Články s tagem: dědické právo

Dědické právo patří k oblastem soukromého práva, v nichž se nejviditelněji protíná autonomie vůle zůstavitele s ochranou základních hodnot právního řádu. Právě proto se zde opakovaně objevují spory, v nichž se účastníci řízení snaží prosadit subjektivně vnímané „spravedlivé“ řešení na úkor striktního respektu k zákonnému systému.

Na nedávné kauze kolem závěti zpěvačky Anny "Aničky" Slováčkové [1] se ukázalo, jak i drobná formální chyba může zmařit poslední vůli zůstavitele. Slováčková před smrtí sepsala závěť, v níž chtěla odkázat většinu majetku otci a bratrovi. Avšak protože jeden ze svědků její závěti byl osobou blízkou dědici (bratrovi), stala se tato část závěti neplatnou a dědictví se muselo rozdělit podle zákona jinak, než zamýšlela. Tento případ ilustruje, že při sepisování poslední vůle je třeba dbát na každou zákonnou formalitu. Níže přinášíme přehled nejčastějších chyb, kterých se lidé při sepisování závěti dopouštějí.

Dědické právo představuje oblast soukromého práva, jež se vyznačuje výraznou mírou variabilních řešení a širokým prostorem pro autonomii vůle účastníků.

Současné české dědické právo je upraveno v občanském zákoníku, zákonu č. 89/2012 Sb. (dále jen „NOZ“), konkrétně v §§ 1475-1720, překvapivě jako součást práva věcného.

S aplikací evropského nařízení o dědictví (EU č. 650/2012) jsou stále nové problémy. Nově na českých katastrálních úřadech vyvstala otázka, zda musejí EDO uplatňovat všichni dědicové ze společenství dědiců, nebo zda tak mohou činit jen někteří.

Judikátem měsíce je poprvé rozhodnutí soudu II. stupně. Konkrétně se jedná o usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023, č. j. 102 Co 9/2023-102.

Zamysleli jste se nad tím, co se stane s vaším majetkem, podnikáním, bankovními účty, sbírkou veteránů, kryptoměnovou peněženkou či profily na sociálních sítích po vaší smrti? Na základě dotazů našich klientů přinášíme odpovědi na některé z otázek, se kterými se v praxi setkáváme nejčastěji.

Nařízení č. 650/2012 platí již 8 let, ale v případě úmrtí osob, které se přestěhovaly do jiného státu EU za účelem pobytu v domově pro seniory, se stále vyskytují případy, kdy se žádný soud neprohlásí za příslušný k vedení dědického řízení.

Jak mohu nejlépe zabezpečit svou ženu nebo svého muže pro případ, že zemřu?

Od rozhodnutí ESD z 9. 3. 2023 ve věci C-354/21 (Registrų centras VĮ) uplynuly téměř dva měsíce, ale dosud nejsou žádné reakce katastrálních úřadů v České republice, Litvě, ani dědických oddělení soudů nebo katastrálních úřadů v Německu.

Německý spolkový soudní dvůr ("BGH") rozhodoval ve svém rozsudku ze dne 29. června 2022, sp. zn. IV ZR 110/21, o tom, zda je možné vyhnout se ochraně nepominutelných dědiců volbou cizího dědického práva, které ochranu nepominutelných dědiců nezná.

Dědická nezpůsobilost nastává ze zákona, nezávisle na projevu vůle zůstavitele, a to v případech, kdy se dědic svým vlastním chováním vyloučí z dědické posloupnosti po zůstaviteli.

Vydědění nepominutelného dědice je jedním z nejvýznamnějších institutů dědického práva, neboť je jediným nástrojem, kterým může zůstavitel zkrátit, či přímo vyloučit nepominutelného dědice z jeho práva na povinný díl.

Institut dříve vysloveného přání umožňuje pacientovi odmítnout budoucí lékařskou péči pro případy, že v daném okamžiku již sám nebude schopen svoji vůli projevit.

