Ohlédnutí zpět

Dne 17. listopadu jsme oslavili státní svátek a s ním spojené 31. výročí Sametové revoluce mne přimělo k zamyšlení nad změnami, které za těch více než třicet let prodělalo české soudnictví. Ty jednoznačně nejvýraznější a nejvýznamnější přinesl zákon č. 335/1991 Sb. Pro ty mladší připomenu, že se jednalo o jmenování soudců bez časového omezení, jejich neodvolatelnost a nepřeložitelnost. Dnes samozřejmosti, tehdy velký pokrok.

soudce Ústavního soudu

Podle předchozího zákona č. 36/1964 Sb. byl totiž soudce z povolání volen národní radou na deset let a touto radou mohl být i odvolán či samozřejmě znovu nezvolen. Návrh na zvolení či odvolání podával příslušný orgán Národní fronty. Pro přiblížení: Je to podobné jako kdyby dnes jednotlivé soudce na deset let volil parlament, a to na návrh organizace zastřešující všechny politické strany, které však uznávají, že pravdu má vždy jen ta jediná z nich. Zvláště hrozba nezvolení, kdy nebylo nutno nic zdůvodňovat, mohla být opravdu velmi silným prostředkem k nátlaku. A byla.

Nedá mi to a musím zmínit (z dnešního pohledu) skutečnou raritu. Předseda okresního, krajského či republikového nejvyššího soudu mohl předsedat kterémukoli senátu jeho soudu. Ano, to byl opravdu výraz důvěry. Důvěry zajištěné tím, že předseda mohl být kdykoli odvolán tím, kým byl do funkce ustanoven. Tedy Federálním shromážděním, národní radou či ministrem spravedlnosti. To podle stupně soudu.

Tolik výlet do nedávné minulosti. A jak je na tom české soudnictví dnes? Troufnu si říct, že dobře. Ale … Základní záruky nezávislosti, a to neodvolatelnost a nepřeložitelnost, jsou zakotveny v Ústavě a výklad těchto pojmů již dostatečně jasně provedl Ústavní soud. V zákoně jsou i dostatečně jasně upravena pravidla pro zánik funkce, ať již soudce či soudního funkcionáře. Pravidla pro jmenování soudce či soudního funkcionáře jsou však velmi stručná a poskytují prostor pro různé varianty jejich naplnění. Že je stručná Ústava, je přirozené. Ta ve svém čl. 93 stanoví: „Soudce je jmenován do funkce prezidentem republiky bez časového omezení. Své funkce se ujímá složením slibu. Soudcem může být jmenován bezúhonný občan, který má vysokoškolské právnické vzdělání. Další předpoklady a postup stanoví zákon.“ Ale stručnost zákona překvapí. Podíváme-li se do zákona č. 6/2002 Sb., nalezneme v § 63 toto Ústavou předvídané zákonné rozvedení postupu: „Soudce jmenuje do funkce prezident republiky.“ Čtete dobře, to je o postupu vše. Moc podrobností tam není, že? Ty jsou totiž jen v podzákonných předpisech, nejčastěji v instrukcích ministra spravedlnosti.

Takže i po více než třiceti letech po Listopadu se při návrzích na nové soudce a soudní funkcionáře musíme spoléhat na poctivé úmysly a zdrženlivost jednotlivých ministrů spravedlnosti. Zatím jsme žádné skutečné selhání nezaznamenali. Zatím …

Tak ať nám to vydrží.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a
Sdílejte článek

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu