Předchozí díl seriálu si můžete přečíst zde.
Český právní řád nabízí řadu nástrojů a forem, které mohou posloužit jako nástroj, prostřednictvím kterého dojde k zajištění správy majetku. Každý nástroj či konstrukce se pak vyznačuje řadou výhod, ale i limitací, které je při volbě nejoptimálnější varianty nutné zohlednit. Výběr vhodné formy pro správu Vašeho majetku je tak zcela zásadní v rámci majetkového plánování a mezigeneračního předávání majetku. Jak jsme nastínili již v rámci článků o svěřenských fondech, vhodně zvoleným a nastaveným nástrojem správy majetku se totiž lze efektivně vyhnout či alespoň minimalizovat nespočet rizik.
Velká rekodifikace soukromého práva, resp. občanský zákoník přinesl řadu, pro české právní prostředí, nových nástrojů, které lze po vzoru zahraničních (západních) právních úprav užít pro účely správu majetku.
Svěřenský fond
Prvním a nejfrekventovaněji využívaným nástrojem pro účely správy (zejména) rodinného soukromého majetku je svěřenský fond. Svěřenský fond[1] lze vymezit jako entitu bez právní subjektivity, tedy bez způsobilosti mít v mezích právního řádu práva a povinnosti[2], která vzniká tím, že (i) zakladatel (zakladatelé) vyčlení majetek ze svého výlučného vlastnictví, (ii) ke správě vyčleněného majetku je na základě smlouvy či pořízení pro případ smrti povolán svěřenský správce, který (iii) se zavazuje ke správě majetku, přičemž (iv) je vázán předem stanoveným účelem svěřenského fondu.[3]
Majetku se tedy po vyčlenění ujímá svěřenský správce, jehož úkolem je majetek spravovat ve prospěch beneficienta (beneficientů). Vykonává tak veškerá práva k majetku. Jedná se nicméně o tzv. „majetek bez vlastníka“, jež je spravovaný za účelem a dle pravidel stanovených zakladatelem. Je to pak právě tento „majetkový koncept“, který odlišuje české svěřenské fondy od tradičních zahraničních trustů, ve kterých správce disponuje tzv. formálním vlastnictvím ke spravovanému majetku.
Samotný fond vzniká zápisem do evidence svěřenských fondů, kterou zřizuje Ministerstvo spravedlnosti. Rozdílně se pak děje u fondů, které jsou zřízeny pořízením pro případ smrti, ty totiž fakticky vznikají již smrtí zakladatele a zápis do rejstříku je poté jen deklaratorní. [4]
Svěřenský fond přináší zakladateli vysokou míru jistoty v tom, že se s majetkem v případě jeho nezpůsobilosti bude nakládat přesně podle jeho vůle. Toho je pak možné docílit zejména v případě, kdy zakladatel založí svěřenský fond za svého života a následně precizuje jeho nastavení a interní procesy tak, aby bylo dosahováno požadovaného účelu.
Základní stavební kámen svěřenského fondu tvoří statut, za jehož přípravu je zodpovědný zakladatel a který je pořizován formou notářského zápisu. Sepsání statutu, jakož i další doplňující dokumentace, je nutné důkladně promyslet a správně a důsledně nadefinovat pravidla fungování, a to zejména z toho důvodu, aby bylo v maximální možné míře dosahováno požadovaného účelu a současně byla eliminována možná rizika a nežádoucí situace. V této oblasti nicméně zákon dává zakladateli poměrně široké pole působnosti a je tedy na něm, co všechno se do statutu rozhodne začlenit. Tato výhoda nicméně klade o to větší nároky na volbu optimálního partnera, který bude zakladateli s přípravou statutu a související dokumentace nápomocen.
Mezi hlavní využití svěřenského fondu patří ochrana majetku zakladatele a jeho rodiny, nastavení plynulého a bezpečného mezigeneračního předání majetku, ochrana před vnějšími vlivy či zachování jednoty rodinného majetku.
Nadační fond
Dalším nástrojem, který bývá v českém právním prostředí využíván ke správě majetku, je nadační fond. Nadační fondy jsou právnickou osobou tvořenou majetkem, který byl do nadačního fondu vyčleněn k určitému účelu. V posledních letech jsou nadační fondy využívány jako alternativa ke svěřenským fondů, a to nejčastěji v případech, kdy je majetkové portfolio tvořeno zahraničními aktivy, zejména pak nemovitostmi. Výhodu v této souvislosti představuje právě právní subjektivita, a tedy snazší uchopitelnost stran některých zahraničních právních řádů. S právní subjektivitou se pojí fakt, že nadační fond je způsobilý mít práva (tedy i práva vlastnické) a je tedy vlastníkem veškerého majetku do něj vloženého.
