Právo reprezentace při odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu Zdroj: Fotolia

Právo reprezentace při odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu

Dědické právo nabízí nepominutelnému dědici při dědění z jakéhokoliv dědického titulu možnost odmítnout dědictví a zároveň si ponechat právo na povinný díl. Na tuto možnost ale dědické právo nereaguje dalšími zvláštními ustanoveními.

JUDr. Adam Talanda

JUDr. Adam Talanda

Tato zvláštní ustanovení by měla upravovat, otázky, kdo má povinnost vyplatit povinný díl, zda do uvolněného dědického podílu nastupují potomci nepominutelného dědice odmítnuvšího dědictví s výhradou povinného dílu a zda tito potomci nabývají právo na povinný díl. Je proto nutno užít obecná ustanovení, která však reagují na odlišné situace a z nich vyvozená řešení mohou vyvolávat aplikační problémy. Největším problémem je právě nastoupení potomků odmítnuvšího nepominutelného dědice do dědického podílu a do práva na povinný díl a s tím spojené hrozící dvojí zvýhodnění rodinné linie nepominutelného dědice oproti jiným dědicům.

Vymezení problému a struktura článku

Dědické právo hmotné obsažené v občanském zákoníku upravuje zákonnou dědickou posloupnost s šesti třídami zákonných dědiců. Dále upravuje také okruh nepominutelných dědiců a jejich právo na povinný díl. V obou oblastech je upraveno právo reprezentace, tedy nastoupení vzdálenějších potomků zůstavitele na místo dítěte zůstavitele jako dědice nebo nepominutelného dědice.

První třída zákonných dědiců podle § 1635 odst. 1 o. z. k dědění povolává stejným dílem zůstavitelovy děti a jeho manžela. Druhý odstavec téhož ustanovení upravuje právo reprezentace zůstavitelových potomků, tedy nastoupení vzdálenějších potomků zůstavitele do postavení dědice, takto: "Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti; totéž platí o vzdálenějších potomcích téhož předka."

Okruh osob, které jsou nepominutelnými dědici a právo reprezentace, tedy nastoupení vzdálenějších potomků zůstavitele do postavení nepominutelného dědice, upravuje § 1643 odst. 1 o. z. takto: "Nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci." Druhý odstavec tohoto ustanovení pak určuje, kolik činí povinný díl nepominutelných dědiců v závislosti na tom, zda se jedná o zletilé nebo nezletilé nepominutelné dědice.

Obě uvedená ustanovení jsou zdánlivě jasná, ale výkladové problémy nastávají zejména v souvislosti s jiným ustanovením dědického práva hmotného o možnosti odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu podle § 1485 odst. 1 věty druhé o. z.: "Odmítá-li dědictví nepominutelný dědic, může dědictví odmítnout s výhradou povinného dílu."

Při znalosti dědického práva je zřejmým výkladovým problémem těchto tří ustanovení uplatnění práva reprezentace na postavení dědice nebo nepominutelného dědice při odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu. Nastupují potomci nepominutelného dědice odmítnuvšího dědictví s výhradou povinného dílu právem reprezentace do uvolněného dědického podílu, a má tedy rodinná linie nepominutelného dědice nabýt dědický podíl i povinný díl v penězích zároveň? Nastupují potomci nepominutelného dědice odmítnuvšího dědictví s výhradou povinného dílu právem reprezentace do práva na povinný díl, a má tedy rodinná linie nepominutelného dědice mít právo na dva povinné díly? Problémem je, že při kladné odpovědi na uvedené otázky může za předpokladu dědění podle zákonné dědické posloupnosti nastat neodůvodněné dvojí zvýhodnění jedné rodinné linie na úkor jiné.

Příklad: Zůstavitel zemřel bez zanechání pořízení pro případ smrti a zůstali po něm tři synové, kteří nejsou nezpůsobilí dědit. Jeden ze zůstavitelových synů, Karel, má dítě a vnuka. Karel odmítne dědictví s výhradou povinného dílu, ostatní zůstavitelovi synové dědictví neodmítnou.

K řešení naznačeného problému se tento článek pokouší dospět nalézáním práva pomocí jeho výkladu a dotváření. S ohledem na to, že se uvedeným problémem již zabývali autoři odborných článků a komentářové literatury, jsou nejprve shrnuty jejich názory na problematiku (kapitola 1.) a tyto jsou kriticky rozebrány průběžně v dalším textu. Následně je činěn výklad jazykového vyjádření dotčených zákonných ustanovení za účelem zjištění skutečného obsahu právní normy.[1] Ustanovení zákona jsou vykládána v souladu s výkladovými metodami obsaženými v § 2 o. z., případné mezery v zákoně jsou pak dotvářeny pomocí analogie či teleologické redukce.[2] Takto jsou nejprve učiněny výklady týkající se pojmů užívaných v dotčených ustanoveních, hodnotových východisek a principů dědického práva a účelu dotčených institucí dědického práva (kapitola 2.). Poté je učiněn prvotní výklad reprezentace dědického podílu (kapitola 3.) a dále jsou rozebrána možná řešení problému reprezentace dědického podílu (kapitola 4.). Následuje výklad reprezentace povinného dílu (kapitola 5.) a závěrečné shrnutí zjištěných řešení. S ohledem na dosud neexistující judikaturu vyšších soudů není rozebrán přístup právní praxe k uvedenému problému.

