Závěť jako (ne)vhodný nástroj mezigeneračního předání majetku

Závěť představuje historicky nejčastěji užívaný způsob, kterým zůstavitel projevil svou vůli při přechodu majetku. Není však možné zajistit přechod (nebo převod) majetku vhodnější cestou? V rámci našeho seriálu, ve kterém se zabýváme správou majetku, se nyní zaměříme na závět a její alternativy, které mohou rovněž posloužit pro účely mezigeneračního předání majetku.

Přečtěte si i předchozí díly seriálu věnující se právním aspektům správy majetku či správě majetku v mezinárodním kontextu.

Závěť

Závětí zůstavitel pro případ své smrti určuje jedné či více osobám podíl na svém majetku, tj. pozůstalosti.[1] Toto jednostranné právní jednání zaznamenané v písemné formě reflektuje vůli zůstavitele o rozdělení majetku po jeho smrti.

Jedním z důvodů, proč je závěť nejběžnějším institutem dědického práva, jsou zejména nízké nároky na její vyhotovení. K platnosti závětí postačí, aby osoba, jež danou závěť sepisuje, závěť sepsala vlastní rukou a vlastní rukou ji i podepsala (tzv. holografní závěť). Nemůže-li taková osoba závěť napsat vlastní rukou, pro její platnost postačí, aby ji před dvěma svědky[2] podepsala a prohlásila, že závěť zachycuje její poslední vůli (tzv. allografní závěť).[3] Zákon nestanovuje zásadní pravidla pro obsah závěti, z judikatury se dovozuje, že listina může být sepsána libovolným způsobem v jakémkoli jazyce, který její autor zná.[4] Kromě vlastnoručního podpisu zůstavitele, dodržení písemné formy a jasného určení dědiců je stěžejní, aby závěť obsahovala jasný a zřetelný projevu vůle osoby, která ji sepisuje.[5] 

Vedle výše uvedeného je rovněž možné závěť pořídit ve formě notářského zápisu a zamezit tak úskalí závětí spočívajících zejména v riziku napadení pravosti závěti či schopnosti zůstavitele projevit svou vůli (např. z důvodu vážné nemoci). Dokazování těchto skutečností je často velmi náročný a zdlouhavý proces, který se neobejde bez rozhodnutí sporu o pravosti závěti. Závět pořízená ve formě notářského zápisu se následně ukládá do evidence, kterou vede Notářská komora České republiky, což dodává větší jistotu nejen tomu, že nebude závěť v případě smrti zůstavitele opomenuta, ale díky užité formě je rovněž dána menší možnost zpochybnění závěti pozůstalými.

Je závěť vhodným nástrojem pro předání majetku?

Osoba rozdělující majetek prostřednictvím závěti je ve svobodném rozhodování o rozdělení svého majetku značně omezena. Prostřednictvím závěti není možné dědicům stanovit závazná pravidla pro nakládání s majetkem, odložit okamžik přechodu majetku na dědice, či stanovit zákaz rozprodání určitého majetku, jak lze učinit v případě využití alternativ pro předání majetku. Pokud by se zůstavitel bez zákonem daného důvodu (zejm. existence důvodu pro vydědění) rozhodl vyloučit z dědění jednoho ze svých potomků, může tímto rozhodnutím postavení ostatních dědiců ztížit. Potomek zůstavitele má jakožto tzv. nepominutelným dědic nárok na určitou část pozůstalosti, resp. na tzv. povinný díl.[6] Povinný díl ovšem neznamená, že by měl nepominutelný dědic nárok na část pozůstalosti, ale má nárok toliko na finanční ekvivalent, který odpovídá povinnému dílu. Tuto částku mu jsou ostatní dědicové povinni vyplatit.[7]

Za zmínku stojí i povinnost dědice převzít spolu s majetkem i dluhy zůstavitele.[8] Nechce-li dědic dluhy převzít, nezbývá mu nic jiného než celé dědictví odmítnout. 

Dědické řízení může trvat v řádech měsíců, ale i let. I přesto, že zůstavitel svůj majetek v závěti určil, musí notář v souladu se zákonem veškerý majetek po zůstaviteli aktivně vyhledat a nemůže se spolehnout jen na obsah listiny.[9] Dobu trvání řízení prodlužují rovněž související spory. Dobou trvání dědického řízení jsou pak významně dotčeny zejména obchodní společnosti, ve kterých zůstavitel buď vystupoval jako společník, nebo působil dokonce jako společník a zároveň jednatel.

