Písemná forma při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky

Problémy nevznikají při právním jednání, u kterého není stanovena žádná forma a lze jej tedy uzavřít i ústně, stejně tak nevznikají problémy, pokud zákon předvídá právní jednání v písemné formě, kdy je však vyžadován ověřený podpis. V obou případech je možné v případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky nalézt protipól v právním jednání učiněným „klasickou“ formou. Co se týče ústní formy, je nesporné, že lze právní jednání učinit i prostým mailem. Pokud je vyžadován úředně ověřený podpis, pak je v elektronickém světě tato povinnost splněna kvalifikovaným elektronickým podpisem.

Avšak za situace, kdy právní předpis vyžaduje písemnou formu bez dalšího (např. uznání dluhu), poté žádný ekvivalent v elektronickém světě neexistuje. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 965/2006, publikovaný pod č. 92/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konstatuje: “Písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou; činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téže listině, ledaže právní předpis stanoví jinak. Písemná forma právního úkonu tedy předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Písemnost spočívá v tom, že projev vůle (právní úkon) jednajícího subjektu zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textu listiny (právně významný je pouze ten projev vůle jednajícího, který je vyjádřen v písemném textu; proto eventuální záměry jednajícího v písemném textu nevyjádřené jsou právně bezvýznamné). Písemný projev musí být zároveň podepsán, tj. je platný až po podpisu jednajících osob.“ Připomínám, že toto rozhodnutí je hojně citováno v dalších rozhodnutích a judikatura Nejvyššího soudu se od tohoto výkladu neodchyluje. Musíme tedy najít odpověď na otázku, jaký způsob provedení podpisu učiněného elektronickými nebo jinými technickými prostředky je pro splnění písemné formy akceptovatelný.

Není však ambicí tohoto článku tuto otázku vyřešit, protože od konečného řešení nás dělí ještě řada disputací, jednání, kulatých stolů a kdoví čeho ještě. Tento článek má pouze upozornit na to, že se začíná rozvíjet diskuse na uvedené téma.

Musíme si uvědomit, že není vzdálenějších světů než světa právního a světa informačních technologií. Proto je nezbytné k řešení uvedeného dilematu přistupovat s jistou pokorou a vědomím, že technický svět v sobě skrývá netušené možnosti, o kterých mnohdy právní věda ani netuší, že existují. Myslím, že bez úzké spolupráce s někým, kdo problematice informačních technologii rozumí, se v řešení této otázky prostě neobejdeme.

V současné době se začínají tvořit dva názorové směry, když první názorový směr je reprezentován spíše obcí soudcovskou a zastává názor konzervativnějšího posuzování písemné formy a dále názorový směr prosazující liberálnější formu, kdy by písemná forma neměla být otázkou platnosti, nýbrž otázkou dokazování. My ostatní si budeme muset vybrat mezi větší právní jistotou účastníků a rychlejším posouzením celé věci soudem, to vše vykoupené složitějším postupem při právním jednání samotném nebo pružnějším, ale o to méně bezpečným postupem, kdy daní za jednoduchost bude výrazně těžší důkazní břemeno a s tím spojené delší a dražší soudní řízení.