Dosavadní názory právní vědy

Naznačenému problému práva reprezentace povinného dílu se věnovala diskuse ve třech na sebe navazujících článcích tří různých autorů v časopise Ad Notam a dále je zmíněn v komentářové literatuře.

Diskusi v časopise Ad Notam rozpoutala L. Holíková,[3] která v úvodu článku nesprávně vztahuje postavení dítěte zůstavitele jako nepominutelného dědice jen na situace, ve kterých zůstavitel pořízením pro případ smrti zkrátil právo nepominutelného dědice na povinný díl. Uvádí tedy možnost využití odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu jen v případě, že zůstavitel zanechal pořízení pro případ smrti, a proto nenachází řešení naznačeného problému uplatnění práva reprezentace při odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu. V článku nicméně provádí srovnání příbuznými s právními úpravami. Zřejmě nedopatřením uvádí, že původní rakouský OZO v § 808 výslovně zakazoval odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu, zatímco ve skutečnosti bylo takové odmítnutí výslovně umožněno, avšak nyní již byla tato možnost zrušena. Z německého BGB zmiňuje § 2306, podle kterého může nepominutelný dědic odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu, jestliže mu byl zanechán dědický podíl s omezeními nařízenými zůstavitelem. Dále uvádí § 2320 BGB, podle kterého má dědic, který nastupuje na místo nepominutelného dědice odmítnuvšího dědictví s výhradou povinného dílu, povinnost uhradit povinný díl až do výše hodnoty získaného prospěchu, čímž je prolomena zásada, podle které povinný díl hradí poměrně všichni spoludědicové.

Na L. Holíkovou navázal F. Plašil,[4] který právě v reakci na nesprávnou úvodní tezi L. Holíkové o nepominutelném dědici dochází k závěru, že postavení osoby jako nepominutelného dědice není závislé na tom, zda zůstavitel pořídil pro případ smrti, a tedy že odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu podle § 1485 odst. 1 o. z. může nepominutelný dědic při dědění z jakéhokoliv dědického titulu. Srovnává dále českou úpravu s úpravou rakouskou, u které připomíná rozlišování formální a materiální reprezentace. K (prostému) odmítnutí dědictví uvádí závěr rakouské judikatury, že závisí na odmítajícím, zda účinky vztáhne také na své potomky, zatímco rakouská právní věda není v otázce účinků prostého odmítnutí dědictví na potomky odmítnuvšího dědice jednotná. S tím souvisí absence názorů moderní rakouské právní vědy na účinky odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu. Otázka byla řešena judikátem z roku 1840,[5] podle kterého byli potomci dědice odmítnuvšího dědictví s výhradou povinného dílu z dědění vyloučeni. Názor přetrval asi do tzv. III. dílčí novely OZO v roce 1916, poté se otázce rakouská právní věda nevěnuje. Novelou dědického práva účinnou od roku 2017 byla možnost odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu v Rakousku zrušena. Následuje srovnání s německou úpravou a judikát z roku 1960, podle kterého se při odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu právo reprezentace neuplatní, ledaže odmítnuvší dědic[6] projeví jinou vůli. Judikát se přitom vztahoval na odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu ze strany následného dědice, ale podle F. Plašila jsou v něm závěry pojaty obecně. Dále připomíná judikaturu z let 2000, 2006 a 2013,[7] která první judikát potvrzuje. Jiný závěr byl dovozen judikátem z roku 2011,[8] ovšem ve vztahu k odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu ze strany předního dědice, přičemž v takovém případě není následný dědic z dědění vyloučen, ledaže to stanovil sám zůstavitel. Německá právní věda nemá na věc jednotný názor, když část právní vědy souhlasí s prvně uvedeným judikátem a část má za to, že s ohledem na § 2320 BGB, podle kterého odpovídají za splnění povinného dílu ti dědicové, kteří dědí místo odmítnuvšího dědice, nemůže ke dvojímu zvýhodnění dojít, a proto se reprezentace uplatní. F. Plašil poukazuje na to, že pokud německá právní věda připouští, aby potomci odmítnuvšího dědice sami dědili, je to v důsledku zvláštního ustanovení § 2320 BGB, které zamezuje dvojímu zvýhodnění. Poté uvádí, že podle české úpravy může při dědění potomků dědice odmítnuvšího s výhradou povinného dílu dojít k jejich zvýhodnění s ohledem na povinnost všech dědiců poměrně hradit povinný díl podle § 1653 o. z. Proto se s ohledem na českou právní úpravu přiklání k řešení zastávanému starým rakouským judikátem a novějšími německými judikáty, tedy že potomci dědice odmítnuvšího s výhradou povinného dílu nedědí, aby nemohlo dojít ke dvojímu zvýhodnění. Zabývá se také podobou povinného dílu s ohledem na rakouskou úpravu a dochází k závěru, že v českém prostředí má být vyplacen v penězích. V závěru rekapituluje, že odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu může nepominutelný dědic i při dědění podle zákonné posloupnosti, že v takovém případě nenastává dědění jeho potomků právem reprezentace, ledaže odmítnuvší nepominutelný dědic stanovil jinak, a že povinný díl má být vyplacen v penězích.

