„Evropská turistika dementních osob“ jako problematický případ v rámci Evropského dědického nařízení č. 650/2012

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 (dále zkráceně „Evropské dědické nařízení“) platí již osm let (od 17. srpna 2015 se vztahuje na všechna úmrtí v EU s výjimkou Dánska a Irska), ale v případě úmrtí osob, které se přestěhovaly do jiného státu EU za účelem pobytu v domě pro seniory, se stále vyskytují případy, kdy se žádný soud neprohlásí za příslušný k vedení dědického řízení. Soudní dvůr EU již v některých případech rozhodl o otázce „obvyklého pobytu“ (angl.: „habitual residence“, něm.: „gewöhnlicher Aufenthalt“) podle čl. 4 evropského dědického nařízení, avšak ne jednoznačně.

Domy pro seniory v blízkosti hranic Maďarska (s Rakouskem) a České republiky a Polska (s Německem) se již několik let specializují na péči o seniory ze zahraničí, např. pacienty s Alzheimerovou chorobou. Poněkud nevhodně se tomu říká „evropská turistika dementních osob“. Němečtí důchodci se také rádi stěhují do Španělska a Portugalska (včetně ostrovů ve Středozemním moři a Atlantiku), tyto země se staly oblíbenými rezidencemi seniorů ze severních zemí EU.

Pokud však dojde k úmrtí a zesnulý za svého života nesepsal závěť, v níž by si zvolil příslušné právo a případně stanovil, kterou soudní příslušnost si přeje pro své dědictví, jsou podle čl. 4 evropského dědického nařízení příslušné soudy členského státu EU, v němž měl zesnulý „obvyklý pobyt“, což obvykle znamená, že se na toto dědictví použije dědické právo tohoto členského státu EU (čl. 21 nařízení). V německém právu existuje stejná návaznost v § 343 odst. 1 FamFG (něm. zákon o rodinných věcích) jako „gewöhnlicher Aufenthalt“ – nedávno Vrchní zemský soud (OLG) v Mnichově vydal rozhodnutí ze dne 9.02.2023, 33 UH 4/23e v případu na území Bavorska.

Pokud se zesnulý úmyslně přestěhoval do Španělska, Portugalska nebo Polska, je obvyklý pobyt v těchto zemích. Je tomu tak proto, že Soudní dvůr EU (případy Oberle, E.E., Registru centras a Kubicka) vykládá „obvyklý pobyt“ jako místo, kde měl zesnulý k okamžiku úmrtí nejvíce vztahů. Výklad neurčitého právního pojmu „obvyklý pobyt“, který Soudní dvůr EU do určité míry používá, je vysvětlen v bodech odůvodnění 23 a 24 Evropského dědického nařízení, však není v dosud rozhodnutých případech ESD jednoznačný. A rozhodné ustanovení čl. 4 Evropského dědického nařízení tento pojem nedefinuje, stejně jako německé ustanovení § 343 odst. 1 FamFG.

Co se stane a které právo se použije a které soudy jsou příslušné, pokud se zemřelý již nerozhodl vědomě přestěhovat, protože byl v té době již dementní, ale jeho příbuzní ho ještě za jeho života přestěhovali do domu pro seniory např. v Polsku, Maďarsku nebo České republice, kde o něj bylo několik let před smrtí pečováno? Je pak jeho „obvyklý pobyt“ podle čl. 4 Evropského dědického nařízení v této jiné zemi EU (např. v Maďarsku, České republice nebo Polsku), nebo stále v Německu, kde žijí např. jeho příbuzní, kde má bankovní účty a nemovitosti? Tyto otázky nejsou akademické, zaprvé protože pokud má zůstavitel obvyklý pobyt v místě úmrtí, jsou k dědickému řízení příslušné soudy nebo notáři v této zemi, tj. maďarští, čeští nebo polští notáři. Ti také rozhodují o majetku v Německu a zadruhé platí dědické právo těchto „nových“ zemí.

Výše uvedené může představovat nemalé jazykové překážky, a především platí pro dědické právo Maďarska, České republiky nebo Polska. A zde existují určité rozdíly oproti německému právu, např. u práva na povinný podíl, práva dědiců první skupiny (manžela/ky a dětí) a vydědění. Za života je vhodné sepsat závěť, nastal-li však dědický případ, je na to již pozdě.

V některých případech, které řeší advokátní kancelář bnt, dokonce došlo k situaci, že se za příslušný nepovažoval ani soud v místě úmrtí (Česká republika), ani soud v Německu, odkud zemřelý pocházel. Právně se tomu říká „negativní kompetenční spor“ – právně velmi atraktivní problém. Pro dědice je to však noční můra, neboť to znamená, že pozůstalost je zablokována, protože o ní nerozhoduje žádný soud v EU a v rámci EU neexistuje žádné závazné postoupení (viz ale čl. 17 Evropského dědického nařízení, které řeší jen situaci, kdy dva soudy v EU stanoví svou mezinárodní příslušnost, ale nikoli situaci, kdy se žádný soud nepovažuje za příslušný). Tuto druhou situaci lze řešit pouze prostřednictvím právních prostředků v obou zemích. Podle našeho názoru je základním pravidlem, že místem úmrtí bylo i místo obvyklého pobytu, pokud k úmrtí došlo tam, kde zemřelý posledních několik let také skutečně žil (tedy nikoli v případě cesty na dovolenou nebo návštěvy lékaře v místě úmrtí).

Pokud zůstavitel ještě nezemřel, měl by rozhodně sepsat závěť, pokud je toho ještě schopen. Pokud je zůstavitel již dementní nebo již nastal dědický případ, doporučuje se urychleně kontaktovat soud příslušný podle Evropského dědického nařízení prostřednictvím právníka příslušného v dané zemi.