Ochrana informací v obchodním styku

Nejdříve je třeba zdůraznit, že ochrana se nevztahuje na veškeré informace, které si daný subjekt nepřeje šířit. Škála důležitosti a adekvátní ochrany informací je široká a jde od veřejných informací, které jsou povinně zveřejňované až po kvalifikovaně chráněné informace jako jsou patenty či např. státem utajované informace dle zvláštního zákona (zák. č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti).

Občanský zákoník stanovuje v ustanovení § 504, že obchodní tajemství „tvoří konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které souvisejí se závodem a jejichž vlastník zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem jejich utajení.“

Z definice jasně vyplývá, že pokud podnikatel chce chránit své obchodní tajemství, musí velice aktivně vystupovat, aby se mu ochrany nakonec dostalo. Zejména je velice vhodné, aby takové informace dostatečně identifikoval. Nepostačuje nějaké povědomí, že v podniku existuje soubor informací, jenž pravděpodobně splňuje požadavky na obchodní tajemství. V konečném důsledku by ani nemusel dostát požadavku, aby byl určitelný. Zejména však by mohlo dojít k tomu, že nebude přehled, jak se s těmito informacemi nakládá a dojde k narušení požadavku na jejich aktivní ochranu či přímo k jejich částečnému úniku. Lze tedy důrazně doporučit obchodní tajemství v rámci podniku cíleně identifikovat (sepsat) a stanovit postup jeho ochrany závazný pro všechny složky závodu. Takovýto dokument pak může být cenným důkazem v případném sporu o obchodní tajemství. V ideálním případě by mělo být obchodní tajemství i oceněno a zahrnuto do majetku společnosti jako nehmotný majetek. Zde je třeba zdůraznit, že shora uvedená definice může zahrnovat mnohem širší okruh duševního vlastnictví, než jsou třeba patenty. Může se v podstatě jednat o jakoukoliv informaci/skutečnost, jež splní shora uvedenou definici. Velice typické bude vlastnictví know-how, které zahrnuje využití jednotlivých patentů a procesů v závodu v celkovém propojení, které není obecně používáno či známo v obchodních kruzích.

V případě, že podnikatel dokáže takto definovat vlastnictví obchodního tajemství, dostává se mu zvláštní ochrany, která by při běžném zveřejnění/zneužití cizích informací buď vůbec nebyla možná, nebo obtížně vymahatelná. Občanský zákoník podřazuje porušení obchodního tajemství pod nekalosoutěžní jednání (ustanovení § 2985 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). To je velice významné, jelikož na základě této skutkové podstaty se lze domáhat větší škály opatření a kompenzací než při běžném škodním jednání. Také zde není třeba prokazovat např. reálný vznik škody, ale postačí, aby dané jednání mělo potenciál škodu vyvolat.

Zvláštní ochranu pak obchodnímu tajemství přisuzuje zák. č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství. Zde je významné zejména to, že se lze domáhat ochrany i proti nevědomému porušení obchodního tajemství (tedy není třeba prokazovat za všech okolností úmysl) a dále, že se lze domáhat zadostiučinění. To je termín odlišný od náhrady škody a podstatné je, že není vždy nutné prokazovat skutečně způsobenou škodu, což je v těchto případech velice obtížné.

Otázkou dále je, jak ochránit důvěrné informace mimo zákonný režim, popř. posílit svou pozici nad zákonnou ochranu. Taková opatření lze rozdělit na vnitřní a vnější. Vnitřními je myšlena ochrana proti úniku obchodního tajemství. Takový únik v podstatě narušuje samotnou podstatu obchodního tajemství (neveřejnost) a může dojít i k jeho zániku. Stejně tak, pokud se daná informace dostane k nežádoucímu subjektu, nelze toto jakkoliv napravit a často ani příslušné právní kroky či shora uvedené zadostiučinění nebudou sto zhojit negativní důsledky. Podnikatel by tedy měl dbát na kvalitní management informací, kontrolu nakládání s nimi a zajištění odpovědnosti u klíčových pracovníků či partnerů.

Vnější ochranou je pak myšlena smluvní ochrana v obchodně závazkových vztazích. Zde je nejběžnějším prostředkem smlouva o ochraně informací či různé deklarace o důvěrnosti (NDA). Při uzavírání takových smluv, je třeba mít namysli, že pouhým prohlášením, že informace jsou obchodním tajemstvím, se tyto obchodním tajemstvím nestávají. Nadále musí splňovat zákonnou definici. Pro ostatní informace je možné ve smlouvě nastolit obdobný režim jako je v citovaném zákoně. Lze tedy postulovat i odpovědnost za nezaviněné porušení důvěrnosti a dále místo zadostiučinění stanovit významnou smluvní pokutu. Ta by měla mít dostatečně odrazující charakter a eventuální kompenzační smysl, jelikož vznik škody a její výši lze jen obtížně prokázat.

Je nutno dodat, že pokud podepisujete obdobné dohody ze strany příjemce informací, pak je nutné velice pečlivě zkoumat, zda jste schopni dodržet jejich podmínky. Pokud je totiž definice chráněných informací příliš široká a povinnosti přijímající strany nereálné, mohla by se taková strana během běžného plnění závazků dostat i nevědomky do stavu porušování smlouvy, a vystavovala by se tak hrozbě smluvní pokuty, aniž by druhou stranu jakkoliv poškozovala. Je tedy vždy nutné požadovat koncepci smlouvy v takových intencích, aby byly chráněny zájmy obou stran.