Ovšem již před unijní úpravou existovaly v některých evropských zemích právní regulace. V příspěvku se proto zabývám vývojem práva být zapomenut v členských i nečlenských státech EU a snažím se potvrdit, či vyvrátit hypotézu, že byť lze Evropské unii přisuzovat vedoucí roli v ochraně osobních dat svých občanů, vzhledem k internetovému prostředí, které nelze omezit hranicemi států, je Evropská unie v efektivním provádění práva být zapomenut limitována nečlenskými státy. Vzhledem k nemožnosti teritoriálního omezení pak řeším otázku přínosu zakotvení práva být zapomenut v unijním právu, a nikoliv v právních řádech jednotlivých členských států. K tomu je potřeba uvést i odlišné přístupy k právu na výmaz či právu být zapomenut, jelikož v některých právních řádech, primárně mimo Evropskou unii, převažuje právo veřejnosti být informován nad právem na výmaz, či právem být zapomenut. Společně s historickým vývojem a nynější situací se zaměřím na aktuální problémy vzniklé vývojem informačních technologií, na které bude třeba v budoucnu reagovat a právo být zapomenut tak čeká vývoj i v budoucnu. Důležitým faktorem zde ovšem bude i právní regulace ze stran nečlenských států EU.
Úvod
Žijeme v době informačních technologií, které stále více zasahují do našich každodenních životů. Spolu s vývojem informačních technologií je tedy třeba klást důraz i na vývoj ochrany osobních údajů, jelikož s rozvojem informačních technologií se zvyšuje i četnost jejich zpracovávání, využívání a sběr. Ochrana osobních údajů, patřící pod právo na soukromí, se ale může dostávat do střetu s jinými právy či legislativními normami, například pokud jde o právo být zapomenut, stojí proti němu v opozici právo veřejnosti na informace. Záleží na historickém vývoji a také soudcích, co ze dvou výše jmenovaných variant bude spíše preferováno při provádění testu proporcionality v konkrétním případě.
Definování si, zda by mělo být více přihlíženo k ochraně soukromí jednotlivce, či spíše bude upřednostněn zájem veřejnosti jako celku, a tedy převládající roli bude mít právo veřejnosti na informace, je závislé na těchto proměnných. Zatímco Evropská unie jednoznačně upřednostňuje ochranu osobních údajů jednotlivce, což má vliv na vývoj až do dnešní podoby samostatného práva být zapomenut, naopak právo veřejnosti na informace převažuje například v historickém vývoji práva ve Spojených státech amerických, kde je toto právo zakotveno v prvním dodatku Ústavy, a proto jsou některé snahy o zavedení práva být zapomenut vnímány dokonce jako protiústavní. Článek se ovšem primárně zabývá právem být zapomenut, tedy důležitý bude historický vývoj v národních právních řádech evropských států a v právním řádu Evropské unie, což poslouží k hledání odpovědí na otázky v úvodní části článku.
Článek bude hledat odpověď na otázku, zda má Evropská unie vedoucí pozici v ochraně soukromí jednotlivce a jeho osobních údajů právě skrze právo být zapomenut. Roli v tomto hraje i ekonomická síla Evropské unie, tudíž v případě nalezení práva být zapomenut mimo Evropskou unii lze předpokládat, že i v takovém případě bude mít EU silnější pozici. Odpověď na tuto otázku dostanu poznáním existence, či aktuálního stavu vývoje práva být zapomenut napříč kontinenty v porovnání s unijním právem být zapomenut. Pro pochopení práva být zapomenut je třeba si uvědomit, že v právních systémech je možné najít dvě samostatná práva. Prvním je právo na výmaz, tedy smazání osobních údajů správcem osobních údajů z důvodů obsažených v článku 17 nařízení GDPR odstavec 1,[1] druhým je právo být zapomenut, které je rozšířeným právem na výmaz a umožňuje navíc vymazání odkazů na osobní údaje žadatele za splnění podmínky obsažené taktéž v nařízení GDPR v článku 17 odstavec 2. Právě druhý odstavec umožňuje odstranění odkazu vyhledávání: "Jestliže správce osobní údaje zveřejnil a je povinen je podle odstavce 1 vymazat, přijme s ohledem na dostupnou technologii a náklady na provedení přiměřené kroky, včetně technických opatření, aby informoval správce, kteří tyto osobní údaje zpracovávají, že je subjekt údajů žádá, aby vymazali veškeré odkazy na tyto osobní údaje, jejich kopie či replikace."[2] Evropský sbor pro ochranu osobních údajů vydal pokyny,[3] v nichž se blíže zabývá právě články 17 a 21, ve smyslu důvodů práva požádat o odstranění výsledků vyhledávání a výjimek z nich, a poskytuje tak vodítka k samotnému právu být zapomenut. Právo být zapomenut tedy zachází dále než právo na výmaz. Navíc samotné právo na výmaz již je obsaženo v řadě právních úprav.
