Statusová otázka právní úpravy působnosti valné hromady akciových společností - část I.

K dispozitivnosti norem právní úpravy akciové společnosti ve vztahu ke statusové otázce s přihlédnutím k působnosti valné hromady akciové společnosti.

Foto: Fotolia

V souvislosti s přijetím novely zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též „zákon o obchodních korporacích“ nebo „z. o. k.“], provedené zákonem č. 33/2020 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2021, nás tato novela vede k hlubšímu zamyšlení nad dosavadní právní úpravou zákona o obchodních korporacích jako takového.

Je to možná poněkud překvapivé, ale na otázku dispozitivnosti a kogentnosti či míry dispozitivnosti a kogentnosti celé řady jednotlivých ustanovení norem právní úpravy obchodních společností ve vztahu ke statusové otázce, nevyjímaje z toho akciovou společnost, existují různé právní názory.

Ostatně i obecná otázka dispozitivnosti a kogentnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „občanský zákoník“ nebo „o. z.“), je rovněž předmětem odborných diskusí a rozborů v četné odborné literatuře.[1]

Mým cílem rozhodně není zabývat se problematikou kogentnosti a dispozitivnosti norem občanského zákoníku nebo zákona o obchodních korporacích v plné šíři ani se v této věci zabývat hluboce teorií, která je dle mého názoru dostatečným způsobem odborně pokryta. Cílem tohoto příspěvku je přispět malým dílem do diskuse k tématu dispozitivnosti a kogentnosti norem právní úpravy akciové společnosti s přihlédnutím ke statusové otázce ve vztahu k působnosti valné hromady akciové společnosti. Jiné pojetí příspěvku by bylo nad rámec jeho možností, ostatně i takto zúžené téma je poměrně obsáhlé. 

Úvod do problematiky dispozitivnosti a kogentnosti právních norem a malý historický exkurs

Úvodem považuji za nezbytné vyjasnit, co se rozumí pojmy „dispozitivnost“ a „kogentnost“ právních norem. Zjednodušeně je možné napsat, že od dispozitivních norem je možné se odchýlit, zatímco od kogentních norem to možné není,[2] i když Knapp považuje rozlišení dispozitivních a kogentních norem podle toho, zda je možné se od nich odchýlit, či dokonce jejich použití vyloučit, za velmi povrchní, byť, jak sám uvádí, přiznává tomuto rozlišení jistou instruktivnost. Knapp[3] osobně spatřuje rozdíl mezi normou kogentní a dispozitivní v následujícím, cituji: „… že obě sice z hlediska ústavněprávního platí a jsou účinné, kogentní norma však – aforisticky řečeno – svého adresáta v určité situaci k něčemu zavazuje, kdežto dispozitivní norma ve srovnatelné situaci nezavazuje nikoho k ničemu. Zavazuje ho teprve tehdy, kdy se jí v dané situaci sám podřídí, a teprve tehdy se jí (tj. k jejímu prosazení) dostane státního donucení.“ Tento závěr je nepochybně správný a úplný a lze jej pro účely tohoto příspěvku zobecnit v tom směru, že za dispozitivní normu je považována taková právní norma, od které se lze v důsledku autonomie vůle subjektu odchýlit, zatímco za kogentní právní normu je považována ta, kde možnost odchýlit se od právní normy dána není. Pro úplnost si dovoluji ještě upozornit na teorii,[4] která ještě jemněji rozlišuje kogentní právní normy, kdy rozlišuje mezi absolutně kogentním právem vůbec nepřipouštějícím jakoukoli autonomii vůle jednajícího subjektu a relativně kogentním právem, u kterého jde – jak konstatuje Eliáš[5] – o kogentní právo, které vylučuje autonomii vůle zákazem odchylky narušující standard daný právním pravidlem jako standard závazně chtěný zákonodárcem. Pro účely tohoto příspěvku nebudu rozlišovat mezi relativně a absolutně kogentními právní normami.

