Dědická (ne)způsobilost v případě spáchání trestného činu účasti na sebevraždě

Dědická nezpůsobilost nastává ze zákona, nezávisle na projevu vůle zůstavitele, a to v případech, kdy se dědic svým vlastním chováním vyloučí z dědické posloupnosti po zůstaviteli.

advokát, Chrenek, Toman, Kotrba advokátní kancelář spol. s r.o.
Foto: Fotolia

V souladu s § 1481 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“ nebo „občanský zákoník“) je z dědického práva vyloučen ten, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul.

Dědická nezpůsobilost nastává ze zákona, nezávisle na projevu vůle zůstavitele, a to v případech, kdy se dědic svým vlastním chováním vyloučí z dědické posloupnosti po zůstaviteli.[1] Dědická nezpůsobilost může postihnout všechny osoby, přicházející v úvahu jako zákonní dědici ve všech dědických třídách, jakož i osoby, které jsou k dědění zůstavitelem povolány závětí nebo dědickou smlouvou, i ty kterým zůstavitel zanechává odkaz nebo pododkaz.[2] Soudní komisař přihlíží k důvodům dědické nezpůsobilosti z úřední moci a v případě, že v pozůstalostním řízení vyjdou najevo pochybnosti o dědické způsobilosti některého z účastníků, je soudní komisař povinen provést důkazy potřebné ke zjištění pravého skutkového stavu, přičemž není omezen na skutečnosti, které uvádějí účastníci řízení.[3]

Nejvyšší soud se v loňském roce zabýval případem složitým jak po právní, tak etické stránce, který svou povahou mohl připomínat i diskusi o problematice eutanázie. Výstupem rozhodování Nejvyššího soudu bylo usnesení ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 106/2021.[4]

V daném případě Nejvyšší soud posuzoval situaci, kdy zůstavitel, který trpěl nevyléčitelnou nemocí – amyotrofickou laterální sklerózou (ALS) – v roce 2017 spáchal sebevraždu skokem do propasti Macocha, a to za pomoci svého jediného syna (syn zajistil přepravu zůstavitele do prostoru Horního můstku Propasti Macocha, přinesl mu schůdky a poté se vzdálil). Za toto jednání byl syn (dále také jen „dědic“ nebo „pozůstalý syn“) v trestním řízení pravomocně odsouzen za trestný čin účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „TZ“).[5]

Zůstavitel po sobě zanechal nedatovaný vlastnoruční dopis na rozloučenou, v němž uvedl, že má nemoc ALS a dobrovolně odchází ze světa. V tomto dopise na rozloučenou, který splňoval veškeré náležitosti stanovené zákonem pro holografní závěť a byl po formální stránce platnou závětí, odkázal vše svému pozůstalému synovi. Zůstavitel byl rozvedený, žil sám a měl jediného syna a matku, která zemřela po datu úmrtí zůstavitele, a jejímiž právními nástupci se stali sestra a dva synovci zůstavitele.[6]

Pozůstalostní i odvolací soud dospěly shodně k závěru, že pozůstalý syn je vyloučen z dědického práva v souladu s ustanovením § 1481 OZ, protože se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli (účasti na sebevraždě). Pozůstalostní soud k tomuto uvedl, že je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. K případnému prominutí trestného činu ze strany zůstavitele pozůstalostní soud sdělil, že prominutí trestného činu či zavrženíhodného jednání do budoucna není možné (lze prominout výlučně činy spáchané v minulosti) a prominutí musí být výslovné, proto nemůže být jako prominutí posouzena závěť sdělující: „Vše odkazuji svému synovi M.“ To, že v uvedeném ustanovení syna za dědice nemůže být spatřováno prominutí trestného činu, z obdobných důvodu shledal i odvolací soud.

Zásadní právní otázkou, kterou se Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zabýval, bylo, zda je pro závěr o dědické nezpůsobilosti ve smyslu ustanovení § 1481 OZ rozhodující posouzení soudu v řízení o pozůstalosti, zda dědicem spáchaný čin účasti na sebevraždě zůstavitele směřuje proti zůstaviteli, či zda je dostačující pravomocný rozsudek soudu vydaný v trestním řízení o tom, že byl tento trestný čin povahy úmyslného trestného činu spáchán a že jej spáchal dědic.    

