Články s tagem: závěť

Na nedávné kauze kolem závěti zpěvačky Anny "Aničky" Slováčkové [1] se ukázalo, jak i drobná formální chyba může zmařit poslední vůli zůstavitele. Slováčková před smrtí sepsala závěť, v níž chtěla odkázat většinu majetku otci a bratrovi. Avšak protože jeden ze svědků její závěti byl osobou blízkou dědici (bratrovi), stala se tato část závěti neplatnou a dědictví se muselo rozdělit podle zákona jinak, než zamýšlela. Tento případ ilustruje, že při sepisování poslední vůle je třeba dbát na každou zákonnou formalitu. Níže přinášíme přehled nejčastějších chyb, kterých se lidé při sepisování závěti dopouštějí.

Sociální sítě jsou v dnešní době součástí každodenního života většiny z nás. Prakticky každý je na nich více či méně aktivní.

Český právní řád nabízí řadu nástrojů, které slouží k přechodu majetku z původního vlastníka na jeho nástupce. Nejběžnějším nástrojem, prostřednictvím kterého lze přechod majetku uskutečnit, a ke kterému se nejčastěji mnozí z nás obrací, je závěť.

Brno 24. března (ČTK) - Pravost závěti ve formě soukromé listiny musí prokazovat ten, kdo ji přináší do pozůstalostního řízení a dovolává se jí ve svůj prospěch, tedy zpravidla závětní dědic.

Zatímco v předchozích příspěvcích jsem se zabýval náležitostmi závětí z hlediska formy, dnes se zaměřím na zajímavou náležitost obsahovou. Závěť je totiž právním jednáním a jako taková nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Málokterý dokument má takovou moc jako závěť. Je to právě ona, která dokáže způsobit, že „lidi, kteří jsou za normálních okolností dokonale přímí a sympatičtí, se zkroutí jako vývrtka a propadnou chamtivosti při pouhých slovech ‚zůstavuji či odkazuji‘“.[1]

Málokterý dokument má takovou moc jako závěť. Je to právě ona, která dokáže způsobit, že „lidi, kteří jsou za normálních okolností dokonale přímí a sympatičtí, se zkroutí jako vývrtka a propadnou chamtivosti při pouhých slovech "zůstavuji či odkazuji“.[1]

V posledních letech jsme svědky nebývalého technologického rozpuku. Tomuto rozpuku však coby právníci nemůžeme toliko přihlížet, ale měli bychom na něj rovněž adekvátně reagovat. To platí i pro nás, tj. pro právníky specializující se na dědické právo, které je obvykle považováno za spíše strnulejší oblast právního řádu.

Celou společností v posledních dnech rezonuje epidemie koronaviru, přičemž téma nezůstává bez povšimnutí a komentáře právní vědy. Řada příspěvků se věnuje dopadu na smluvní vztahy, další řádky popisují vliv aktuální situace do sféry pracovního práva, nechybí informace o souvislostech s právem trestním. Tento příspěvek, aniž by snad chtěl vzbudit skeptickou náladu, pojednává o tzv. privilegovaných závětech neboli zákonem připuštěných úlevách pořízení pro případ smrti formou testamentu.

Institut mystického testamentu vychází z římského práva, kterým se inspirovala jeho úprava v ABGB a po jeho vzoru se objevuje i v o. z. (§ 1495). Text se věnuje historickému vývoji, důvodům vzniku a funkci mystického testamentu v Římě. Zabývá se také odlišnostmi mezi tímto pojetím mystického testamentu a mystickým testamentem v zákonících postavených na francouzském Code civil.

Článek se zabývá institutem odkazu z pohledu uplatnění principu autonomie vůle v dědickém právu. Výklad o historickém vývoji ukazuje kořeny tohoto institutu v římském právu, jakož i přímou návaznost ABGB na právní konstrukce zavedené již v období starověku.

Po pěti letech účinnosti zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále „o.z.“), začíná Nejvyšší soud pravidelně zaujímat své výkladové postoje k nové civilní legislativě. Předmětem tohoto zamyšlení je kritická analýza dvou zdánlivě nesouvisejících rozhodnutí tuzemské nejvyšší soudní instance. Zároveň se jedná o dva právně relevantní příběhy, které snad mohou někomu zpříjemnit prosluněné letní dny.

V souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku, který nabyl účinnosti již před více než pěti lety, se mnohokrát skloňoval institut vedlejších doložek závěti, který byl s příchodem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“), obnoven. Předchozí občanské zákoníky z let 1964 a 1950 totiž instituty vedlejších doložek neznaly a tyto považovaly za nemožné z toho důvodu, že v nich bylo spatřováno nepřípustné omezování dědice v nakládání s vlastním majetkem.

Novým občanským zákoníkem výslovně připuštěná tzv. negativní závěť je jedním z přínosů k možnostem formulace „poslední vůle“. Zůstaviteli umožňuje „vydědit“ jiného než nepominutelného zákonného dědice.