Výslovně zdůrazňuji, že se chci zabývat záležitostmi pouze shora zmíněné skupiny soudců, nikoliv těch, u kterých vznikají jejich pracovní problémy ze zcela jiných důvodů. A je mi také jasné, že veřejnost nerada slyší, že se i soudce může ocitnout ve výše naznačené situaci. Je ale nezbytné si uvědomit, že soudce je také jen člověk, navíc vykonávající profesi manažerského typu s vysokými nároky na odbornost, který pracuje i žije pod velkým celospolečenským tlakem.
Co tedy dělat? Na jedné straně občané, kteří mají právo, aby byly jejich věci vyřešeny v soudním řízení co nejrychleji a nejkvalitněji, na druhé straně soudce/soudkyně, kteří po léta pracovali řádně a kteří jsou v nelehké životní situaci. A otázka, zda takový stav řešit třeba kárným řízením, je velmi diskutabilní, a stává se z ní vysloveně etický problém.
Navrhuji tedy zaměřit se mimo jiné na prevenci. Tj. na stanovení podmínek pro to, aby soudci měli prostor udržet si psychickou a fyzickou kondici a odolnost co nejdéle na co nejvyšší úrovni. K tomu by mohlo sloužit například pracovní volno v délce několika měsíců, které by soudce mohl čerpat vždy po určité době výkonu funkce, a to opakovaně. Umožnilo by nejen skutečnou fyzickou relaxaci, ale především to tolik potřebné „vyčištění hlavy“. A v neposlední řadě by se soudce mohl v takové době zaměřit i na své další vzdělávání.
Je samozřejmě třeba vyřešit chod takto dočasně „opuštěného“ soudního oddělení, aniž by byly spisy přerozděleny mezi ostatní soudce téhož soudu. Ale i na to existuje odpověď – stačilo by uvést v život již velmi propracovaný projekt Soudcovské unie „Emeritní soudce“. A byl by k dispozici sbor soudců, kteří by byli ze svého vlastního rozhodnutí dočasně mimo aktivní výkon funkce, ale mohli by se do ní kdykoliv vrátit a zastoupit kolegu či kolegyni právě po dobu čerpání volna.
Všichni, a myslím tím i účastníky soudních řízení, by mohli být jedině spokojeni. Teď už jen, aby byla na straně státu vůle přistoupit ke změnám, které jsou možná „novátorské“, ale celému soudnímu systému by prospěly.