Diskusi v časopise Ad Notam uzavírá O. Horák,[9] který po uvedení obecnějších tezí a navázání na předchozí články uvádí čtyři možná řešení problému, zda mají potomci nepominutelného dědice odmítnuvšího dědictví s výhradou povinného dílu dědit: 1) dědí, 2) nedědí, 3) dědí, ale hradí, 4) možnost odmítnout je omezena. Řešení "dědí" je v souladu se zněním zákona, ale v literatuře je považováno za nevhodné z důvodu možného dvojího zvýhodnění rodiny odmítnuvšího nepominutelného dědice, kterému by ostatní dědicové museli přispívat na jeho povinný díl. Tomuto řešení by ale mohl svědčit princip zachování hodnot. Řešení "nedědí" je v rozporu se zněním zákona a ze zásad by mohlo být podpořeno jen užitím materiální reprezentace. To s sebou ale nese výrazné znevýhodnění těchto potomků oproti jejich hrozícímu mírnému zvýhodnění. Uvádí pak výklad ad absurdum, že by v případě nedědění potomků odmítnuvšího dědice mohl v konečném důsledku majetek nabývat stát namísto potomků jediného dědice, což je v rozporu s principy zachování hodnot, přechodu na jednotlivce, respektive s principem familiarizace i s pravděpodobnou vůlí zůstavitele. Řešení "dědí, ale hradí" znamená, že potomci odmítnuvšího dědice sice dědí, ale jen oni hradí celý povinný díl svého předka, čímž odpadá jejich zvýhodnění. Takové řešení považuje za souladné s § 1486§ 1635 odst. 2 o. z. a za modifikaci zásady, že dědicové jsou oprávněni a zavázáni podle svých dědických podílů, respektive že povinný díl vázne na pozůstalosti (pro srovnání odkazuje na § 1653§ 1567 odst. 2 o. z.). Toto řešení odpovídá také německé literatuře, která odkazuje na § 2320 BGB, ale i bez německé inspirace vychází ze zásady reprezentace a je možné ho uplatnit například i u otázky velikosti povinného dílu potomků dítěte zůstavitele. Poslední řešení směřuje k omezení možnosti odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu jen tehdy, pokud odmítnuvší dědic nemá potomky, nebo by tito potomci z nějakého důvodu nenabyli dědictví. To je teleologickou redukcí § 1485 odst. 1 o. z., kterou by se zamezilo dvojímu zvýhodnění. Odkazuje pak na obdobný přístup v případě práva na nutnou výživu podle § 1665 o. z. a na podobnost s řešením švýcarské, rakouské a až na výjimku v podobě § 2306 BGB také německé úpravy, které vylučují možnost odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu a prosazují formální reprezentaci. Takové řešení je pak v souladu s principem zachování hodnot a univerzální sukcese. Zamýšlí se pak nad účelem a využitím odmítnutí dědictví, přičemž u prostého odmítnutí dědictví bude zpravidla důvodem obava z předlužení pozůstalosti, zatímco odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu bude sledovat předání majetku a s tím spojené odpovědnosti na další generace, ovšem "s odstupným". Také z tohoto důvodu se z posledních dvou zvažovaných řešení, spíše než k omezení možnosti odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu, přiklání k řešení "dědí, ale hradí". Do budoucna ale navrhuje spíše zrušení nebo omezení možnosti odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu po vzoru rakouské úpravy, a tedy důsledné provedení zásady univerzální sukcese. V úplném závěru shrnuje, že znění zákona, zásadám dědického práva i ekvitě nejvíce vyhovuje výklad, podle kterého potomci dědice odmítnuvšího dědictví s výhradou povinného dílu dědí, ale hradí povinný díl svého předka.

Problému se věnovali také autoři komentářové literatury, kteří jen se stručným odůvodněním dospívají k názoru, že řešením je nedědění potomků dědice odmítnuvšího s výhradou povinného dílu. M. Šešina[10] spatřuje neodůvodněné zvýhodnění už v tom, že jedna linie potomků nabývá dědický podíl i povinný díl, nezabývá se však tím, kdo má povinný díl uhradit. Zvolené řešení odůvodňuje tím, že když se nepominutelný dědic rozhodl přijmout jen povinný díl, přijal ho takto pro sebe i pro své potomky a odkazuje pak na § 2 odst. 2 a 3§ 3 odst. 1 o. z. R. Fiala s K. Beerovou[11] považují za problém, že by v důsledku povinnosti dědiců poměrně přispět na úhradu povinného dílu došlo ke zvýhodnění jedné rodinné linie. Tento problém bude podle nich třeba řešit judikatorně. Uvádí, že ačkoli možnosti, aby potomci dědice odmítnuvšího s výhradou povinného dílu dědili, nasvědčuje znění zákona, nelze takovou variantu přijmout. Mohla by totiž vést k záměrnému odmítání dědictví s výhradou povinného dílu s cílem obohacení rodiny nepominutelného dědice na úkor ostatních dědiců. Uvádějí pak, že logickým výkladem[12] dospěli k názoru, že potomci dědice odmítnuvšího dědictví s výhradou povinného dílu nenastupují na jeho místo. D. Kittel[13] spatřuje problém také v povinnosti všech dědiců poměrně přispět na povinný díl nepominutelného dědice podle § 1653 o. z., v důsledku čehož nastává obohacení jedné rodinné linie. Po uvedení problému odkazuje na R. Fialu s K. Beerovou a přiklání se k názoru, že by potomci dědice odmítnuvšího dědictví s výhradou povinného dílu dědit neměli. Bez dalšího výkladu pak uvádí také možnost, že by povinnost vyrovnat povinný díl odmítnuvšího dědice zatěžovala jen jeho potomky. Konečnou odpověď podle něj bude muset určit judikatura.

