Když státem přiznaný nárok ztrácí svůj účinek

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. dubna 2026, č. j. 21 Ads 219/2025-36, se týkal zdánlivě specifické situace: výpočtu starobního důchodu pojištěnce, který vykonával práci v hornictví a jemuž Česká správa sociálního zabezpečení přiznala výchovné za dvě děti v celkové výši 1 000 Kč. Při uplatnění zákonného stropu se však toto zvýšení v konečné výši jeho důchodu fakticky neprojevilo. Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti dotyčného seniora, zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí ČSSZ a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení.

Nešlo tedy o přímé rozhodnutí ve věci minimálního důchodu. Závěry soudu však otevírají otázku, která může mít význam i pro další situace, v nichž se zákonem přiznané výchovné při výpočtu výsledné částky fakticky neuplatní.

Nestačí nárok přiznat pouze formálně

Podstatou sporu ve výše uvedené kauze nebyla existence nároku na výchovné, ale způsob, jakým se promítlo do výsledné výše důchodu. ČSSZ je stěžovateli formálně přiznala, avšak následným výpočtem se toto zvýšení dostalo pod zákonný strop procentní výměry hornického důchodu.

NSS v bodě 54 rozsudku výslovně konstatoval, že přestože byl nárok na výchovné formálně přiznán, způsob výpočtu znemožnil, aby se reálně promítlo do celkové výše starobního důchodu. Takový postup označil za rozporný se zákonem, pokud jsou příslušná ustanovení vykládána se zohledněním úmyslu zákonodárce.

V bodě 55 pak soud vymezil správný postup: procentní výměra vypočtená standardním způsobem, bez zvýšení o výchovné, se nejprve zvýší podle § 37c odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a teprve k výsledné částce se přičte výchovné.

Rozhodující tedy nebyla pouhá existence nároku v rozhodnutí správního orgánu. Rozhodující bylo, zda se přiznané zvýšení skutečně projeví ve výsledné částce důchodu.

Tento závěr se sice vztahuje ke konkrétní málo obvyklé právní situaci upravené § 37c odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Nelze jej tedy bez dalšího považovat za rozhodnutí o všech případech, v nichž se výchovné promítá do výpočtu důchodu. Nabízí se však otázka, zda také jiné konstrukce důchodového systému nemohou vést k obdobnému výsledku.

Jiná konstrukce, stejný dopad

Od 1. ledna 2026 se uplatňuje nová konstrukce minimální procentní výměry starobního důchodu. Podle § 33 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění činí procentní výměra starobního důchodu, včetně zvýšení podle § 34a, nejméně částku ve výši základní výměry starobního důchodu.

A právě dovětek „včetně zvýšení podle § 34a“ je podstatný. Znamená totiž, že při posuzování, zda procentní výměra dosahuje zákonného minima, se zohledňuje také výchovné.

U důchodců s vyšší procentní výměrou se tak výchovné paradoxně projeví jako zvýšení nad rámec jejich procentní výměry, zatímco u příjemců s nízkou procentní výměrou je zahrnuto – absorbováno do částky, kterou stát stejně musí dorovnat na zákonné minimum.

Konečný důchod pak je u těchto příjemců (převážně žen) stejný, jako u bezdětných poživatelů minimálního důchodu (převážně mužů).

Rozdíl oproti případu projednávanému NSS je zásadní. U hornického důchodu soud řešil vztah výchovného k zákonnému stropu. U minimálního důchodu jde o vztah výchovného k zákonem garantované spodní hranici. V prvním případě se tak zvýšení ztrácelo při uplatnění maxima, v druhém jeho účinek zmizel při dorovnání na minimum.

V obou situacích se však nabízí stejná otázka: Jaký význam má zákonem přiznané zvýšení, jestliže se při výsledném výpočtu fakticky neprojeví?

Rozhoduje také účel právní úpravy

Výchovné a minimální důchod plní odlišné funkce. Minimální důchod má zaručit určitou spodní úroveň zabezpečení ve stáří bez ohledu na výši zásluh. Výchovné však bylo zavedeno jako ocenění zásluhy za péči o děti, na jejichž bedrech nyní leží zajištění současného chodu státu.

Tyto účely se nemusí v každém případě dostat do rozporu. Samotná existence minimálního důchodu ani skutečnost, že zákon stanoví způsob jeho výpočtu, ještě neznamená, že je konstrukce protiústavní.

Problém vzniká tehdy, pokud způsob souběhu obou institutů vede k tomu, že jedna skupina příjemců, tedy těch, kteří požívají vyšší důchody, získává z výchovného skutečný finanční přínos, zatímco u jiné skupiny se jeho účinek vyčerpá samotným dosažením zákonného minima.

Právě zde se otevírá otázka, zda je takový rozdíl v zacházení objektivně a ústavně ospravedlnitelný. Nejde jen o to, zda zákon formálně přiznává stejný nárok. Jde také o to, jaké důsledky má jeho konstrukce pro jednotlivé skupiny adresátů.

U příjemců s nízkými důchody se přitom může jednat právě o osoby, jejichž nižší důchodové nároky souvisejí s dlouhodobou péčí o děti a s nižšími příjmy, které tuto péči provázely. Pokud se tedy účinek výchovného ztrácí právě u nich, je namístě zkoumat také možné diskriminační důsledky této úpravy.

Co přináší změny od roku 2027

Další otázky vyvolávají pravidla nevalorizace výchovného, která se uplatní od roku 2027. Při valorizaci důchodu se u stávajících poživatelů důchodu od procentní výměry odečte částka výchovného ve výši 500 Kč za každé dítě, zbývající část je valorizována a původní nominální částka výchovného se následně přičte zpět.

Výchovné tak samo o sobě nebude růst stejným způsobem jako ostatní valorizovaná část procentní výměry. Současně je ovšem minimální procentní výměra starobního důchodu navázána na základní výměru, která vychází z průměrné mzdy.

U žen, jejichž důchody se nyní včetně výchovného pohybují těsně nad hranicí minima, tak bude výchovné v příštích letech rostoucím minimálním důchodem postupně dynamicky pohlcováno.

Změny účinné od roku 2027 sice přinášejí pro nově přiznávané důchody odlišný způsob ocenění péče o první dvě děti prostřednictvím rodinného vyměřovacího základu, s možností výchovného, pokud je pro pojištěnce výhodnější, což ukazuje, že ocenění péče o děti lze do důchodového systému promítnout různými způsoby. Neřeší to však samo o sobě otázku, zda je dosavadní konstrukce minima ústavně přijatelná i pro osoby, kterým již bylo výchovné přiznáno.

Otázka, na kterou bude muset odpovědět soud

Rozsudek NSS č. j. 21 Ads 219/2025-36 jistě nelze mechanicky přenést na konstrukci minimálního důchodu. Týká se jiné právní situace a jiné výpočtové operace. Přesto je významný tím, že výslovně zdůraznil rozdíl mezi formálním přiznáním výchovného a jeho skutečným promítnutím do konečné výše důchodu.

S přihlédnutím k výše uvedenému není možná pro čtenáře bez zajímavosti, že kontroverzní dovětek „včetně zvýšení podle § 34a“ je již nyní předmětem nejméně jedné správní žaloby (uplatněné u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočce v Pardubicích pod Sp.Zn. 50 Ad 2/2026), která otevírá otázku ústavnosti této konstrukce.

Zároveň nelze vyloučit, že s tím, jak bude během let přibývat žen, kterým bude výchovné absorbováno do procentní výměry, bude přibývat i podobných žalob.