv obviněného ve smyslu čl. 36 a následující Listiny a čl. 6 Úmluvy. Tato práva však chrání obviněného jakožto slabší procesní stranu a nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže úspěšně dovolat, neboť pravidla plynoucí z práva obviněných na obhajobu byla stanovena na jejich ochranu. Nejvyšší soud by tedy ani nemohl z takového podnětu v projednávaném případě zasáhnout do skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.

Dovolání státního zástupce však obsahovalo i námitky ohledně nesprávného právního posouzení skutku, které lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a se kterými se Nejvyšší soud opomněl vypořádat. V klíčových pasážích odůvodnění se překvapivě zaměřil na posouzení procesních vad, které na svou obhajobu v předchozích stádiích trestního stíhání uplatňovali obvinění, konkrétně jde o námitku proti osobě znalce PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D. Námitky podporující obhajobu by v dovolání podaném v neprospěch stěžovatelů zřejmě ani nemohly být a nebyly z podstaty věci vznášeny. Zohlednění takových námitek mimo vymezené dovolání navíc v konečném důsledku na úkor obviněných stěžovatelů, ochranou jejichž práva na spravedlivý proces se dovolací soud zaštiťuje, je postup, který zcela vybočil z limitů, které čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy pro dovolací soud vymezuje.
 
Čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě zaručuje právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát. Podle této zásady „ne bis in idem“ nikdo nemůže být stíhán v trestním řízení za trestný čin, pro který již byl osvobozen konečným rozsudkem. Výjimku představuje obnova řízení (v širším slova smyslu), jestliže podstatná vada v předešlém řízení mohla ovlivnit rozhodnutí ve věci. Jinak řečeno, jednou z výjimek z pravidla zákazu stíhání pro tentýž trestný čin, za který již byl obviněný osvobozen pravomocným rozsudkem, je případ, kdy je zprošťující rozsudek zrušen pro podstatnou vadu, která v předešlém řízení mohla ovlivnit rozhodnutí ve věci. V konkrétním případě podstatnou vadou řízení mělo být zpracování znaleckého posudku znalcem, který byl negativně podjatý. Závěry znaleckého posudku však nebyly v příčinné souvislosti se zprošťujícím rozsudkem, neboť důvodem zprošťujícího rozsudku bylo právní posouzení věci soudem. Případná podjatost znalce nemohla tedy založit vadu v řízení, která by ovlivnila rozhodnutí ve věci. Nad rámec Ústavní soud dodává, že otázku podjatosti znalce přísluší posuzovat především nalézacímu soudu. Ten při svém rozhodování vychází ze znění § 11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je znalec vyloučen a nesmí podat posudek, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. Vysoká odbornost a specializace, ani přesvědčení znalce o správnosti toho, že je určité jednání prohlášeno zákonem za trestné, není důvodem pro jeho vyloučení.

Věc se nyní vrací k Nejvyššímu soudu, který nově rozhodne o dovolání nejvyššího státního zástupce. V novém rozhodnutí by měl Nejvyšší soud jasně vymezit jaké námitky a kterých účastníků přijal za relevantní, respektive které a proč za takové přijmout nemohl.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde

dovolání státní zástupce

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články