Úvodní výklady k nalézání práva

Hodnotová východiska, principy a ústavně zaručená práva

Právo obecně směřuje k dosažení vyváženého poměru obecného blaha, spravedlnosti a právní jistoty,[14] ne nadarmo zní prastaré vymezení práva jako umění dobrého a spravedlivého.[15] Soukromé právo je pak postaveno na hodnotách vyjádřených v § 3 a násl. o. z. jako zásad, které do popředí zájmu staví člověka a jeho právo na důstojnost a svobodu. Výslovně je dále vyjádřena ochrana rodiny a manželství, slabších, svobodné lidské vůle, vlastnictví a práva každého na právní ochranu. K požadavku dosažení spravedlnosti a dobrého uspořádání práv a povinností se pak vrací § 10 o. z., upravující možnost dotváření práva pomocí analogie.

Dědické právo je vedle obecných principů soukromého práva postaveno také na vlastních principech.[16] Pro naznačený problém je nutno zmínit především princip rodinné solidarity, na jehož základě jsou majetková práva z pozůstalosti rozvržena především mezi blízké rodinné příbuzné zůstavitele. Princip rodinné solidarity se projevuje v okruhu zákonných dědiců, který však může zůstavitel modifikovat svým pořízením pro případ smrti, a dále v okruhu nepominutelných dědiců, kterými jsou jen děti a vzdálenější potomci zůstavitele. Dále princip rovnosti, který stanoví stejné postavení dědiců podle všech dědických titulů, jakož i dnes už samozřejmé rovné postavení všech dědiců bez ohledu na jejich pohlaví či původ. Konečně pak princip volnosti dědice přijmout dědictví, podle kterého nikdo, komu svědčí dědický titul, nemusí dědictví přijmout, ale může ho svým prohlášením odmítnout.

Dědické právo je zaručeno také na ústavní úrovni v čl. 11 odst. 1 poslední větě LZPS: "Dědění se zaručuje." Zaručení dědění nelze v soukromoprávní sféře aplikovat přímo[17] ve smyslu, že by se každý mohl domáhat dědění, i když by pro to nebyly splněny podmínky podle dědického práva.[18] Jedná se tedy především o pokyn zákonodárci, že dědění má být upraveno.[19] Do dědického práva zasahují ještě i jiná na ústavní úrovni zaručená práva, a to zejména ochrana rodiny, dětí a mladistvých a zaručení stejných práv dětí narozených v manželství i mimo něj podle čl. 32 odst. 1 a 3 LZPS, která se promítají především do dědickoprávních principů rodinné solidarity a rovnosti.

Účel a pojmy dědického práva

Na základě obecného účelu práva a principů dědického práva lze za obecný účel dědického práva považovat určení pravidel pro přechod majetkových práv a povinností ze zemřelého na jeho právní nástupce při respektu k vůli zemřelého a požadavku spravedlnosti za současné ochrany práv blízkých rodinných příslušníků zůstavitele a jeho věřitelů.[20] Z tohoto účelu lze při výkladu ustanovení dědického práva vycházet, ale zároveň je nutno přihlédnout také ke zvláštnímu účelu jednotlivých institucí dědického práva a ke zvláštním pojmům, které dědické právo užívá pro označení určitých jevů, a jejichž význam se může lišit od významu podle obecného jazyka.

Zákonná dědická posloupnost

Zákonná dědická posloupnost je projevem principu rodinné solidarity a uplatní se, neprojevil-li zůstavitel svou vůli ohledně okruhu dědiců.[21] Užije se proto subsidiárně, je obecnou normou, kterou lze vyloučit projevem vůle. Určuje šest dědických tříd (§ 1635 až § 1640 o. z.), ve kterých dědí zůstavitelovi příbuzní, manžel (registrovaný partner) a tzv. spolužijící osoba, kteří jsou seřazeni podle předpokládané blízkosti vztahu k zůstaviteli.[21] Zásadně dědí dědicové téže dědické třídy rovným dílem, jiná výše dědických podílů je stanovena pro některé případy odůvodněné hlediskem spravedlnosti (§ 1636§ 1639§ 1641 o. z.). Snaha o spravedlivé rozdělení dědictví se pak projevuje také v možnosti započtení na dědický podíl (§ 1662 a násl. o. z.).

Zákonná dědická posloupnost tak je obecnou normou se spravedlnostním obsahem, kterou lze projevem vůle zůstavitele vyloučit. Jejím účelem je spravedlivé rozdělení dědictví mezi zákonné dědice, a to určením dědických tříd založených převážně na rodinném svazku.

