Pro tzv. souběžné pachatelství je typická naprostá vzájemná nezávislost intencí a jednání pachatelů, které kromě víceméně náhodně shodného zaměření nic nespojuje. V takovém případě souběžného pachatelství se útočníci do posledního momentu dokonání i dokončení činu – což v takovýchto případech obvykle časově takřka splývá vjedno, nejde o komplexnější jednání daného typu probíhající či trvající po delší čas s vzájemnými kontakty mezi pachateli – obvykle neznají, nemají o obdobných intencích a aktech jednání druhého pachatele žádné povědomí. Jak řečeno, toto rozlišení mezi spolupachatelstvím a souběžným pachatelstvím je víceméně teoretické povahy, podle vžitého úzu se kvalifikace spolupachatelství ani nepojednává ve výrocích rozsudku.
Právní věta rozsudku Městského soudu v praze sp. zn. 5 To 310/2015: Pro souběžné pachatelství je typická naprostá vzájemná nezávislost intencí a jednání pachatelů, které kromě víceméně náhodně shodného zaměření nic nespojuje, do posledního momentu dokonání i dokončení činu se obvykle neznají, nemají o jednání druhého pachatele žádné povědomí.
V daném případě lze uznat, že výslovné dohody na společném postupu (k pasivnímu přijetí předražené ceny bez vypracování kvalifikovaných protinávrhů) mezi obžalovanými nebylo, resp. nebylo prokázáno, nicméně s přihlédnutím k okolnostem případu a pracovním vztahům obžalovaných zde, jak připouští odvolací senát, minimálně o tzv. konkludentní spolupachatelství šlo.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()