Rozhovor: Václav Bednář – O občanském zákoníku, včetně historek z “natáčení” - část I.

Kdyby byl občanský zákoník dítětem, již by v tuto chvíli dostával své první vysvědčení. Doba šesti let však z hlediska života zákona příliš neznamená, takže je ještě brzy zákon komplexně hodnotit.

JUDr. Ondřej Drachovskýspolupracující redaktor

Občanský zákoník navíc - i přes své antropocentrické zaměření - žádným dítětem není, což nepřímo potvrzuje i hlavní autor jeho předlohy.[1] Ten ovšem pochopitelně není jediným člověkem, který se účastnil příprav na tomto velkolepém legislativním díle. Takových lidí je více. Jednoho z nich zpovídám v tomto rozhovoru. O tom, že nám i JUDr. Václav Bednář, Ph.D., má (nejen) k okolnostem vzniku civilního kodexu co říci, se přesvědčte sami v následujících odstavcích.

Prací na občanském zákoníku jste se účastnil z pozice člena rekodifikační komise, posléze jste působil i v Komisi pro aplikaci nové civilní legislativy. V rámci rekodikační komise jste se podílel zejména na přípravě nové úpravy dědického práva. Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste na zákoníku pracovali? Potřebovalo české dědické právo tak radikální změnu? Co považujete za nejdůležitější přínos rekodifikovaného dědického práva?

Když jsme připravovali novou úpravu dědického práva, zaznívaly hlasy, které se ptaly, proč měníme něco, co funguje. Je pravda, že stará právní úprava dědického práva byla velmi stručná, a proto se s ní praxi dobře pracovalo a řízení podle ní probíhala rychle, na druhou stranu rozhodně nelze říci, že by tato úprava fungovala. 

Koneckonců dědické právo hmotné nemá být nastaveno tak, aby proces jí naplňující probíhal rychle. Hmotněprávní úprava tu totiž není pro to, aby se podle ní soudům dobře soudilo, je tu primárně pro své adresáty, tedy pro lidi; dědické právo je tu především pro zůstavitele. A z tohoto pohledu předchozí dědické právo opravdu nefungovalo. Jestliže si zůstavitelé mysleli, že mohou nabytí dědictví podmínit, ale právo jim to zvláštním způsobem zapovídalo, pak bylo něco bylo špatně. Nové dědické právo, byť je obsáhlejší, je pro zůstavitele srozumitelnější a intuitivnější. Zůstavitelé totiž nemusí nutně znát celý občanský zákoník, a přesto mohou svou intuicí dospět k řešením, která právní úprava předvídá, což je i díky tomu, že je upraveno více institutů dědického práva, které nemusí využít každý, ale každý má možnost je využít, pokud o ně má zájem. A takto, tedy intuitivně, by dle mého právo mělo fungovat. Jestliže institut nikomu neškodí a někomu může pomoci, měla by jej právní úprava umožňovat, rozhodně by jej neměla zakazovat. 

Vzpomínám si na to, že v průběhu příprav kodexu byly vznášeny námitky, že se příliš podrobně upravují závěti s argumentem, že podle statistik k dědění na základě testamentární posloupnosti dochází asi v 15 % pozůstalostních řízení. Tato statistika však nebyla dokladem toho, že by lidé nechtěli pořizovat závěti, ale spíše toho, že předchozí úprava byla nefunkční a zůstavitele významně omezovala. Kupříkladu když měl zůstavitel nezletilé dítě, nemohl pořizovat takřka vůbec, tak proč by se obtěžoval… 

Občanský zákoník vrátil do českého právního řadu staronových dědickoprávních institutů. Namátkou lze jmenovat např. dědickou smlouvu, svěřenské nástupnictví, vykonavatele závěti či možnost předem se dědického práva zříci. Domníváte se, že výsledný legislativní koktejl vydařil? 

Hodnocení toho, co se povedlo a nepovedlo, je obtížné, zvláště po pouhých šesti letech. To platí zejména v soukromém právu, kde nelze tak snadno říci, že něco je správně a něco je špatně, jako to lze např. v právu trestním. V soukromém právu záleží odpověď na tom, kdo hodnotí. Záleží též na tom, jak daný hodnotitel k právní úpravě přistupuje – činí tak s apriorním odsudkem, nebo se spíše snaží nalézat řešení? Konkrétně v dědickém právu je problém též v tom, že se může diametrálně lišit naše nazírání na to, co vůbec rozumíme dědickým právem v subjektivním smyslu. Je dědické právo právem zůstavitele, nebo spíše právem dědiců?