Povinný díl

Povinný díl představuje majetkovou hodnotu určitelnou na základě zákonného dědického podílu, která se musí dostat nepominutelnému dědici buď přímo z pozůstalosti, nebo od dědiců (§ 1642 a násl.§ 1654 a násl. o. z.). Zatímco dědicem může být kdokoliv, komu svědčí dědický titul, nepominutelným dědicem je jen dítě zůstavitele, případně jeho vzdálenější potomek, přičemž těm nezletilým se má dostat většího povinného dílu než zletilým (§ 1475 odst. 3, § 1476§ 1642§ 1643 o. z.).[23] Povinný díl může být zanechán v podobě dědického podílu, odkazu, nebo může být vyplacen v penězích či uspokojen vydáním věci (§ 1644§ 1654 o. z.).[24] Ve většině případů nepominutelný dědic nabývá povinný díl jako součást dědického podílu, tedy má zároveň postavení dědice.

Zakotvení práva nepominutelných dědiců na povinný díl je projevem principu rodinné solidarity. Úprava povinného dílu jako spravedlnostní ustanovení poskytuje nepominutelnému dědici záruku alespoň částečného majetkového prospěchu pro případ, kdy by zůstavitel na svého potomka v posledním pořízení nepamatoval nebo ho z dědění neplatně vyloučil. Princip rodinné solidarity je zde korektivem autonomie vůle zůstavitele. Povinný díl náležející nepominutelnému dědici není spojen s žádnými pasivy, nicméně výše pasiv má vliv na určení výše povinného dílu (§ 1655§ 1656 o. z.) spolu s výší dědického podílu, který by jinak nepominutelnému dědici náležel (§ 1643 odst. 2 o. z.). Vázanost výše povinného dílu na výši aktiv a pasiv pozůstalosti je pak ochranou dědiců, kteří by jinak mohli být zavázáni k úhradě dluhů zůstavitele, a navíc ještě k výplatě povinného dílu bez ohledu na výši aktiv pozůstalosti. Požadavek spravedlnosti se pak projevuje i v možnosti započtení na povinný díl (§ 1660 a násl. o. z.).

Právo nepominutelných dědiců na povinný díl je zvláštním oprávněním potomků zůstavitele, které jim v souladu s principem rodinné solidarity zaručuje nabytí určitých majetkových hodnot s ohledem na hodnotu pozůstalosti. Účelem je spravedlivé majetkové zajištění zůstavitelových potomků s ohledem na vůli zůstavitele, přičemž chráněna jsou také práva dědiců.

Právo reprezentace

Součástí zákonné dědické posloupnosti jsou ustanovení o právu reprezentace v první, třetí a šesté dědické třídě (§ 1635§ 1637§ 1640 o. z.). Reprezentací se rozumí nastoupení potomků původně povolaného dědice do jeho uvolněného dědického podílu, jestliže tento původně povolaný dědic nedědí. Potomci původně povolaného dědice nastupují do dědického podílu svého předka zásadně rovným dílem. Zjevným účelem ustanovení o právu reprezentace při zákonné dědické posloupnosti je spravedlivé rozdělení dědictví mezi zůstavitelovy nejbližší příbuzné podle principu rodinné solidarity. Podle neomezené[25] reprezentace dědického podílu obsažené v § 1635 odst. 2 o. z. se obecně upřednostňuje dědění jakkoli vzdálených potomků zůstavitele před děděním ostatních příbuzných ze vzdálenějších dědických tříd. Spravedlivého rozdělení je pak dosaženo tím, že vzdálenější potomci vstupují vždy jen do dědického podílu svého předka a nemůže se jim proto dostat více než potomkům zůstaviteli bližším.

Právo reprezentace je obsaženo také v úpravě nepominutelného dědice (§ 1643 o. z.). Zde se reprezentací rozumí nastoupení potomků původně oprávněného nepominutelného dědice do jeho uvolněného povinného dílu, jestliže tento původně povolaný nepominutelný dědic "nedědí" (viz dále kapitolu 5). Účelem práva reprezentace povinného dílu je spravedlivé poskytnutí materiálního zajištění nejbližším potomkům zůstavitele. Reprezentace nepominutelných dědiců je úzce navázána na reprezentaci dědického podílu, když se výpočet výše povinného dílu váže na dědický podíl oprávněného potomka. Vedle spravedlnosti je důležitým hlediskem ochrana rodiny a dětí, a to nejen vůči jiným dědicům, ale také vůči sobě navzájem.

Právo reprezentace se rozlišuje v podobě formální a materiální reprezentace.[26] Formální reprezentace znamená, že právo osoby nastoupivší podle práva reprezentace není odvozeno od práva původně oprávněné osoby a takové právo původně oprávněné osoby se bere v potaz jen pro výpočet podílu nastoupivší osoby. Formální reprezentace je obecným pravidlem zakotveným v ustanoveních o zákonné dědické posloupnosti (zejména § 1635 odst. 2 a také § 1637 odst. 2§ 1640 odst. 2 o. z.) a v ustanovení o právu na povinný díl (§ 1643 odst. 1 o. z.). V některých případech je pak formální reprezentace zvláště zdůrazněna, jako například při dědické nezpůsobilosti podle ustanovení § 1483 o. z. (se stanovenou výjimkou).[27] V případě dědické nezpůsobilosti dítěte zůstavitele se tak nezpůsobilost nevztahuje na děti nezpůsobilého, kteří právem reprezentace podle § 1635 odst. 2 o. z. nastupují do uvolněného dědického podílu jejich dědicky nezpůsobilého předka. Materiální reprezentace oproti tomu znamená, že právo osoby nastoupivší podle práva reprezentace je odvozené od osoby, které uvolněné právo náleželo původně. Tedy materiální reprezentace poskytuje jen takové právo, které by měla původně oprávněná osoba. Materiální reprezentace je upravena například při zřeknutí se dědického práva (§ 1484 o. z.),[28] které se vztahuje také na potomky zřeknuvšího se dědice, není-li stanoveno jinak. Dědické právo vzdálenějších potomků zůstavitele se tedy odvozuje od dědického práva dítěte zůstavitele a zřeklo-li se dítě, nemohou dědit ani vzdálenější potomci podle § 1635 odst. 2 o. z., ledaže bylo při zřeknutí se dohodnuto jinak (to by pak znamenalo formální reprezentaci).