V teorii neexistuje shodný názor to, co má být předmětem dispozitivnosti a kogentnosti. Tak Knapp[6] k této věci uvádí, „… že kogentně nebo dispozitivně může být upraveno cokoli, co právo upravuje, tj. především lidské chování stricto sensu, ale i vlastnost subjektu (např. zletilost), předmět (např. věc v právním smyslu, věc movitá atd.), forma právního úkonu, lhůta atd.“ Tégl[7] k tomu naopak uvádí, že je nezbytné rozlišovat mezi právními normami a ustanoveními zákona. Argumentuje tím, že povaha dispozitivnosti či kogentnosti jako její vlastnosti se váže k normě jako pravidlu chování, přičemž ustanovení zákona představuje jen „komunikátor právní normy“. Tégl[8] si je však současně vědom toho, že existují taková ustanovení zákona, která neobsahují pravidla chování, a dospívá k závěru, že např. u legálních definic vymezujících pojmy nemá vůbec smysl hovořit o jejich dispozitivnosti či kogentnosti. Je možné uvést, že celou diskusi na téma, k čemu se vlastnost dispozitivnosti či kogentnosti vztahuje, pak částečně shrnul Eliáš,[9] když zkonstatoval, že kategorické soudy o otázce kogentnosti či dispozitivnosti právní normy nutně selhávají, nicméně vyjevil názor, že ve směru otázky právní regulace vážící se k otázce svobody člověka právně relevantně projevit vůli a tímto vyvolat požadované právní následky „mají význam i ta zákonná ustanovení, která se nedotýkají lidského chování stricto sensu, ale také jen nepřímo“. Všechny tyto aspekty jasně ukazují, jak je problematika dispozitivnosti a kogentnosti právních norem složitá, což je poněkud překvapivé, neboť by mělo být zřejmé, k čemu se pojmy dispozitivnost a kogentnost vztahují. Považuji sice obsah pojmu „dispozitivnost“ a „kogentnost“ za vlastnost právních norem, nicméně vidím hranici ve shodě s Eliášem[10] jako neostrou. Jsem přesvědčen o tom, že i definice pojmů užívaných v právní úpravě mají v principu kogentní povahu.

I v případě nedávné historie je možné konstatovat, že zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též „obchodní zákoník“ nebo „obch. zák.“), neupravoval ve vztahu k právní úpravě obchodních společností obecné právní pravidlo posuzování dispozitivnosti či kogentnosti těchto norem. Obecné pravidlo řešící vztah dispozitivnosti a kogentnosti právních norem obsahoval pouze zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“), kdy ust. § 2 odst. 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb. normovalo, že „účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení[11] zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit“.

Tato právní úprava se pak používala i na právní normy obsažené v obchodním zákoníku. Tehdejší teorie vycházela z názoru, že právní úprava obchodních společností je založena na principu víceméně kogentnosti právní úpravy, kde odchylky od právní úpravy byly možné, pokud to zákon stanovil výslovně. Názor, že právní úprava obchodního zákoníku týkající se obchodních společností byla koncipována jako kogentní, artikulovali s odkazem na předchozí odbornou literaturu např. Ronovská s Havlem.[12] Oba autoři k tomuto závěru dospěli na základě tehdejší literatury. Jako příklad závěru o kogentnosti právní úpravy obchodních společností v obchodním zákoníku lze uvést Plívu,[13] který uváděl, že „Pro aplikaci ustanovení obchodního zákoníku má velký význam právní povaha jeho jednotlivých ustanovení. Jde o otázku, zda a v jakém rozsahu mohou osoby, na které se obchodní zákoník vztahuje, svými projevy vůle působnost jeho ustanovení vyloučit. Obecně taková možnost obchodním zákoníkem dána není.“

Plíva[14] v této souvislosti uvádí, že zásadně dispozitivní je mj. část třetí obchodního zákoníku upravující obchodně závazkové vztahy, ale nikoli část druhá obchodního zákoníku. Méně paušálně se ve vztahu ke druhé části obchodního zákoníku k otázce kogentnosti vyjadřuje Dědič,[15] když rovněž konstatuje absenci právní úpravy, která by zcela jasně vymezovala kogentní normy, a závěrem s ohledem na tuto skutečnost uvádí, že je třeba vycházet z ust. § 2 odst. 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Absence právní úpravy jasně vymezující kogentnost právní úpravy obchodních společností jej ale vede k závěru, že bude nezbytné posuzovat kogentnost a dispozitivnost právní úpravy mj. obchodních společností ve vztahu ke každé jednotlivé právní normě ve smyslu ust. § 2 odst. 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb., neboť se tato právní úprava převážně dotýká i práv třetích osob. Právní názory odborníků o převažující kogentnosti norem právní úpravy obchodních společností v obchodním zákoníku vedly k tomu, že teorie ani praxe se příliš nesnažily nalézt meze dispozitivnosti a kogentnosti těchto právních norem ve vztahu k autonomii vůle osob zakládajících obchodní společnosti, či po jejich vzniku meze autonomie vůle jejich společníků ke skutečnostem tuto vůli omezujícím – jako je limit veřejného pořádku či otázka statusu těchto obchodních společností. Residua tohoto přístupu vztahující se k otázce kogentnosti a dispozitivnosti právní úpravy obchodních společností pak v praxi přetrvávají dodnes, viz např. diskuse nad možností ustanovovat více statutárních ředitelů akciové společnosti,[16] což vyřešila tato novela zákona o obchodních korporacích tím, že zrušila funkci statutárního ředitele.