V případě nenalezení země umožňující svým obyvatelům možnosti ochrany svých osobních údajů v online prostředí jako poskytuje právo být zapomenut, včetně práva na vymazání výsledků vyhledávání odkazující na osobní údaje žadatele či žadatele samotného, lze považovat Evropskou unii za aktuálního lídra v oblasti ochrany osobních údajů svých obyvatel. Historický vývoj je důležitý pro posuzování, protože může vzniknout právní regulace, která má obdobné účinky jako právo být zapomenut, ovšem nenese pojmenování, které známe právě z unijního práva. Proto je nutné přednést vývoj práva až do dnešní podoby v Evropě a především v sekundárním právu Evropské unie. Po tomto nezbytném kroku je možná komparace vývoje s ostatními zeměmi napříč kontinenty. Na historickém vývoji práva lze také posoudit, zda reaguje Evropská unie na problémy dané doby, jako je například rozvoj informačních technologií a internetu a výzvy s tím související, protože reakce na aktuální výzvy jsou potřebné proto, aby měla EU stále vedoucí pozici v ochraně jednotlivce v dnešní digitální době. Jelikož má právo být zapomenut před sebou výzvy i nyní, z důvodu vývoje společnosti a informačních technologií, představím aktuální problémy spojené s právem být zapomenut a jak by bylo vhodné na ně do budoucna reagovat. Vize do budoucnosti bude pouze nastíněna formou ukázky skrytých hrozeb dnes a poukázaní na překážky, kterými je třeba se do budoucna zabývat a co nejefektivněji je odstranit. Nebudu se tedy pouštět do návrhů de lege ferenda, protože samotné návrhy se musí vypořádat s několika proměnnými, a proto považuji za vhodnější, aby byly představeny samostatně, v rámci odborného článku či jiné odborné publikace, kde dostanou větší prostor pro kvalitní zpracování takového výzkumu.
Problematické aspekty zmíněné v článku poslouží jako výchozí shrnutí pro další vědecký výzkum. Další otázkou, kterou se budu ve svém příspěvku v souvislosti s vedoucím postavením Evropské unie zabývat, je i negativní dopad tohoto postavení na efektivitu práva být zapomenut v unijním právu, který nastává skrze pohyb digitálního toku dat, který nelze omezovat hranicemi států či Evropské unie, jelikož data a informace putují doslova po celé zeměkouli a vlády států mají velmi omezené, v globálním měřítku až nicotné prostředky a možnosti jejich regulace. Proto mi dává smysl regulace na unijní úrovni, kdy Evropská unie, jakožto hlas všech členských států, má silnější pozici než státy samotné. S tím ale souvisí i silná pozice technologických gigantů, jako je například společnost Alphabet, která vlastní Google a pro kterou může být právo být zapomenut omezením obchodního modelu založeného na vyhledávání informací. EU jí taktéž ukládá nové povinnosti v otázce řešení oprávněnosti žádostí od žadatelů, kteří tuto společnost požádají o neposkytování výsledků vyhledávání informací, které považují za své osobní informace a které nechtějí sdílet s ostatními uživateli. Ani jeden z bodů není pro technologické giganty přínosný, proto se společnosti jako Google budou snažit o co nejmenší zásah do jejich fungování, jako například v řízení o předběžné otázce o územním dosahu práva na odstranění odkazů, kdy Google uspěl a Soudní dvůr Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") ve svém rozsudku ve věci Google Inc. v. Commission nationale rozhodl o územním omezení účinných opatření a o omezení přístupu k výsledkům uživatelů internetu z členských států.