Lze tak shrnout, že formální reprezentace ve svém důsledku znamená nastoupení potomků do práva původně určeného pro jejich předka, který právo z nějakého důvodu sám nenabývá, ale právo potomků je jejich samostatným oprávněním závislým na předku jen v tom, že nemůže dané právo zároveň nabývat předek i potomek. Při formální reprezentaci tedy dané právo náleží tomu potomku zůstavitele, který je nejbližším k nabytí práva způsobilým potomkem. Materiální reprezentace oproti tomu poněkud paradoxně neznamená reprezentaci ve smyslu nastoupení potomků do práva jejich předka, ale spíše znamená vztažení důvodu vyloučení ze předka na potomky. V případě materiální reprezentace tedy způsobilost předka nabýt právo vylučuje z dědění jeho potomky, protože nemohou nabývat právo zároveň předek a potomek, a jeho nezpůsobilost nabýt právo se vztahuje také na všechny jeho potomky a tím je vylučuje z možnosti právo nabýt. Při materiální reprezentaci tak právo nabývá ten, kdo je první v pořadí po zůstaviteli, nebo z téže linie potomků zůstavitele právo nenabývá nikdo. Obecně se v dědickém právu uplatní formální reprezentace (§ 1635 odst. 2, § 1637 odst. 2§ 1640 odst. 2§ 1643 odst. 1 o. z.), která směřuje k ochraně rodiny a poskytnutí zaopatření členům zůstavitelovy rodiny. Důvodem je i sledování principu přechodu na jednotlivce a v souladu s ním odsunutí práva státu nabývat pozůstalost stanovením širokého okruhu zákonných dědiců. Materiální reprezentace se uplatní tam, kde by bylo v rozporu s účelem pravidla, aby na místo vyloučeného dědice nebo nepominutelného dědice nastupovali jeho potomci. Obecná formální reprezentace je proto zvláštními ustanoveními buď vyloučena aplikací materiální reprezentace (§ 1484, § 1490 nebo § 1646 odst. 3 věta první o. z.), nebo je pro konkrétní situace zvláště potvrzena (§ 1483 nebo § 1646 odst. 3 věta druhá o. z.). Užití zvláštní materiální reprezentace má však své místo s ohledem na účel normy, ať už je užití materiální reprezentace výslovně stanoveno, či nikoli.

Odmítnutí dědictví

Možnost odmítnutí dědictví je projevem principu volnosti dědice přijmout dědictví, který se v českém právu projevuje nikoli požadavkem aktivního jednání osoby povolané k dědění za účelem přijetí dědictví, ale možností osoby povolané k dědění napadlé dědictví odmítnout (§ 1485 a násl. o. z.). K odmítnutí dědictví tedy vždy musí dojít konáním a výslovně, nemůže k tomu dojít opomenutím. V širším smyslu se princip volnosti dědice přijmout dědictví projevuje i v možnosti se dědictví zříci smlouvou se zůstavitelem (§ 1484 o. z.) nebo se dědictví po smrti zůstavitele vzdát (§ 1490 o. z.) nebo ho zcizit (§ 1714 a násl. o. z.). Možnost odmítnout dědictví má zásadně každý dědic (§ 1485 odst. 1 věta první o. z.) a jen nepominutelnému dědici je zvláště umožněno odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu (§ 1485 odst. 1 věta druhá o. z.).

Prostým odmítnutím se povolaný dědic zbavuje svého již vzniklého práva a vylučuje se ze všech práv a povinností, která by mu jako dědici nebo nepominutelnému dědici náležela.[29] K odmítnutí dědictví se nevyžaduje souhlas jiných osob a nečiní se ve prospěch jiných osob,[30] třebaže v důsledku toho může jiné osobě vzniknout nové právo (reprezentace, dědění osob v další dědické třídě) nebo se rozšířit její již existující právo (přirůstání či zvětšení podílů). Účelem prostého odmítnutí dědictví je umožnit oprávněné osobě vlastním jednáním se vyloučit z nabývání majetkových hodnot po zůstaviteli. V souladu se zásadou volnosti dědice přijmout dědictví jde o jakési dobrodiní poskytnuté každému dědici, který nechce být pokračovatelem zůstavitele nebo nechce od zůstavitele nic nabýt.