Máte za to, že i přes zmíněnou mnohost institutů v právní úpravě dědického práva něco chybí?

Myslím si, že jsme měli odolat vnějším tlakům a převzít ležící pozůstalost, jejíž zakotvení by vyřešilo spoustu problémů, které dnes vznikají. Celá řada institutů současné úpravy s ní totiž tak nějak podvědomě počítá, neboť jsou převzaty z Rakouska, kde ležící pozůstalost mají. 

Problém neexistence ležící pozůstalosti se pak promítá zejména v podivném postavení dědice (dědicem je ten, komu náleží dědické právo a dědické právo je právo na pozůstalost nebo podíl z ní, toto právo vzniká smrtí zůstavitele) – máme jednak dědice v době po smrti zůstavitele, avšak před tím než dojde k odmítnutí či neodmítnutí dědictví, zadruhé dědice v době po přijetí dědictví a před potvrzením nabytí dědictví, a konečně dědice, který nabyde majetek na základě potvrzení o nabytí dědictví. Je postavení dědice ve všech fázích pozůstalostního řízení stejné? Samozřejmě, že není. A právě to může působit celou řadu problémů. Ležící pozůstalost by tyto problémy do značné míry vyřešila.

V dědickém právu je většinou rozhodný okamžik smrti zůstavitele, k tomuto okamžiku se také vztahuje povinnost hradit zůstavitelovy dluhy, a to i v případě, kdy byla uplatněna výhrada soupisu pozůstalosti. Majetek však existuje i po smrti a v důsledku jeho existence mohou vznikat další práva a povinnosti, ale ty již netíží pozůstalost, ale přímo dědice, jen je do značné míry otázkou kterého z nich. Vzhledem k tomu, co bylo řečeno o jednotlivých fázích pozůstalostního řízení. Typicky tak může dojít k situaci, že po smrti zůstavitele vznikne škoda, která má souvislost s pozůstalostním majetkem. Představme si, že týden po smrti zůstavitele spadne taška ze střechy domu, který je součástí pozůstalosti, a poškodí cizí automobil či kolemjdoucí osobě způsobí újmu na zdraví. Kdo bude v tomto případě povinen k náhradě škody? Co když si dědic před tím, než přijme dědictví, uvědomí, že by v případě přijetí dědictví byl povinen i k náhradě této škody, a to nad limit vyplývající z výhrady soupisu pozůstalosti? Je pak spravedlivé, aby tato povinnost přešla na nějakou jinou osobu (dalšího dědice v pořadí), který bude nakonec dědit, přestože v okamžiku vzniku újmy nemohl jejímu vzniku nijak zabránit, či dokonce  ani nemohl tušit, že by se mohl stát dědicem? To může samozřejmě dopadat i na stát. 

Domnívám se, že ležící pozůstalost by tyto problémy vyřešila. Zažil jsem totiž i případy, kdy pozůstalostní řízení trvalo osmnáct let. V průběhu tohoto času samozřejmě může vzniknout takových úskalí celá řada. Úprava ležící pozůstalosti by do tohoto mezičasu přinesla kýženou jistotu a přehlednost.

Ohledně jakého institutu dědického práva probíhaly nejvášnivější diskuze? 

Vášnivé diskuze panovaly ohledně institutu nepominutelného dědice. Osobně jsem navrhoval jeho úplné zrušení. Původ tohoto institutu totiž leží v období, kdy společnost fungovala poněkud jinak. V minulých stoletích bylo běžné, že rodina hospodařila společně, např. děti i manžel pracovali se zůstavitelem na statku po celý život nebo alespoň po jeho značnou část, a bylo proto fér, aby pak statek či podíl na něm po smrti zůstavitele těmto osobám zůstal. V tomto se většinově situace dnes výrazně změnila. A to by měla právní úprava také reflektovat. 

Je pravdou, že jsem v průběhu rekodifikačních prací následně změnil názor, což ovlivnila racionální připomínka Ministerstva financí, která v zásadě poukazovala na to, že by nepominutelným dědicem měl být alespoň ten, k němuž měl zůstavitel k okamžiku smrti vyživovací povinnost. V tomto kontextu se mi líbí třeba německý model. Bohužel nakonec ke změnám v okruhu nepominutelných dědiců nedošlo s odůvodněním, že si lidé na stávající pojetí již zvykli. Což samozřejmě není tak úplně pravda, jelikož mnoho lidí stále hledá možnosti, jak práva nepominutelných dědiců zkrátit. Pro mě je nesmyslné, aby měl právo na povinný díl dospělý, finančně zabezpečený a zdravý člověk jen proto, že je potomkem zůstavitele.