[4] Toto rozhodnutí značně komplikuje efektivní vymáhání práva být zapomenut, protože aktuálně nelze toto nařízení Soudního dvora naplnit z technických důvodů, což budu popisovat později. Hypotézou pro efektivní vymáhání práva být zapomenut tedy je, že není nejpodstatnější, kdo nejlépe reguluje oblast ochrany osobních údajů, protože je závislý i na právní regulaci ostatních zemí či kontinentů. Pokud by ve všech zemích fungovala stejná právní regulace, pak by bylo právo být zapomenut plně a efektivně vymahatelné. Protože ale nežijeme v ideálním světě, existují odlišné úrovně a odlišné přístupy k ochraně osobních údajů skrze právo být zapomenut. I v reálném světě ovšem může dojít ke zlepšení, jelikož i Spojené státy americké a Čína se snaží o regulaci technologických gigantů, a toto by mohla být příležitost pro lepší vymáhání práva být zapomenut.
Původ práva být zapomenut v Evropě
V roce 2014 vydal Soudní dvůr rozsudek v případu Google Spain SL., Google Inc. vs. Agencia Espanola de Protección de Datos (AEPD), Mario Costeja González.[5] Byť se jednalo na svou dobu o rozsudek přelomový, je třeba si uvědomit, že tomu tak nebylo z důvodu vzniku práva být zapomenut jako nového práva, ale spíše z důvodu zásadního průlomu v otázce formování práva být zapomenut. Právě tímto rozsudkem totiž Soudní dvůr přiznal existenci práva být zapomenut v právním řádu Evropské unie. Samotné členské státy ovšem již dříve reagovaly na překotný vývoj v oblasti moderních technologií a původ tohoto práva tak lze nalézt v právních řádech jednotlivých členských států EU.[6] Původ práva být zapomenut lze ovšem nalézt ještě dříve než s nástupem informačních technologií. Právo samotné šlo v minulosti podřadit pod právo na soukromí,[7] v rámci kterého se řešila i otázka anonymity a anonymizace jedince.[8] V této souvislosti se vyjádřil již Benjamin Constants v 19. století, jehož myšlenku následně shrnul Paul de Hert, který napsal, že "popření anonymity znamená popření svobody".[9] V době rozkvětu IT technologií je zvýšený požadavek na právo na soukromí, a tedy i částečné anonymity, potřebnější než dosud. Frits Hondius v souvislosti s tímto rozvojem na vzniklý problém upozorňoval již v roce 1975, a sice, že veřejnost nezná fungování počítačů a jejich zpracovávání dat, což podnítilo poptávku po právních předpisech, které by průměrně vzdělanou veřejnost v tomto chránily.[10] Právo na soukromí se dále vyvíjelo a v otázce anonymizace lze nalézt 3 státy EU, které ve svém právním systému obsahovaly práva blízká pozdějšímu právu být zapomenut. Prvním státem bylo Německo, které ve svém zákonu o ochraně osobních údajů (Bundesdatenschutzgesetz) již v roce 1977[11] definovalo toto právo ve čtvrté sekci jako "[...] každý subjekt údajů má právo: [...] (4) výmaz uložených údajů, které se ho týkají, v případě, že je takové uložení nepřípustné, nebo - jako alternativa k právo na blokování údajů - tam, kde již neplatí původní požadavky na úložiště". Zákon také jasně rozlišuje mezi výmazem a blokováním údajů, což na úrovni evropského práva nenalézáme.[12] O rok později vzniká právo na opravu,[13] které umožňuje subjektu údajů doplnit, vyjasnit, aktualizovat, či zničit osobní údaje, které jsou nepřesné, neúplné, nejednoznačné či zastaralé.[14] V případě zničení těchto údajů ukládá také povinnost o tom informovat jiné správce údajů.[15]