Odmítnutím dědictví s výhradou povinného dílu se nepominutelný dědic nezbavuje všech práv a povinností, které by mu jako dědici a nepominutelnému dědici náležely, ale zbavuje jen dědického podílu a ponechává si právo na povinný díl. Zbavuje se tak všech majetkových práv a povinností souvisejících s dědickým podílem a ponechává si jen majetková práva spojená s povinným dílem. Odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu umožňuje zaopatření oprávněné osoby, která je vždy potomkem zůstavitele, a tím sleduje ochranu rodiny a dětí a je projevem principu rodinné solidarity i principu volnosti dědice přijmout dědictví. Důsledkem pak je, že i v tomto případě může jiným osobám vzniknout nové právo nebo se rozšířit jejich již existující právo, ale nedochází při tom k úplnému vyloučení původně oprávněné osoby. Účelem tedy je umožnit nepominutelnému dědici nabýt pouze práva bez povinností. Jedná se také o dobrodiní, které je ale poskytováno jen potomkům zůstavitele jako nepominutelným dědicům.

Článek byl publikován v časopisu Právník č. 4, 2019. Pokračování článku dostupné zde.


[1] MELZER, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 39 an. Shodně též L. Hlouch, který uvádí: "platné právo není tvořeno svými zdrojovými právními větami (tj. pozitivním právem ve smyslu souhrnu normativních textů, tzv. law in books), nýbrž teprve větami výkladovými, které jsou výsledkem interpretace právních vět zdrojových." HLOUCH, L. Teorie a realita právní interpretace. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, s. 26.

[2] K výkladovým metodám a dotváření práva viz MELZER, F. - TÉGL, P. In: MELZER, F. - TÉGL. P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek I. § 1-117. Praha: Leges, 2013, s. 66-78, 190-200; MELZER, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. Praha: C. H. Beck, 2011.

[3] HOLÍKOVÁ, L. Odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu. Ad Notam. 2017, roč. 23, č. 2, s. 7-10.

[4] PLAŠIL, F. Poznámky k článku "Odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu". Ad Notam. 2017, roč. 23, č. 3, s. 18-22.

[5] Judikát Oberste Justizstelle ze dne 1. 6. 1840, publikovaný v Gerichtshalle, 1857, č. 29, s. 257-258.

[6] K tomuto O. Horák ve svém článku uvádí, že se F. Plašil dopustil drobného přepsání, když podle kontextu může jinou vůli ohledně dědění potomků odmítnuvšího dědice projevit nikoli odmítnuvší dědic, ale zůstavitel. HORÁK, O. K odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu. Ad Notam. 2017, roč. 23, č. 4, s. 23 (pozn. 6).

[7] Judikáty Nejvyššího zemského soudu Bavorska ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. 2 Z BR 144/99, Vrchního zemského soudu v Mnichově ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 31 Wx 40/06, a Vrchního zemského soudu v Bambergu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 5 U 34/12.

[8] Judikát Vrchního zemského soudu v Mnichově ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 31 Wx 30/11.

[9] HORÁK, O. K odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu, s. 23-24.

[10] ŠEŠINA, M. In: ŠVESTKA, J. - DVOŘÁK, J. - FIALA, J. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 46.

[11] FIALA, R. - BEEROVÁ, K. In: FIALA, R. - DRÁPAL, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 60.

[12] K logickému výkladu viz F. Melzera, který uvádí, že "nelze najít důvody pro konstrukci logického výkladu jako zvláštní výkladové metody. Moderní právní metodologie proto s kategorií logického výkladu nepracuje." MELZER, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace, s. 128-129.

[13] KITTEL, D. In: PETROV, J. - VÝTISK, M. - BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1463-1464, 1589.

[14] K účelu práva podle G. Radbrucha: "Čtyři prastará úsloví nám názorně osvětlují poslední principy práva - a současně silné napětí, které mezi nimi panuje. První zní: Salus populi suprema lex esto, ale druhé na něj odpovídá: Iustitia fundamentum regnorum - tedy ne že obecné blaho je nejvyšším cílem práva, nýbrž spravedlnost. Nikoliv tato nadpozitivní spravedlnost, leč spravedlnost pozitivní, zákonnost je tou, o které třetí úsloví říká: Fiat iuistitia, pereat mundus - totiž že nezlomnost zákona samotná stojí vysoko nad obecným blahem. Na což čtvrté úsloví reaguje takto: Summum ius, summa iniuria - tedy že striktní aplikace zákona může často vést k té nejhorší nespravedlnosti. Tudíž: obecné blaho, spravedlnost a právní jistota jsou nejvyšší cíle práva, ale ne v příjemné shodě, nýbrž v příkrém rozporu vůči sobě navzájem." Citováno podle HANUŠ, L. Glosy k právní argumentaci. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 14-15.

[15] "Ius est ars boni et aequi" (Digesta 1, 1, 1, pr.) je od 2. století našeho letopočtu používané vymezení pojmu právo pocházející od římského právníka Celsa. SKŘEJPEK, M. (ed). Digesta seu pandectae - Digesta neboli pandekty. Praha: Karolinum, 2015, s. 67.

[16] Základními principy dnešního dědického práva jsou zachování hodnot, přechod na jednotlivce, autonomie vůle, rodinné solidarity, rovnosti, universální sukcese, volnost přijmout dědictví a ingerence veřejné moci. K principům dědického práva viz TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část I. Praha: Bursík & Kohout, 1905, s. 9-38; ELIÁŠ, K. In: ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. § 1-487. Praha: Linde, 2008, s. 1116-1122.