Pokud by tedy v úpravě dědického práva měla proběhnout nějaká významnější koncepční změna, byla by to pro mě vedle zavedení ležící pozůstalosti právě úprava okruhu nepominutelných dědiců a konstrukce práva na povinný díl. 

Který ze staronových institutů zůstává spíše za očekáváním, tj. v praxi se zatím příliš nevyskytuje? Všímáte si již nyní v zákoně nějakých chyb? 

Po šesti letech je brzy na to definitivně hodnotit. Přesto už dnes vidíme určité problémy. Dílčí chyby v zákoně jistě jsou, nicméně nikdy to není o tom, že by se to které ustanovení nedalo vyložit. Vzhledem k tomu, jak probíhal celý proces příprav zákona, diskuzí, vypořádávání připomínek apod., není divu. Určité problémy se objevily i v důsledku toho, že se musela udělat řada politických ústupků, pro které se pak nepodařilo udržet celkovou koncepci. Kvůli dílčí změně na jednom místě se například „podařilo“ zkomplikovat úpravu některých institutů upravených v jiné části zákona. 

Důkazem budiž úprava odkazu, který je velmi praktickým institutem, významně urychlujícím a usnadňujícím pozůstalostní řízení. Úprava odkazu byla převzata z ABGB, a to včetně věty o tom, že odkaz se nabývá stejným způsobem jako vlastnické právo. Tato věta sice v Rakousku bez problémů funguje, u nás však tkví problém v tom, že byl v průběhu přípravných prací opuštěn princip tradice pro nabývání vlastnictví k movitým věcem a došlo k jeho nahrazení principem konsenzuálním. Řešení de lege lata tak v případě nabytí odkazu není úplně snadné a asi nejlepším řešením by bylo jasně zakotvit tradici jako způsob nabytí vlastnického práva k movitému předmětu odkazu. 

Ani současné pojetí soupisu pozůstalosti (konkrétně způsob jeho provedení) není úplně šťastné. Notář, který obdrží spis po šesti týdnech od zůstavitelovy smrti, již na místě samém stěží něco nalezne. Myšlenka soupisu je jistě správná, ale její reálné provedení za současného stavu pokulhává. Tento stav by nejspíš vyžadoval jistou korekci, avšak opakuji, že by mělo jít jen o korekci, tedy nikoli o úplné zrušení.

A co dědická smlouva? Proč si myslíte, že ji praxe příliš nevyužívá?  

U dědické smlouvy se problémy spíše hledají, než že by v její právní úpravě skutečně byly. Úprava dědické smlouvy je výsledkem kompromisu vůči praxi, která se nechala slyšet, že lidé chtějí pořizovat o domech (nikoli o podílech na pozůstalosti určených zlomkem či procentem) a že by si na těžko zvykali na jiné pojímání. Tento ústupek vede k problému ve vztahu k zákonnému omezení tzv. volnou čtvrtinou, neboť hodnota domu se může v čase od sepsání dědické smlouvy do okamžiku zůstavitelovy smrti výrazně měnit a ve výsledku být vyšší než tři čtvrtiny z čisté hodnoty pozůstalosti. Avšak stále zde vidím řešení dle § 1591 zákoníku, podle něhož by taková dědická smlouva měla být platná v rozsahu ¾ hodnoty pozůstalosti a ve zbylém rozsahu by pak měla být posuzována jako závěť. Praxe však dědické smlouvy příliš nevyužívá mj. z obavy, že se prosadí výklad obsažený v jednom z komentářů, podle něhož nedodržení volné čtvrtiny vede k neplatnosti dědické smlouvy jako celku, tj. nikoli k neplatnosti částečné. Tento výklad pochopitelně zcela likviduje smysl dědické smlouvy a je věcně vadný.

Jaký je smysl zmíněné volné čtvrtiny? Koho má chránit? 

Volná čtvrtina neslouží ochraně dědiců, je to ochrana zůstavitele a jejím smyslem je zajistit, aby mohl zůstavitel kdykoli pořídit alespoň o části svého majetku závětí. S tím souvisí i otázka, k jakému okamžiku se volná čtvrtina vypočítává. S ohledem na zmíněný smysl, je to k okamžiku smrti, neboť chceme, aby zůstaviteli zůstala zachována možnost svobodně pořídit alespoň o příslovečných hodinách s kukačkou, a to až do posledního okamžiku jeho života. 