Kdyby byl občanský zákoník dítětem, již by v tuto chvíli dostával své první vysvědčení. Doba šesti let však z hlediska života zákona příliš neznamená, takže je ještě brzy zákon komplexně hodnotit.

Kdyby byl občanský zákoník dítětem, již by v tuto chvíli dostával své první vysvědčení. Doba šesti let však z hlediska života zákona příliš neznamená, takže je ještě brzy zákon komplexně hodnotit.

Málokterý dokument má takovou moc jako závěť. Je to právě ona, která dokáže způsobit, že „lidi, kteří jsou za normálních okolností dokonale přímí a sympatičtí, se zkroutí jako vývrtka a propadnou chamtivosti při pouhých slovech "zůstavuji či odkazuji“.[1]

Institut mystického testamentu vychází z římského práva, kterým se inspirovala jeho úprava v ABGB a po jeho vzoru se objevuje i v o. z. (§ 1495). Text se věnuje historickému vývoji, důvodům vzniku a funkci mystického testamentu v Římě. Zabývá se také odlišnostmi mezi tímto pojetím mystického testamentu a mystickým testamentem v zákonících postavených na francouzském Code civil.

Dědické právo nabízí nepominutelnému dědici při dědění z jakéhokoliv dědického titulu možnost odmítnout dědictví a zároveň si ponechat právo na povinný díl. Na tuto možnost ale dědické právo nereaguje dalšími zvláštními ustanoveními, která by upravovala otázku, kdo má povinnost vyplatit povinný díl, zda do uvolněného dědického podílu nastupují potomci nepominutelného dědice odmítnuvšího dědictví s výhradou povinného dílu a zda tito potomci nabývají právo na povinný díl. Je proto nutno užít obecná ustanovení, která však reagují na odlišné situace a z nich vyvozená řešení mohou vyvolávat aplikační problémy.

Článek se zabývá institutem odkazu z pohledu uplatnění principu autonomie vůle v dědickém právu. Výklad o historickém vývoji ukazuje kořeny tohoto institutu v římském právu, jakož i přímou návaznost ABGB na právní konstrukce zavedené již v období starověku.

Jednou z podmínek dědění je projev vůle dědice směřující k jeho přijetí (neodmítnutí). Zároveň platí, že jakmile potenciální dědic dědictví odmítne, nemůže toto své rozhodnutí již nikdy změnit. Tato skutečnost je projevem zásady „semel heres, semper heres“ [1] - jednou dědic, navždy dědic.

Na začátku svého příspěvku bych rád zdůraznil, že naše právo občanské a dědické je typické svou kontinuitou v historickém vývoji. Žijeme v době stálého hledání a uvažování o možných řešeních, nikoli v době zjevených pravd, a tak i mnohé judikáty a doktrinální závěry mohou přežít a věřme, že některé doktrinální závěry i prominentní judikáty se přežijí.

České dědické právo je založeno na několika základních zásadách. Jednou z nich je testovací svoboda. Článek poskytuje úvod do problematiky této zásady a pravidel, které jsou jí ovlivněny. Testovací svoboda spočívá v tom, že člověk má zvolit, na koho přejde majetek, který zanechává po své smrti.

V souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku, který nabyl účinnosti již před více než pěti lety, se mnohokrát skloňoval institut vedlejších doložek závěti, který byl s příchodem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“), obnoven. Předchozí občanské zákoníky z let 1964 a 1950 totiž instituty vedlejších doložek neznaly a tyto považovaly za nemožné z toho důvodu, že v nich bylo spatřováno nepřípustné omezování dědice v nakládání s vlastním majetkem.

Rozsudek rakouského Nejvyššího soudního dvora („OGH“) týkající se identifikace pozemků bude mít dalekosáhlý dopad na užívání evropského dědického osvědčení (EDO) v praxi.