Nadační fond neslouží trvalému účelu, na jeho majetek se proto nestanovují přílišná omezení a limity. Například vklady a dary do nadačního fondu nemusí splňovat předpoklad trvalého výnosu a celý majetek nadačního fondu může být spotřebován k účelu, pro nějž byl založen.[5] Jedinými nároky, které zákon na účel nadačního fondu klade, se týkají jeho užitečnosti[6].
Účel může být soukromý nebo veřejně prospěšný, s limitem společenské nebo hospodářské užitečnosti.
Založit nadační fond může jakákoliv fyzická nebo právnická osoba. Zakladatel (zakladatelé) nemusí skládat nadační jistinu (není ani stanoven minimální vklad), a tím pádem ani do nadačního rejstříku nemusí zapisovat nadační kapitál.[7] Jak již bylo naznačeno, nároky na zakladatelské dokumenty stanovené právním řádem nejsou velké a zakladateli je tak ponechána poměrně vysoká míra volnosti, která je nicméně nižší, než v případě nastavení svěřenského fondu. Nadační fond může rovněž vykonávat podnikatelskou činnost, avšak s tím omezením, že výdělek z takové činnosti slouží k podpoře fondu. Z majetku nadačního fondu se pak poskytuje plnění vymezeným osobám, jinak je možné majetek fondu zcizit jen obtížně a jen je-li to v souladu s účelem nadačního fondu.
Stejně jako u svěřenských fondů je umožněn jak vznik za života (zakládací listina), tak pořízením pro případ smrti.[8] Stejně jako u svěřenských fondů, mají i ty nadační svoji evidenci a všechny fondy musí být v nadačním rejstříku zapsány. V případě nadačních fondů lze z rejstříku mimo jiné vždy získat zakladatelské dokumenty fondu a vyčíst identifikaci všech členů statutárního a kontrolního orgánu obdobně jako v případě obchodních společností. Obecně lze tedy říci, že nadační fondy jsou oproti svěřenským fondům velmi transparentní, což řada zájemců o zajištění správy majetku považuje za nevýhodu.
Nadační fondy jsou využívány převážně jako alternativa k nadacím a bývají zakládány zejména za veřejně prospěšným účelem. Své opodstatnění však mohou mít i při nastavení a správě rodinného majetku nebo jeho části.
Nadace
Poslední „institucializovanou“ formou správy majetku, na kterou se zaměříme, je nadace. Stejně jako v případě nadačního fondu se jedná o právnickou osobu. Nadace se zakládají k trvalé službě společensky nebo hospodářsky užitečnému účelu. Ač je nadace v mnoha ohledech podobná nadačnímu fondu, je ve srovnání daleko méně flexibilní, přičemž hlavním důvodem je rozsáhlá právní úprava, která obsahuje i několik kogentních ustanovení[9]. Hlavními rozdíly pak jsou požadavek trvalé výnosnosti nepeněžitých vkladů a požadavek na jistinu ve výši 500.000 Kč (tzv. nadační jistina)[10]. Dále lze zmínit vysokou míru transparentnosti, která se projevuje například povinností zveřejňovat výroční zprávu obsahující mimo jiné i seznam všech obdržených darů.[11]
Nadace může vzniknout za života nebo pořízení pro případ smrti.[12] K dalším společným znakům s výše zmíněnými fondy dále patří evidence nadace ve veřejném rejstříku a s ní spojená transparentnost osob v orgánech nadace a dokumentů ukládaných do nadačního rejstříku. Pro úpravu vnitřních poměrů vydává zakladatel nadace obdobně jako u nadačního fondu statut.
Na účel nadace jsou stanoveny vyšší požadavky než u nadačního fondu. Účel nadace může být veřejně prospěšný, spočívá-li v podpoře obecného blaha, i dobročinný, spočívá-li v podpoře určitého okruhu osob určených jednotlivě či jinak.[13] Naplnění účelu musí být bez zaměření na ziskovost, tedy např. podpora umění, sběratelská činnost a další veřejně prospěšná činnost, resp. její podpora. Podnikání a jakákoliv jiná výdělečná činnost je pak možná jen omezeně, jako vedlejší činnost a výdělek musí směřovat vždy zpět na podporu účelu nadace.
Obecně lze konstatovat, že nadace není nejvhodnějším nástrojem pro účely správy soukromého majetku a plnění beneficientům. Nadace je nicméně stabilní součástí českého právního řádu a poskytuje výhody zejména klientům, kteří usilují o naplňování stanoveného účelu bez primárního zájmu generovat další zisk.
Zahraniční možnosti
Nad rámec výše popsaných českých variant využívaných ke správě majetku, nelze opomenout ani zahraniční alternativy, které se sice vyznačují určitými specifiky, ale mohou i českým rezidentům přinést řadu výhod a leckdy představovat optimální nástroj pro dosažení jejich cílů. Zpravidla se jedná o obdobu svěřenských či nadačních fondů - trusty, trust-like entity či rodinné nadace.