Pokud byste mohl v občanském zákoníku (a to nejen v úpravě dědického práva, které jsme již poměrně důkladně probrali) cokoli změnit, např. do něj cokoli přidat či něco vypustit, co byste vybral na prvém místě? 

Mám-li vybrat jedinou věc, je to registrované partnerství. To dle mého názoru rozhodně nemělo být z návrhu zákoníku vypuštěno. Dodnes poměrně úkorně vnímám i způsob, jakým k tomuto vypuštění došlo – jednoho dne nám (rekodifikační komisi) bylo sděleno, aniž by to s námi před tím kdokoli jakkoli diskutoval, že se s registrovaným partnerstvím v občanském zákoníku již nadále vůbec nepočítá. 

Dnes se ukazuje čím dál tím více, že to byla velká chyba. Od začátku jsem byl zastáncem toho, aby registrované partnerství bylo upraveno v části týkající se rodinného práva, a to vedle manželství, které vnímám tradičně, tedy jako společenství muže a ženy. Oproti tomu rodinu dle mého mohou tvořit i osoby stejného pohlaví.

Nevidím důvod, proč by v registrovaném partnerství nemohlo dojít k osvojení dítěte, toto považuji za nesmysl, který poškozuje všechny zúčastněné. Když si budou dvě ženy chtít opatřit dítě, nějak si ho opatří a posléze jej budou společně vychovávat. Přestavme si však, že ta z nich, která dítě porodila a která bude z hlediska práva matkou, následně zahyne při autonehodě. Co bude s jejím dítětem poté? Samozřejmě, proč takovou situaci řešit jednoduše, když to je možné řešit složitě? Ještě horší je to v případě dvou mužů, kteří si dítě tak jednoduše opatřit nemohou. Myslím si zkrátka, že je mnohem lepší, když dítě vyrůstá s lidmi, kterří ho mají rádi, než když bude vyrůstat v disfunkční „tradiční“ rodině.

Neukotvení registrovaného partnerství v občanském zákoníku dále vede k takovým nežádoucím důsledkům, jakým je například současný požadavek na manželství pro všechny, což je pro mě nepřijatelná myšlenka. Registrované partnerství je prostě funkčně něčím jiným než manželství, podobně jako například darování a koupě nejsou totéž a tradičně se rozlišují, byť bychom jistě mohli upravit pouze zcizení věci.  

Když registrovaní partneři hovoří o tom, že by chtěli uzavírat manželství, tak si vždy říkám, jestli skutečně vědí, co chtějí a jestli skutečně chtějí i společné jmění. Čímž se dostáváme k druhému, z mého pohledu, palčivějšímu problému platné právní úpravy, a sice že v občanském zákoníku dle mého nemělo být společné jmění manželů upraveno, alespoň ne tím způsobem, jakým nakonec upraveno je. K jeho prosazení v této podobě došlo na základě argumentu praxe o tom, že ho lidé znají a dobře vědí, jak funguje. O tomto závěru se dá polemizovat. Je škoda, že se někteří soudci Nejvyššího soudu, před přijetím NOZ nestavěli k úpravě společného jmění tak odmítavě, jak to činí při různých příležitostech nyní. 

Deklarovaným účelem, kterému má společné jmění sloužit, je ochrana ekonomicky slabšího manžela. Tuto ochranu však společné jmění manželů negarantuje. Spíše naopak, existence společného jmění může slabšímu z manželů uškodit, a to např. v případě, kdy bude majetek ve společném jmění postižen pro dluh druhého manžela. Právní úprava sice zná možnost, jak se manžel, bez jehož souhlasu byl dluh převzat, může bránit, nicméně tato obrana není příliš intuitivní. Domnívám se tedy, že společné jmění mělo být v zákoně zakotveno pouze jako možnost volby, tedy v režimu opt-in.

Přečtěte si i pokračování rozhovoru, ve kterém se dočtete např. o video závětech.


[1] Paseková, E., Dimun, P. Rozhovor s Karlem Eliášem: Na občanský zákoník se už nedívám jako na své dítě. Česká justice. [online]. Dostupné z: https://www.ceska-justice.cz/2020/12/karel-elias-na-obcansky-zakonik-se-uz-nedivam-jako-na-sve-dite/?fbclid=IwAR11dh-6TkuDsIJCIoAGGnPLLGjhn3YCQKyoMRME1ZoSGSai03s7NXP731s

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři