V rozporu se shora popsanými prohlášeními o nezájmu však v posledních týdnech nepamatuji, že by jakákoli porada či pracovní setkání začalo něčím jiným, než vzájemně pokládanou otázkou, kdo že tím ministrem vlastně bude.
Ne, že ne, zajímá nás to. A protože nevím nic víc než ostatní, dovolím si tuto aktuální nejistotu nasvítit z jiné strany. Koho a podle jakých kritérií premiér vybírá, jaké své vlastnosti a znalosti nabízejí samotní kandidáti? Mají dotčení političtí hráči skutečně správnou představu, co křeslo ministra spravedlnosti obnáší?
Jde o tři resorty v jednom.
Soudnictví, kde mimo ekonomické vztahy a několika málo personálií nelze reálně nic nařizovat ani řídit, z jehož vnitřního chodu se ministr nic nedozví, zato může být každou minutou mediálně konfrontován s rozhodnutím kteréhokoli ze zhruba 3 000 soudců.
Státní zastupitelství, část justice, která nám v rámci rozpačitého přechodu od prokuratury uvízla jednou nohou uprostřed moci výkonné. Přitom se snaží přenést váhu na tu druhou nohu, která se cítí bezpečněji v krajině moci soudní. A politika je také v rozpacích, jak se má a smí ke státnímu zastupitelství chovat.
Vězeňská služba je pak typickým ozbrojeným sborem, přitom s obrovským počtem civilních zaměstnanců, navíc spravující velké množství mnohdy obrovských nemovitostí.
Jediné, co tyto tři světy spojuje (samozřejmě vyjma výkonu trestní spravedlnosti), jsou peníze. Rozpočty, investice, běžné výdaje, platová zařazení, elektronizace, nahrávací zařízení, zabezpečovací systémy, vybavení…
Má být tedy vůbec ministr spravedlnosti právníkem?
P. S. Ať už v nové vládě usedne v ministerské pracovně ve Vyšehradské ulici kdokoli, bude takřka jistě právníkem. Svým článkem jsem rozhodně nechtěl snižovat jeho kompetentnost pro výkon této funkce již proto, že se co nevidět za ním vypravím jednat…o penězích.
Diskuze k článku ()