Mezi hlavní důvody vedoucí k volbě zahraniční entity můžeme řadit zajištění diverzifikace rizik, zaštítění mezinárodní struktury nebo vyšší bankovní a finanční stabilitu zahraničních právních prostředí. Při volbě a následném nastavení zahraničních alternativ je nicméně zcela klíčové zajistit důkladnou daňovou a právní analýzu dopadů, a to jednoduše z toho důvodu, aby celá struktura a její chod nebyl nadměrně daňově zatěžující. Obecně lze říci, že příprava zahraniční alternativy, jakož i následný provoz entity s sebou nesou vyšší náklady.
K populárním zahraničním common-law jurisdikcím patří Québec či Jersey. Z kontinentálních úprav bychom vyzdvihli zejména tzv. německý „treuhand“ nebo francouzskou fiducii. Mezi jednu z nejčastěji volených jurisdikcí se nicméně řadí Lichtenštejnské knížectví, zejména díky bankovní a finanční stabilitě země a ustálené rozhodovací praxi soudů. Zároveň je zde ohledem na dlouhodobou tradici v oblasti správy majetku, podpořenou mnohaletými zkušenostmi, úroveň poskytovaných služeb velmi vysoká a spojená s mezinárodní prestiží. K možnostem správy majetku v knížectví patří zejména Lichtenštejnský trust nebo Lichtenštejnská nadace.
Lichtenštejnský trust je evropskou alternativou tradičních trustů a má svůj původ v common-law. Trust představuje smlouvu mezi jedním nebo více zakladateli, kteří převádí svůj majetek za účelem správy na jednoho nebo více svěřenských správců. Svěřenský správce je pak na rozdíl od českého ekvivalentu formálně „vlastníkem“ majetku, který je do trustu vyčleněný a oddělený od soukromého majetku jak svěřenského správce, tak zakladatele. V řadách správců musí figurovat alespoň jeden profesionální správce.
Naopak Lichtenštejnská nadace je právně a ekonomicky nezávislou právnickou osobu zřízenou ke zvláštnímu účelu, a to jednostranným projevem vůle zakladatele. Podnikatelskou činnost může vykonávat v omezeném rozsahu a rovněž je zde stanovena povinnost účasti alespoň jednoho profesionála v roli správce. Další povinností je zřízení nadační rady s minimálně dvěma členy.
Závěr
Ochrana (nejen) rodinného majetku ve prospěch budoucích generací a plynulý přechod mezi nimi, zachování celistvosti či pokračování ve vizích zakladatele podnikatelské struktury. To všechno mohou být úvahy, které člověka povedou k učinění rozhodnutí o potřebě zajištění správy svého majetku. Odpověď na otázku, která z možných variant bude v konkrétním případě nejvhodnější, však není jednoduchá․ Vždy bude záležet zejména na účelu, kterého hodlá vlastník – za pomoci zvolené formy správy majetku – dosáhnout.[14] Je však potřeba analyzovat i neprávní faktory, které budou při rozhodování hrát roli, jako jsou například náklady, které se s jednotlivými variantami pojí jak na začátku, tak při následném „provozu“.
[1] Srov. § 1448 a násl. občanského zákoníku.
[2] Srov. § 15 odst. 1 občanského zákoníku.
[3] Srov. ELISCHER, D. In: HOLLMANN, J.; ELISCHER, D.; ŠLEJHAROVÁ, M.; a kol. Svěřenské fondy pro praxi. Plzeň: Aleš Šeněk, 2022, s. 35.
[4] HOLLMANN, Jakub. Svěřenský fond v českém právním prostředí: jeho parametry, efektivní správa a daňové dopady – 1. část. Právní rozhledy, 2022, č. 9, s. 313-320.
[5] GÜRLICH, Richard. Právnické osoby – fundace (nadace a nadační fondy). Novinky z rekodifikace - advokátní kancelář GÜRLICH & Co., 2014, č. 50, s. 1.
[6] Srov. § 394 odst. 1 občanského zákoníku.
[7] Srov. § 398 odst. 3 občanského zákoníku.
[8] Srov. § 395 občanského zákoníku.
[9] Srov. např. § 306 či 314 občanského zákoníku.
[10] Srov. § 336 a § 337 občanského zákoníku.
[11] Srov. § 358 a § 360 občanského zákoníku.
[12] Srov. § 309 občanského zákoníku.
[13] Srov. § 306 občanského zákoníku.
[14] RONOVSKÁ, Kateřina. Volba formy správy rodinného majetku: na čem záleží?. Bulletin advokacie, 2016, č. 7-8, s. 44-48.
Diskuze k článku ()