Náklady spojené s řízením o pozůstalosti představuje především odměna notáře, kterou hradí dědicové zůstavitele. Základ odměny notáře vychází z obvyklé ceny pozůstalosti.[10] Notář může v některých případech odměnu i zdvojnásobit, resp. navýšit odměnu za jednotlivý úkon až o 100 %, jedná-li se o složitou, obtížnou nebo časově náročnou věc.[11] K výsledné ceně odměny se rovněž musí připočítat i daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, provádí-li v řízení o pozůstalosti úkony soudního komisaře notář, který je plátcem daně z přidané hodnoty.[12]

Vedle závěti může zůstavitel o svém majetku rozhodnout uzavřením smlouvy se svými dědici.[13] Dědickou smlouvu ovšem nelze pořídit o celé pozůstalosti, čtvrtina pozůstalosti musí vždy zůstat volná pro pozdější zůstavitelovo rozhodnutí, jak se svým majetkem naložit. Pokud by chtěl zůstavitel odkázat i tuto čtvrtinu, může tak učinit prostřednictvím závěti.[14] Pokud by zůstavitel odkázal celou svoji pozůstalost v dědické smlouvě, byla by taková dědická smlouva neplatná.

Alternativní nástroje pro mezigenerační předání majetku

Mezigenerační předání majetku lze vedle institutů dědického práva zajistit mimo jiné prostřednictvím institutů správy majetku, zejména pak prostřednictvím svěřenského fondu[15]. Podstata svěřenského fondu spočívá v tom, že (i) zakladatel vyčlení majetek ze svého výlučného vlastnictví, (ii) ke správě vyčleněného majetku prostřednictvím smlouvy či pořízení pro případ smrti povolá svěřenského správce, který (iii) se zaváže ke správě majetku, přičemž (iv) správce je současně vázán předem stanoveným účelem a pravidly svěřenského fondu, která tradičně obsahují i pravidla pro plnění osobám, které by byly dědici zakladatele fondu (obmyšlení).[16]  

Svěřenský fond je řízen statutem, který se vyhotovuje ve formě notářského zápisu.[17] Fond zřízený za života zakladatele vzniká zápisem do evidence svěřenských fondů, jejímž zřizovatelem je Ministerstvo spravedlnosti. Vznik fondu lze nicméně odložit až k okamžiku smrti jeho zakladatele. Takový fond je zřízen pořízením pro případ smrti, přičemž zápis fondu do rejstříku je pouze deklaratorní.[18] 

Nakládání s majetkem a plnění obmyšleným probíhá na základě zakladatelem stanovených podmínek. Zakladatel přitom není vázán univerzálními a rigidními ustanoveními, jako je tomu právě u institutů dědického práva. Je to právě flexibilita, která představuje jednu z hlavních výhod svěřenských fondů. Zakladatel fondu může stanovit detailní pravidla správy majetku ve fondu, odložit okamžik předání (převodu) majetku, či stanovit zákaz převodu majetku a obmyšleným stanovit pouze užívací právo k majetku. Není vyloučeno, aby zakladatel některé své potomky do plnění nezahrnul, tedy z nabytí majetku vloženého do fondu je úplně vypustil. O majetku, který je vložen do fondu, neprobíhá řízení o pozůstalosti, neboť zakladatel po vkladu majetku do svěřenského fondu není nadále jeho vlastníkem.

Náklady na vznik svěřenského fondu uhradí zakladatel za svého života. Osoby zúčastněné na fondu nejsou v případě úmrtí zakladatele vystaveny nákladům, které by s přechodem tohoto majetku vynaložily v případě dědického řízení, přičemž majetek vložený do fondu je plynule spravován podle zakladatelem stanovených podmínek.

Vedle svěřenských fondů se lze v praxi setkat i s využitím nadačních fondů k zajištění mezigeneračního předání majetku. Obdobně jako u svěřenských fondů je umožněn vznik nadačního fondu jak za života, tak pořízením pro případ smrti.[19] Na rozdíl od svěřenských fondů mají nadační fondy právní subjektivitu, jejich zřízení je vhodné zejména v situacích, kdy je část majetku zakladatele tvořena zahraničními aktivy, neboť díky právní subjektivitě nadačních fondů si některé zahraniční právní řády s jejich existencí snadněji poradí. 

Závěr

V okamžiku úmrtí osoby může absence předchozího pečlivého plánování vést k obtížným situacím a nežádoucím ekonomickým důsledkům. Včasným plánováním a volbou vhodné formy předání majetku lze naopak zajistit hladký přechod majetku v souladu s vůlí zůstavitele. Přestože je závěť nejčastěji využívaným institutem pro předání majetku, není vždy nejvhodnějším řešením. Jedná se o snadno dostupný nástroj, jehož využití však nese řadu rizik a nevýhod. Nejedná se pouze o rizika spojená s dodržením podmínek vzniku závěti, spory o její platnost, nebo nevýhody v podobě zdlouhavého řízení o pozůstalosti a nákladů s tímto řízením spojených. Závěť jako taková zůstavitelům zejména neposkytuje možnost ovlivnění budoucnosti majetku, který plánují předat. Český právní řád v současné době upravuje instituty (mezi kterými vyniká institut svěřenského fondu), které jsou pro svou flexibilitu a možnost stanovit podmínky nakládání s majetkem pro správu a mezigenerační předání majetku vhodnějším nástrojem.

---

[1] § 1494 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“)

[2] Tito svědci ovšem nemůžou následně po zůstaviteli dědit, tj. nelze jim v závěti přenechat díl na pozůstalosti.

[3] § 1533 ve spojení s § 1534 OZ