V současnosti je třeba uvést, že základní ústavní rámec dispozitivnosti dává čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto ustanovení vyplývá, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Kromě tohoto základního ústavního rámce je zcela zásadním ustanovením pro posuzování dispozitivnosti a kogentnosti norem právní úpravy ust. § 1 odst. 2 o. z., které je tzv. generální klauzulí.[17] Tato generální klauzule normuje následující: „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“ Obsah výslovného zákazu blíže vysvětluje již důvodová zpráva k o. z.[18] Důvodová zpráva totiž uvádí, že byl opuštěn odkaz na povahu ustanovení obsažený v předchozí právní úpravě občanského zákoníku (konkrétně v ust. § 2 odst. 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb.), neboť ta vedla často k neodůvodněným závěrům o kogentnosti daného ustanovení. Ust. § 1 odst. 2 o. z. normuje v důvodové zprávě nevyslovenou zásadu, že tam, kde není výslovný zákonný zákaz, je ujednání odchylky od zákona přípustné, ledaže se tím poruší dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Důvodová zpráva k občanskému zákoníku[19] uvádí blíže způsoby vyjádření tohoto zákazu, a to buď výslovně formulací slovy „zakazuje se“, nebo výslovným uvedením důsledku odklonu od kogentního ustanovení zákona poukazem na neplatnost ujednání nebo stanovením, že se k závadnému ujednání nepřihlíží. Byť uvedené ust. § 1 odst. 2 o. z. věta za středníkem vyvolává dojem, že se jedná o vymezení dispozitivnosti a kogentnosti norem, není tomu tak. Text výše uvedeného ust. § 1 odst. 2 věty za středníkem o. z. se týká pouze ujednání osob a toho, zda od zákonných ustanovení odchylující se ujednání osob neporušuje veřejný pořádek, dobré mravy či právo týkající se postavení osob.

Právní úprava obsažená v ust. § 1 odst. 2 o. z. nezapře svůj zdroj inspirace, kterým byla švýcarská právní úprava. Tuto skutečnost nezastírá ostatně ani důvodová zpráva k občanskému zákoníku[20] a s tím související literatura.[21] Ust. čl. 19 odst. 2 švýcarského obligačního zákona (část pátá občanského zákoníku)[22] ve věci kogentnosti a dispozitivnosti právních norem uvádí, že zákon vylučuje dohodu stran odchylující se od zákonných příkazů v případě, že by odchylka od jejich textu byla v rozporu s morálkou (mravy), veřejným pořádkem nebo osobnostními právy (právy spojenými s osobností),[23] aniž by řešilo následky uvedeného porušení. Uvedené ust. čl. 19 odst. 2 švýcarského obligačního zákona dle Pelikánové a Pelikána[24] „… nehovoří o ustanoveních, která výslovně zakazují odchylku (jako věta před středníkem komentovaného ustanovení – pozn: jde o odkaz na již zmiňované ust. § 1 odst. 2 o. z.), ale o pravidlech (regle de droit strict, unabänderliche Vorschrift), od nichž se nelze odchýlit. Toto pravidlo tak kogentnost norem v originále nevymezuje, jen na ni odkazuje.“