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v daném případě sice pozůstalý syn spáchal úmyslný trestný čin, ale tento čin nepředstavoval čin spáchaný proti zůstaviteli ve smyslu ustanovení § 1481 OZ, a proto nezakládá dědickou nezpůsobilost dědice (pozůstalého syna). Pozůstalostní soud je sice vázán pravomocným rozsudkem soudu v trestním řízení, ale pouze potud, že byl spáchán úmyslný trestný čin účasti na sebevraždě zůstavitele. Otázku, zda byl tento úmyslný trestný čin spáchán proti vůli zůstavitele, pak má posoudit pozůstalostní soud sám – a bylo-li jednání v souladu s vůlí (přáním) zůstavitele, nelze dovodit, že směřuje proti němu. Zásadní argumentace pro tento závěr Nejvyššího soudu zní následovně:

„(…) Lze sice přisvědčit tomu, že bylo-li v trestním řízení vedeném proti M. D. vydáno rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchal M. D., je pozůstalostní soud tímto rozhodnutím ve smyslu § 135 o. s. ř. vázán, nicméně soudy v projednávané věci již odhlížejí od skutečnosti, resp. ji nepovažují za rozhodující, že – jak vyplývá částečně i ze skutkových zjištění soudů v trestním řízení – M. D. měl jednat nejen v souladu s vůlí (přáním) zůstavitele, ale na jeho výslovnou žádost, a zůstavitel mu byl za jeho jednání (zjevně) dokonce vděčný. Soudy v řízení o pozůstalosti proto byly vázány pravomocným rozsudkem soudu v trestním řízení pouze potud, že M. D. spáchal úmyslný trestný čin účasti na sebevraždě zůstavitele, avšak otázku, zda spáchal tento úmyslný trestný čin proti zůstaviteli ve smyslu § 1481 o. z., měly posoudit samy. Přitom bylo třeba zohlednit všechny okolnosti (zvláště pak dopis na rozloučenou) nasvědčující tomu, že se v daném případě nejedná o trestný čin proti zůstaviteli, a vycházet také z obsahu spisu Okresního soudu v Blansku, vedeného pod sp. zn. 14 T 251/2017 (včetně SMS komunikace mezi zůstavitelem a jeho synem), výpovědi účastníků řízení i svědků v trestním řízení. Na základě celkového hodnocení důkazů a z toho vyplývajících skutkových zjištění měly soudy v řízení o pozůstalosti dospět k závěru, že M. D. se trestného činu proti zůstaviteli nedopustil.

Lze tedy dospět k obecnému závěru, že má-li se jednat o čin proti zůstaviteli, je (logicky) nezbytné, aby nešlo o jednání v souladu s vůlí (přáním) zůstavitele nebo snad o jednání na jeho výslovnou žádost, neboť v takovém případě nelze dovodit, že jednání směřuje proti zůstaviteli. Z uvedeného vyplývá, že čin M. D., byť naplňuje znaky úmyslného trestného činu účasti na sebevraždě zůstavitele podle § 144 odst. 1 tr. zák., není činem spáchaným proti zůstaviteli ve smyslu § 1481 o. z, a proto ani nezpůsobuje dědickou nezpůsobilost pachatele. Navíc za daných okolností není třeba M. D. „trestat dvakrát“, tedy jak odsouzením k podmíněnému trestu odnětí svobody, tak i vyloučením z dědického práva po zůstaviteli.“

Nejvyšší soud současně zdůraznil, že k závěru o tom, že trestný čin nesměřoval proti zůstaviteli, jelikož byl v souladu s jeho vůlí, lze dospět pouze za zcela výjimečných (zde však daných) okolností, spočívajících v samé podstatě činu účasti dědice na sebevraždě zůstavitele spáchané ze zdravotních důvodů. 

Otázkou případného prominutí trestného činu se Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci pro bezpředmětnost nezabýval.

Z výše uvedeného vyplývá, že pro závěr o dědické nezpůsobilosti ve smyslu ustanovení § 1481 OZ v případě spáchání trestného činu účasti na sebevraždě zůstavitele podle § 144 TZ je rozhodující, zda soud v řízení o pozůstalosti dospěje k závěru, že tento dědicem spáchaný trestný čin směřuje proti zůstaviteli. Pravomocný rozsudek soudu v trestním řízení určující, že šlo o úmyslný trestný čin spáchaný dědicem, zde tedy pro založení dědické nezpůsobilosti automaticky nepostačuje.


[1] FIALA R., BEEROVÁ K. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720), 1. vydání, 2015, s. 35 – 41.

[2] ŠEŠINA, M. § 1481 [Okruh osob vyloučených z dědického práva]. In: DVOŘÁK, J., FIALA, J., ŠEŠINA, M., ŠVESTKA, J., WAWERKA, K. Občanský zákoník: Komentář, Svazek IV, (§ 1475-1720). [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2022-6-6]. 


[3] FIALA R., BEEROVÁ K. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720), 1. vydání, 2015, s. 35 – 41.


[4] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 24 Cdo 106/2021-266.

[5] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1370/2018.

[6] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 24 Cdo 106/2021-266.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články