Kam s ním? Nebo s ní?
Tentokrát bych chtěla otevřít známé Nerudovské téma. A možná i pověstnou Pandořinu skříňku. Výrazem „on“ nebo „ona“ mám totiž na mysli kolegy a kolegyně, soudce a soudkyně, kteří se, ať už v důsledku dlouhodobého vysokého pracovního zatížení a stresu, nebo pod vlivem zásadní zátěžové životní situace či vážného onemocnění, ocitli na prahu vyhoření nebo únavového syndromu. Prostě v situaci, kdy jim jejich práce po nějakou dobu „neodsýpá“ tak rychle jak by měla, jak by oni sami chtěli a jak by bylo třeba.
Výslovně zdůrazňuji, že se chci zabývat záležitostmi pouze shora zmíněné skupiny soudců, nikoliv těch, u kterých vznikají jejich pracovní problémy ze zcela jiných důvodů. A je mi také jasné, že veřejnost nerada slyší, že se i soudce může ocitnout ve výše naznačené situaci. Je ale nezbytné si uvědomit, že soudce je také jen člověk, navíc vykonávající profesi manažerského typu s vysokými nároky na odbornost, který pracuje i žije pod velkým celospolečenským tlakem.
Co tedy dělat? Na jedné straně občané, kteří mají právo, aby byly jejich věci vyřešeny v soudním řízení co nejrychleji a nejkvalitněji, na druhé straně soudce/soudkyně, kteří po léta pracovali řádně a kteří jsou v nelehké životní situaci. A otázka, zda takový stav řešit třeba kárným řízením, je velmi diskutabilní, a stává se z ní vysloveně etický problém.
Navrhuji tedy zaměřit se mimo jiné na prevenci. Tj. na stanovení podmínek pro to, aby soudci měli prostor udržet si psychickou a fyzickou kondici a odolnost co nejdéle na co nejvyšší úrovni. K tomu by mohlo sloužit například pracovní volno v délce několika měsíců, které by soudce mohl čerpat vždy po určité době výkonu funkce, a to opakovaně. Umožnilo by nejen skutečnou fyzickou relaxaci, ale především to tolik potřebné „vyčištění hlavy“. A v neposlední řadě by se soudce mohl v takové době zaměřit i na své další vzdělávání.
Je samozřejmě třeba vyřešit chod takto dočasně „opuštěného“ soudního oddělení, aniž by byly spisy přerozděleny mezi ostatní soudce téhož soudu. Ale i na to existuje odpověď – stačilo by uvést v život již velmi propracovaný projekt Soudcovské unie „Emeritní soudce“. A byl by k dispozici sbor soudců, kteří by byli ze svého vlastního rozhodnutí dočasně mimo aktivní výkon funkce, ale mohli by se do ní kdykoliv vrátit a zastoupit kolegu či kolegyni právě po dobu čerpání volna.
Všichni, a myslím tím i účastníky soudních řízení, by mohli být jedině spokojeni. Teď už jen, aby byla na straně státu vůle přistoupit ke změnám, které jsou možná „novátorské“, ale celému soudnímu systému by prospěly.
Další články
Ke 20. výročí slovenské Justiční akademie
Možná uvítáte, že v nastupujícím čase adventním neotevřu žádné další ožehavé téma a pokusím se tentokrát navodit spíše náladu sváteční až slavnostní.
Co jsou ti soudci vlastně zač…
Ve veřejném prostoru opakovaně rezonuje debata o výši platů soudců. Platy jako takové nechci rozebírat. Chci se zaměřit na to, co obnáší „být soudcem“.
Přečtete si! „Podmíněný trest odnětí svobody: Převládající, nepopsaný, nepřiměřený.“
V listopadu tohoto roku se na trhu objeví nová kniha Jakuba Drápala, učitele trestního práva na mé mateřské právnické fakultě se shora uvedeným názvem. Měl jsem to štěstí, že jsem si jí přečetl dříve.
První setkání se zapsaným mediátorem aktuálně
První setkání se zapsaným mediátorem je nástroj v rukou soudu, jehož cílem je přiblížit účastníkům řízení mediaci jako jeden ze způsobů alternativního řešení sporů, získat o ní co nejvíce informací a motivovat je k jejímu využití.
Což takhle méně formalismu
To, že je česká justice konzervativní, není žádná novinka ani žádné tajemství. V mnohém má konzervativní a rigidní přístup své opodstatnění a je v pořádku.