Je třeba zdůraznit, že formulace úpravy ust. § 1 odst. 2 o. z. je jiná než uvedená švýcarská úprava,[25] neboť stricto sensu by uvedené ust. § 1 odst. 2 o. z. znamenalo, že by kogentní byla pouze ta ustanovení norem, která by tuto kogentnost o sobě výslovně stanovila, přičemž v jiných případech by byla odchylka možná. K tomu Pelikánová a Pelikán[26] uvádějí, že „Důvodová zpráva ukazuje, že taková revoluční změna nebyla zamýšlena a jde skutečně jen o formulační chybu.“ Je však v souladu s výše uvedeným třeba zdůraznit, že česká právní úprava poměrně široce respektuje autonomii vůle jednajících subjektů, a jak uvádí Havel s Ronovskou,[27] na koncepci respektující tuto širokou autonomii vůle navázal také zákon o obchodních korporacích. K tomu dodávám, že nebylo důvodu, aby právní úprava zákona o obchodních korporacích vycházela koncepčně z jiného přístupu k otázce dispozitivnosti a kogentnosti právní úpravy, neboť by to zavedlo jistou disharmonii v našem právním řádu. Na druhou stranu je třeba připustit, že z hlediska „uživatelského“ komfortu bylo jednodušší, když obchodní zákoník vycházel z principu, že povoleno je pouze to, co je výslovně povoleno, přičemž uvedené povolení se často vyjadřovalo slovy „… pokud stanovy neurčí jinak“. 

Článek byl publikován v Advokátním deníku.


[1] Za všechny z komentářové literatury např. P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I, Obecná část (§ 1-654), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 17-25, či F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek 1, § 1-117, Leges, Praha 2013, str. 49-66.

[2] Např. F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 1, str. 46, dále rovněž s výhradou jisté povrchnosti tohoto rozlišení i V. Knapp: O právu kogentním a dispozitivním (a také o právu heteronomním a autonomním), Právník č. 1/1995, str. 4.

[3] V. Knapp, op. cit. sub 2, str. 5.

[4] K. Eliáš: K pojetí dispozitivního práva v občanském zákoníku, Sborník mezinárodní konference XXIII. Karlovarské právnické dny, Leges, Praha 2015, str. 57.

[5] Tamtéž.

[6] V. Knapp, op. cit. sub 2, str. 5.

[7] P. Tégl in F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 1, str. 50.

[8] Tamtéž.

[9] Op. cit. sub 4, str. 56 a 57.

[10] Tamtéž, str. 56.

[11] K pojmu „povaha ustanovení“ viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 111/2003.

[12] K. Ronovská, B. Havel: Kogentnost úpravy právnických osob a její omezení autonomií vůle nebo vice versa? Obchodněprávní revue č. 2/2016, str. 33.

[13] S. Plíva in I. Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, 11. vydání, C. H. Beck, Praha 2006, str. 2.

[14] Tamtéž, str. 3.

[15] J. Dědič in J. Dědič a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, Díl I., § 1-92e, Nakladatelství POLYGON, Praha 2002, str. 25.

[16] P. Šuk: Kogentnost a dispozitivita korporátního práva – hledání hranic, Ad Notam č. 3/2019, str. 8, publikovaný rovněž ve Sborníku mezinárodní konference XXVII. Karlovarské právnické dny, Leges, Praha 2019, str. 512-531, připouští pluralitu statutárních ředitelů, opačného názoru jsou např. J. Dědič, J. Lasák in J. Dědič, J. Lasák: Monistický systém řízení akciové společnosti: výkladové otazníky (2. část), Obchodněprávní revue č. 4/2013, str. 97-105.

[17] F. Melzer: Dispozitivní a kogentní normy v novém občanském zákoníku, Právní rozhledy č. 7/2013, str. 255.

[18] Důvodová zpráva k občanskému zákoníku, sněmovní tisk Parlamentu ČR č. 362, VI. volební období, 2011, str. 584.

[19] Tamtéž.

[20] Tamtéž, str. 578.

[21] Např. B. Havel: Úvahy ke statusovým limitům smluvní podstaty korporace, Právny obzor č. 4/2014, str. 378 a 378, či op. cit. sub 4, str. 59.

[22] Code des obligations ze dne 30. 3. 1911.

[23] Čl. 19 odst. 2 švýcarského obligačního zákona zní v originálu takto: „La loi n’exclut les conventions des parties que lorsqu’elle édicte une re´gle de droit strict, ou lorsqu’une dérogation a´ son texte serait contraire aux moeurs, a´ l’ordre public ou aux droits attachés a´ la personnalité.“

[24] I. Pelikánová, P. Pelikán in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala: Občanský zákoník, Komentář, Svazek I. (§ 1 až 654, obecná část), Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 15.

[25] B. Havel: O kogentnosti, vypořádání újmy a ručení vlivné osoby ve světle nového soukromého práva, Obchodněprávní revue č. 1/2013, str. 14.

[26] Op. cit. sub 24, str. 15.

[27] Op. cit. sub 12, str. 38.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články