V roce 1984 také Velká Británie zakotvila do svého zákona o ochraně údajů článek 24,[16] ve kterém je jmenováno právo na opravu a výmaz. Právo na opravu nebo výmaz podle něj sice měly jen subjekty údajů, pro které shledal soud jejich žádost jako oprávněnou, ale i Velká Británie se stala státem, jehož zákonodárci uznali právo na opravu či výmaz natolik důležitým, že jej lze nalézt v pramenu práva. Postupně se k tomuto názoru přikláněly další členské státy. Na příkladu Švýcarska lze ukázat, že se nejedná pouze o fenomén v členských státech. Tam federální Nejvyšší soud v Curychu rozhodoval o případu z roku 1979, kdy 4 historici publikovali knihu o pravicových aktivistech a hnutích ve Švýcarsku. Jeden z aktivistů jmenovaných také v knize, Robert Eibel, toto považoval za urážku na cti, jelikož historici o něm napsali, že v roce 1936 založil hnutí inspirované národním socialismem a o 4 roky později byl autorem plánu, který se rovnal zradě. Robert Eibel se tak dovolával "práva zapomenout",[17] což federální Nejvyšší soud sice odmítl se zdůvodněním, že lze zveřejňovat pravdivé, obecně zapomenuté informace o Eibelovi, jelikož byl postavou soudobých dějin a pro takové právo zapomenout neexistuje. Podstatné pro tento článek ovšem je, že vývoj informačních technologií vyvíjel tlak na vývoj práva v zemích skrze Evropu.
Článek byl publikován v časopise Právník, č. 7, 2021. Pokračování článku dostupné zde.
[1] Čl. 17, odst. 1, Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů. Úřední věstník. L 119, 4. května 2016, s. 1-88.
[2] Čl. 17, odst. 2, ibidem.
[3] Pokyny č. 5/2019 ke kritériím práva být zapomenut v případech vyhledávačů podle nařízení GDPR.
[4] Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. září 2019, Google Inc. v. Commission nationale, C-507/17.
[5] Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. května 2014, Google Spain v. AEPD and Mario Costeja González, C-131/12.
[6] Existují i jiné právní prameny, například Úmluva 108 Rady Evropy z roku 1981, ovšem autor se zaměřuje pouze na členské státy Evropské unie a Švýcarsko, které vzhledem ke geografické poloze a kulturní podobnosti, srovnatelné s ostatními členskými zeměmi EU.
[7] I když existuje i názor, že právo být zapomenut je spíše právo na identitu, než právo na soukromí. Tento názor zastává například Norberto Anreade.
[8] Nyní je právo být zapomenut samostatné základní právo.
[9] DE HERT, P. The Case of Anonymity in Western Political Philosophy. Benjamin Constant's Refutation of Republican and Utilitarian Arguments Against Anonymity. In: NICOL, C. - PRINS, J. E. J. - VAN DELLEN, M. J. M. (eds). Digital Anonymity and the Law. Tensions and Dimensions. The Hague: T.M.C. Asser Press, 2003, s. 49.
[10] HONDIUS, F. W. Emerging Data Protection in Europe. Amsterdam: North-Holland Publishing Company - New York: American Elsevier Publishing Company, 1975, s. 82.
[11] § 4 Bundesdatenschutzgesetz (BDSG), Gesetz zum Schutz vor Mißbrauch personenbezogener Daten bei der Datenverarbeitung. Bundesgesetzblatt. 1977, Januar, Teil I, 27.
[12] Section 20(3) of the German Federal Data Protection Act, as amended in 2009 by Article 1 of the Act of 14 August 2009.
[13] Le droit a l'oubli.
[14] Article 36, Charte du droit a l'oubli numérique dans les sites collaboratifs et moteurs de recherche, 13. octobre 2010.
[15] Article 38, ibidem.
[16] Section 24, Data protection Act 1984, UK.
[17] Byť "právo zapomenout" je většinou právo odlišné od práva být zapomenut, jelikož se odvozuje od práva na svobodný názor, v tomto případě se jedná o jinak pojmenované právo být zapomenut.
Diskuze k článku ()