Rozjímání nad nejbizarnějšími závěťmi všech dob - část I.

Mj. pro tuto svou moc je poslední vůle svázána řadou pravidel, která rozděluji do dvou základních kategorií – první regulují obsah, druhá formu. Toto pojednání se zaměřuje na posléze zmíněnou skupinu pravidel s tím, že vybírá situace, u nichž si vám nejednou vytane na mysli, že takový příběh by snad nenapadl ani toho nejkreativnějšího romanopisce.

Sám život totiž přináší všelijaké příběhy, z nichž některé z nich se dostanou i před orgány justice. Soudy po celém světě měly možnost (a povinnost) řešit řadu kuriózních kauz, v nichž např. rozhodly o tom, zda může být závěť napsána perem na břidlici, vyryta do skla, či do vaječné skořápky,[2] ba dokonce na blatník od traktoru. Jaký nejabsurdnější nástroj či materiál byl k vytvoření závěti kdy použit? Účelem tohoto článku je především pobavit čtenáře, odlehčit jejich mysli ve shonu spojeném s počátkem roku a poukázat na to, že možné je snad opravdu všechno. Zdaleka ne veškeré závěry soudů, které hodlám komentovat v tomto pojednání, jsou přenositelné do českých poměrů, spíše naopak. Zmíněná rozhodnutí jsou pro nás ovšem přesto zajímavá, ať již z pohledu právního vědomí de lege ferenda či jako demonstrace rozdílů mezi přístupem common law a pojetím kontinentální právní kultury.

Romantický příběh pana Harrise

Dne 8. července 1948 pracoval pan Cecil G. Harris jako obvykle na své pšeničné farmě, když v tu ránu přišel vydatný přívalový déšť a bouřka. Zdálo se mu, že jeho pluh není dobře připojen, a tak se rozhodl to napravit. Při tom však došlo k tomu, že traktor začal couvat, přejel mu panu Harrisovi nohy a ten pod ním zůstal uvězněn. V této pozici setrval po několik útrpných hodin, během kterých se mu jistě hlavou prohnala řada myšlenek, přesto i v této situaci pamatoval na svou manželku. Za pomoci svého kapesního nože vyryl do blatníku tato slova: „Pro případ, že zemřu v tomto nečase, přenechávám vše své ženě [+ podpis].”[3] Ačkoli ho jeho žena nalezla ihned poté, co se bouře přehnala, a pokusila se spolu s jejich několika přáteli o jeho záchranu, pan Harris následujícího dne svým zraněním podlehl. Blatník od traktoru se tak patrně poprvé v dějinách lidstva stal nosičem poslední vůle. Závěť objevily tamní zemědělci den po těchto událostech, když poblíž místa nehody aplikovali jed na kobylky. Po pravomocném skončení pozůstalostního řízení byl blatník spolu s Harrisovým kapesním nožíkem vystaven v knihovně právnické fakulty University of Saskatchewan.[4]

Příběh Duanea Hortona

Následující příběh je ještě více ponurý než ten předchozí. Duane Francis Horton, 21letý mladík, jednoho dne do svého deníku napsal: „Je mi to opravdu líto … mé poslední oznámení, mé rozloučení, najdete na mém telefonu. Aplikace by měla být otevřena. Pokud nikoli, koukněte do Evernote na poznámku s názvem ‘Poslední oznámení’.“[5] Po následném Duanově dobrovolném odchodu z tohoto světa byly soudy konfrontovány s otázkou, zda Evernote poznámka, na níž tento deníkový zápis odkazuje, představuje Duanovu platnou poslední vůli. Tato poznámka obsahovala několik osobních zpráv, instrukce ohledně pohřbu, a dále zejména několik pokynů ohledně jeho majetku.[6]

Na konci dokumentu stálo Duanovo celé jméno, které patrně mělo sloužit jako podpis, které však podpisem v pravém slova smyslu nebylo. Formální náležitosti závěti tedy nebyly splněny. Přesto soudy uzavřely, že se podle této závěti může dědit, neboť testovací úmysl (animus testandi) pořizovatele i jeho vůle byly zřejmé a jednoznačné. Za oceánem totiž (alespoň v mnohých státech či provinciích) platí pravidlo, podle něhož i dokumenty, které nesplňují všechny formální náležitosti závěti, mohou být považovány za závěť, pokud existují dostatečné důkazy o tom, že měl zůstavitel v úmyslu, aby se tento dokument stal jeho poslední vůlí.[7] Třebaže toto pravidlo vypadá na první pohled docela sympaticky, může vést k nebezpečným důsledkům, neboť akcent na vůli zůstavitele nesmí zcela upozadit formální požadavky. Ty totiž plní určitou funkci, v tomto kontextu je důležitá především funkce důkazní a autentizační. Byla v daném případě zajištěna dostatečná jistota, že onen evernotový soubor nebyl pozměněn?[8]

Příběh Kartera Yu

Po Kanadě a Michiganu navštívíme další zajímavou zahraniční jurisdikci, konkrétně australský Queensland. Tento příběh je snad ještě absurdnější než ten předchozí. Karter Yu využil k sepsání svého posledního pořízení svůj iPhone. Na něm otevřel aplikaci Poznámky, do níž zapsal text počínající slovy: „Toto je má poslední vůle a můj testament“ a dále povolal svého bratra vykonavatelem závěti a rozdělil svůj majetek mezi své přátele a rodinné příslušníky. Předmětná poznámka končí slovy: „Nezměnil jsem ničeho po 31. srpnu 2011, 18. hodině a 48. minutě!“ Následuje ještě jeho jméno, datum a adresa.

V Queenslandu aplikují soudy tříkrokový test vedoucí ke zjištění, zda existuje animus testandi, který převáží nad nedostatkem formalit:

Jedná se vůbec o dokument?
Obsahuje daný dokument zřetelně projevený úmysl zemřelého pořídit pro případ smrti?
Zamýšlel zemřelý tento dokument jako svou poslední vůli?