[17] K působení ústavně zaručených práv na soukromoprávní poměry viz TICHÝ, L. Působení základních práv na soukromoprávní poměry a jeho meze (skica k doktríně prozařování). Časopis pro právní vědu a praxi. 2010, roč. XVII, č. 1, s. 10-17.

[18] Ústavní soud se k ústavně zaručenému dědění vyjádřil v usnesení ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. IV. ÚS 227/96, ve kterém poznamenal: "záměrem ústavodárce bylo zcela nepochybným způsobem vtělit institutu dědění ono neporušitelné a přirozené právo, které mu bylo v předcházejícím období nesvobody upíráno. Smyslem ústavněprávní garance je tedy vyloučit jakékoli pochybnosti o tomto institutu jako takovém. Na druhé straně však právo zaručující dědění nelze automaticky slučovat s právem vlastnit majetek tvořící předmět dědictví. Tvrzení stěžovatele, že právem na dědění je zaručována jistota zachování rodinného majetku, nemá s ohledem na výše uvedené žádné ústavněprávní opodstatnění." Viz též usnesení ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 68/05.

[19] MUZIKÁŘ, L. In: ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. § 1-487, s. 1126.

[20] Jiný raison d'etre dědického práva uvádí K. Eliáš, který cituje R. Zimmermanna: "Smysl dědické instituce záleží v pokračování osoby zemřelého a v realizaci jeho poslední vůle." ELIÁŠ, K. In: ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. § 1-487, s. 1122.

[21] E. Tilsch k zákonné dědické posloupnosti poznamenal: "Nesluší tedy říci: když zůstavitel nezanechal testament, chtěl své jmění zanechat rodině, nýbrž: když zůstavitel nezanechal testament, chce lidská společnost, že jmění má připadnouti rodině." TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část I., s.

[22] Systémy dědické posloupnosti užívané současným dědickým právem jsou označovány za parentelní s reprezentací (první, třetí a šestá dědická třída) a parentelní graduální (druhá, čtvrtá a pátá dědická třída). Označení však v dnešní době není zcela přesné, protože takto označované systémy dědické posloupnosti původně vycházely jen z dědění příbuzných zůstavitele, zatímco současné dědické právo povolává k dědění i jiné osoby než příbuzné. SVOBODA, J. In: FIALA, R. - DRÁPAL, J. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář, s. 375. K systémům dědické posloupnosti viz TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část I., s. 80 an.

[23] K okruhu nepominutelných dědiců viz BEDNÁŘ, V. Nepominutelný dědic. In: HAVEL, B. - PIHERA, V. (eds). Soukromé právo na cestě. Eseje a jiné texty k jubileu Karla Eliáše. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 17-28.

[24] Označení nepominutelný dědic je právní vědou kritizováno a navrhováno je např. označení "nepominutelný čekatel", neboť nepominutelnému dědici se nemusí nutně dostat jen dědického podílu, ale i jiné majetkové hodnoty. SVOBODA, E. Dědické právo. Praha: Vesmír, 1921, s. 72-73; HORÁK, O. Tzv. nepominutelný dědic v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2014, roč. 22, č. 11, s. 383. K postavení nepominutelného dědice viz TALANDA, A. - TALANDOVÁ, I. Postavení nepominutelného dědice. Právní rozhledy. 2018, roč. 26, č. 7, s. 229-236.

[25] Není omezena řada nástupců, když zákon uvádí: "totéž platí o vzdálenějších potomcích téhož předka". Omezené právo reprezentace je obsaženo v § 1637 odst. 2 a § 1640 odst. 2 o. z., kde zákon uvádí pouze přechod na "děti" toho, kdo měl jinak dědit, a nezmiňuje již "vzdálenější potomky".

[26] K tomu viz především práce E. Tilsche nebo F. Roučka. Ze současných autorů rozlišování materiální reprezentace ve výše uvedených článcích uvádí F. Plašil a O. Horák, a ne zcela správně pak J. Svoboda v komentáři k dědickému právu. TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část I., s. 97-101; ROUČEK, F. In: ROUČEK, F. - SEDLÁČEK, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl III. (reprint). Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 349-350; PLAŠIL, F. Poznámky k článku "Odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu", s. 20; HORÁK, O. K odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu, s. 23; SVOBODA, J. In: FIALA, R. - DRÁPAL, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář, s. 389.

[27] Formální reprezentace je zvláště upravena také při vydědění v případě, že se vyděděný nedožil smrti zůstavitele (§ 1646 odst. 3 věty druhé o. z.).

[28] Materiální reprezentace je upravena i u vzdání se dědictví (§ 1490 o. z.) a vydědění v případě, že vyděděný přežil zůstavitele, ledaže zůstavitel určil jinak (§ 1646 odst. 3 věty první o. z.).

[29] I s ohledem na možnost odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu lze mít za to, že prostým odmítnutím dědictví osoba, která je dědicem a zároveň nepominutelným dědicem, odmítá dědictví (dědický podíl) a zároveň povinný díl.

[30] Věřitel odmítnuvšího dědice se však může domáhat určení relativní neúčinnosti odmítnutí dědictví podle § 592 o. z.

dědické právo povinný díl odmítnutí dědictví reprezentace

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotili 3 čtenáři

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články